zavřít

Tannenberg – recenze

Windows

Recenzovaná verze: Windows

Vychází na platformách: Windows

Verdikt: Intenzivní realistická střílečka, v níž záleží na opatrnosti, taktice a týmové koordinaci. Bohužel nevyhraje žádnou soutěž krásy a visí nad ní Damoklův bajonet v podobě nepříliš zalidněných serverů.

Hodnocení redakce 7/10

Jak hodnotíme

metacritic 69/100

- Recenze autor: Václav Pecháček Komentáře: 0

„Něco visí ve vzduchu,“ říkali si znepokojení obyvatelé v ulicích evropských měst. A měli pravdu – byla to první světová válka. „Něco visí ve vzduchu,“ říkali si znepokojení vojáci v rozbahněných zákopech. A měli pravdu – byl to jedovatý plyn. V Tannenbergu se stanete těmi druhými, rozklepanou bandou chlapíků, co se snaží nedýchat smrtící vzduch a neumřít po zásahu jedinou kulkou. Je to zábava.

Jedna rána a dost

Tannenberg z krví nasáklého bahna uplácali stejní autoři jako Verdun, a pokud jste už někdy umírali ve francouzských zákopech první světové války, v podstatě víte, co vás čeká tady. Je to taktéž multiplayerová střílečka z pohledu první osoby, využívá stejný engine a hraje se docela podobně, jen se tentokrát octnete na východních planinách.

To s sebou samozřejmě přináší změny. Nejdůležitější je, že se do sebe zuřivě zakusují jiné národy: německý černý orel klove do očí ruského medvěda, rumunský rys zarývá drápy do bulharského lva, no a samozřejmě tu je i Rakousko-Uhersko, které se coby další černý orel do mé zvířecí historky už tak nějak nehodilo.

Nové národy znamenají nové zbraně, ale pokud byste čekali arzenál podobný Battlefieldu 1, který s Tannenbergem teoreticky sdílí éru a prostředí, velice byste se spletli. Battlefield o první světové spíš tak trochu fantazíruje a po jeho bojištích pobíhá hromada lidí s automatickými zbraněmi. Tady se naopak, až na důstojnické pistolky a statické kulomety, válčí pěkně jednorannými puškami. Ale pokud se trefíte, tak víc ran ani nepotřebujete.

Jednotlivec nemůže vyhrát válku

Druhů zbraní je sice celkem omezené množství a překvapivě mezi nimi nenajdete třeba ani jednu odstřelovací pušku s optikou, ovšem Tannenberg to vynahrazuje hezkým systémem skvader. Ty vždy čítají čtyři vojáky, co se sice nemůžou navzájem oživovat (to by místní realismus nepřenesl přes srdce), ale zato je klíčové, aby spolupracovali.

Jeden z nich je důstojník, kterému štědrý státní moloch poskytl nebývalý luxus v podobě ruční zbraně schopné několika výstřelů v rychlém sledu. Zároveň umí pomocí telefonu schovaného v zákopech či na zádech některého spolubojovníka přivolat dělostřelectvo, kouřovou clonu nebo odporný zelený plyn.

Jeho snažení podporují střelci, granátníci a další poskoci, kteří mají vždy na výběr z několika variant výzbroje. Nemůžete si sami sestavit třídu, jaká by se vám líbila, ale o to zásadnější volba vás na začátku kola čeká. Ono se úplně jinak hraje za granátníka, co má u pasu pověšené tři bomby na klacku, ale v ruce jenom chabou pistolku, a za granátníka, který má výbušninu jen jednu, ale zato třímá perfektní pušku Mosin–Nagant.

Ten Mosin–Nagant zároveň na sobě může a nemusí mít namontovaný bajonet, součástí výstroje může a nemusí být geniální polní lopatka, kterou se v budovách a jiných stísněných prostorách krájejí nepřátelé jedna báseň, a důstojník například může a nemusí vlastnit dalekohled.

Dvě stejné skvadry ruských kozáků tak ve skutečnosti můžou být úplně jinak vyzbrojené a bojovat efektivněji buď na dálku, nebo na blízko. A bez efektivní skvadry toho v místním kompetitivním prostředí moc neuhrajete. Jediná čtyřčlenná skupinka v čele se schopným důstojníkem vydávajícím ty správné rozkazy může snadno zvrátit osud celého zápasu, pokud soupeřových 32 hráčů hraje jako jednotlivci a ne jako tým.

Ráj talentovaného poddůstojníka

Bojování tu totiž funguje jinak než ve Verdunu a dává výrazně víc prostoru taktické kreativitě. Verdun svoje hráče omezuje striktním systémem útoku a obrany: jedna strana se vždycky snaží přeběhnout zemi nikoho a dobýt nepřátelský zákop, pak se karta obrátí a z útočníků se stávají obránci.

Jenže východní fronta nikdy nedegenerovala do toho šíleného krtkovského pekla, které vymysleli ve Francii, a v Tannenbergu se tak bojuje na otevřených prostranstvích. Zdejší hlavní mód Maneuver nejvíc ze všeho připomíná Conquest v Battlefieldu. 64 hráčů se na rozsáhlé mapě pere o různé sektory a přetahuje se o klíčové kostelíky, kopečky a baráčky.

Každý ovládaný sektor týmu přihraje nějaký benefit. Jeden zrychlí respawnování, další zvýší frekvenci příletu výzvědných letadel, ty nejdůležitější pak násobí počet získaných vítězných bodů. A pokud nějaký sektor vlastněný nepřáteli odříznete od jejich základny, není možné se tam oživovat a bude daleko snazší takhle oslabenou pozici dobýt.

Bitvy díky tomu získávají úplně odlišnou dynamiku než Verdun. Na západní frontě se dalo celkem v pohodě bezmyšlenkovitě ztékat zákopy či naopak ležet v krytu a střílet po útočnících podle toho, jak vám to přikazovala hra. Tady se musíte rozhodovat sami, případně jako skupina. Je lepší vrhnout všechny síly na centrální bunkr násobící body? Nebo by měl aspoň někdo zkusit diverzní útok přes křídla, dobýt nějaký méně důležitý bod a odlákat ze středu pár nepřátel?

Lidská jatka

Funguje to velmi dobře na všech různorodých mapách, které Tannenberg nabízí. Některé jsou plné chatrčí a chalup, jiné jsou v podstatě jeden obrovský les, v dalších pobíháte po otevřených kopcích a údolích.

Všechny navíc mají noční varianty, může vás překvapit mlha nebo špatné počasí a ani po desítkách hodin mě žádná mapa nezačala štvát, byť se mi v hlavě vyrýsovali oblíbenci (pro lopatky vhodné Polsko) i nesympatická místa (Halič, konkrétně její obrněný vlak, u nějž jsem umřel snad tisíckrát).

Mapy jsou tedy adekvátní a pěkně se na nich hraje, což je samozřejmě fajn. Avšak zvládají ještě něco. Spolu se striktní hratelností, která pro zabití málokdy požaduje víc než jeden přesně mířený výstřel z libovolné zbraně, tvoří onen těžko uchopitelný, ale zcela klíčový pocit autentičnosti.

Tannenberg ve mně budí pocit, že takhle nějak se asi vojáci na východní frontě museli cítit. Dobrá, nestáli u vlaječek a nesledovali, jak jejich týmu naskakují bodíky, ani se jim před očima nevznášel zaměřovací kříž, ale dost možná na důstojníkův rozkaz běželi po poli a pak se zhroutili k zemi, aniž by slyšeli výstřel, který je zabil. Dost možná se v neprůhledné plynové masce panicky a příliš pomalu rozhlíželi, kde že je ten granát, který slyšeli dopadnout někam do zákopu. Dost možná puškou netrefili opodál stojícího nepřítele, tak od pasu vytáhli lopatku a rozmlátili mu s ní hlavu, i když to ještě někdy v roce 1913 byli úplně normální Franzové a Alexejové, co by něco takového neprovedli ani praseti na zabíjačce.

Buzola nad zlato

Tannenberg je krutá hra, zvlášť když si v menu zapnete větší brutalitu a s vědeckým zájmem studujete schopnost těžkého dělostřelectva proměnit zdravého člověka v zakrvácenou změť hadrů. Ale svého vlastního druhu mučení se bohužel dočkají i sami hráči, nejenom jejich nešťastní, válkou stižení avataři.

Konkrétně tedy ti hráči, co nemají naprosto excelentní orientační smysl. Víte, co nesvědčí hře závislé na týmové koordinaci a kooperaci? Obtížná orientace v terénu. „Jdou na nás nepřátelé!“ křičím do mikrofonu. „Odkud?“ pokládá naprosto rozumnou otázku spoluhráč. „No… tak jako zleva,“ odpovídám nejistě, načež se celá dezorientovaná skvadra stává obětí odhodlaného bajonetového útoku.

Na kompasu je sice vidět maličká šipčička naznačující sever, ale v zápalu boje, když kličkujete mezi kulkami, je občas dost těžké ji najít. Bylo by fajn, kdyby byly na kompasu vyznačeny všechny světové strany výrazněji, nebo aby tam rovnou bylo vypsáno celých 360 stupňů. Vím, trochu by to asi porušovalo onu iluzi skutečného vojáka, kterou jsem tak opěvoval, ale podle mého by to hodně přispělo hratelnosti a nebyla by to o nic větší oběť než ukazatel počtu nábojů, který tu samozřejmě je.

Další bolístkou by pro mnoho zhýčkanějších hráčů mohla být grafika. Série Battlefield, kterou tu trochu neférově celou dobu zmiňuju jako přirozeného konkurenta, se chlubí jedním z nejhezčích vizuálů v celém průmyslu, Tannenberg je… spíš na opačném konci škály.

Není to vyloženě ošklivá hra, ale je na ní setsakra vidět její miniaturní rozpočet. Leccos si musíte domyslet (hezčí textury na balvanu, za nímž se právě krčíte) a leccos naopak odmyslet (směšné animace sekání šavlí, které vypadají spíš, jako kdybyste do nepřítele jemně drcli záštitou).

Pozor na vylidněnou frontu

No a pak tu je ještě poslední problém, proti kterému všechny ostatní problémy vypadají jako mírně bolavé koleno, které Františka Ferdinanda d’Este trápilo na projížďce autem v Sarajevu. Grafika a obtížná orientace jsou zanedbatelné, když hru zkrátka nemáte s kým hrát.

Válečného skotačení na východní frontě se těsně po vydání účastnilo průměrně tak 200 lidí najednou. To k naplnění několika serverů o 64 hráčích sice stačí, ale zároveň se nabízí velmi palčivá otázka: vydrží jich tam ještě aspoň měsíc ještě aspoň polovina, nebo zase odpadnou a vrátí se časy bety, kde byste i těsně před spuštěním plné verze v jednu chvíli nenašli víc jak 30 hráčů?

Tannenberg je na odliv hráčů částečně připravený, protože pokud není k dispozici skutečný člověk, volné místo okamžitě zaujme bot. Jenže botové jsou trochu neschopní, což se hodí, pokud si chcete připadat jako superman a deset v řadě jich vystřílet, ale dlouhodobému dobrému zážitku z hraní to neprospívá. Když hraje na mapě 45 hráčů a 19 botů, je to úplně v pohodě. Kdyby byl poměr opačný, už by to byl opravdu velký průšvih.

Narukujte za císařpána!

Nemůžu vám tak Tannenberg doporučit úplně bezvýhradně, i když bych to udělal velmi rád, protože tahle hra mě prostě baví. Jsem schopný ignorovat všechny její problémy včetně toho, že hraju s nějakými těmi boty, a prostě si užívat té neuvěřitelně drsné války, moderní a starodávné zároveň, rozkročené mezi mušketami a kulomety, mezi Grantem a Pattonem.

Někomu bude víc vyhovovat vymazlený Battlefield, který je, co se týče produkčních hodnot, samozřejmě úplně někde jinde. Ale něco vám řeknu, a nesnažím se jenom být zajímavý: já bych si doopravdy zahrál raději Tannenberg. Kvůli důrazu na týmovou práci. Kvůli nezvyklé hratelnosti netolerující jedinou chybu, protože první kulka znamená smrt. Kvůli heroické euforii, když v jediném zuřivém útoku bajonetem upícháte tři nepřátele.

A kvůli momentům, kdy hodíte do zákopu granát, pak tam naběhnete a on vám před zraky překvapených nepřátel bouchne pod nohama. Jak věděl už pan Hašek, i světovou válku je možné brát s humorem.

Tagy: recenze FPS střílečka první světová válka

Zdroje: vlastní

Novinky na CZC.CZ

Související videa

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PlayStation 4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Nintendo Siwtch, 3DS, DS, PS Vita, Android a iOS. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i pravidelné testy a novinky z oblasti hardwaru, podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Kingdom Come: Deliverance, Red Dead Redemption, Call of Duty, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield, nebo FIFA.