Nedávno proběhl na Steamu víkend bezplatného hraní Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad. Pokud jste ho promeškali, o dost jste přišli. Multiplayerového pekla bojů Stalingradu si zdarma užívali nejenom absolutní zelenáči, ale i staří váleční psi. Servery se totiž pořádně naplnily, takže jste běžně potkali přes šest tisíc hráčů online, což u RO2 nebývá zvykem. Také jsem si škodolibě zabojoval a s ohledem na velké množství zmatených nováčků, kteří se za běhu učili pravidla drsného boje, jsem se mnohdy cítil jako na panském honu zajíců.

Tradiční heslo venkovských babek „vyčůrat, pomodlit a spát“ pro mě dostává na letošní E3 nový význam s důrazem na to pomodlení, protože s ním odchází usmíření, odpuštění a hlavně pokání. Zač? Za to, že odolat pokušení hodnotit pár her jen podle trailerů jsem nedokázal a zásoboval twittery a podcasty hodnotícími soudy, které si teď obřadně strkám za klobouk. Ale zatímco u Tomb Raidera jsem navzdory změně pohledu na hru zůstal u toho, že už to není Tomb, u Splinter Cell: Blacklist jsem sám sebe musel přešaltovat úplně.

Lele. Tak to přesně 1313 neznamená. Když se objevila zpráva o registraci domény starwars1313...

Před mnoha lety vyšla série fotografií z podzemek. Byly v ní vyfocené stanice metra z velkých měst, od klaustrofobních londýnských koridorů až po barevné haly v Ulanbátaru. Jednoduchým porovnáním architektury z různých končin bylo jasné, že stanice metra v zemích bývalého Sovětského svazu jsou těmi nejprostornějšími na celém světě – komunista prostě kopal a budoval velké věci. I proto se může Metro: Last Light odehrávat po Metru 2033 znovu v tunelech moskevského metra - tak spletité a nekonečné bludiště vystačí ne na dvě, ale klidně na deset her. (Pozn. - V článku najdete i video s naším rozhovorem s tvůrci hry.) Bojíte se tmy?Každá prezentace má jedno slovo, které jí dokonale vystihuje. V případě Last Light je to „ponurost“. Nejen kvůli pocitům osamělosti a úzkosti ve vybydlené a zničené Moskvě, kterou se prohánějí smečky mutantů-démonů, ale především kvůli výrazům pánů z THQ. Ať už jim někdo zalil obličej zmražovadlem mimických svalů anebo jsou opravdu tak smrtelně vážní, vyvolávají dojem, že pod zem v Last Light nechcete ani nakouknout. A to byste přišli o hodně. „Naše hra je ve fázi, kdy je kompletně hratelná, vše v ní funguje a můžete jí projít od začátku do konce se všemi příběhovými animacemi,“ tvrdí jeden z vývojářů. Snad mu nějaký neviditelný démon drží pařát na tepně, protože dokáže v rámci ponurosti ještě mluvit rychle jako kulomet. „Vylepšili jsme všechny části hraní. Střílení, prozkoumávání, stealthování i RPG,“ snaží se zaujmout hrstku novinářů. Po tří minutovém monologu ponuře sjede publikum pohledem a s vážností funebráka se odebere za dveře. Obrazovka se rozsvítí, prezentace začíná. Vítejte v metru, dveře se zavírají. Galerie #14151

Malou chvíli zvažuju různé varianty, ale nakonec pošlu krysy, aby za mne poslední stráž před cílem mise vyčistily rychle a bez hluku. Bylo to moje „poprvé“, co se právě krys týče, přestože jsem měl za sebou prakticky celý level v Dishonored a zrovna tuhle schopnost jsem v akci viděl nejméně po páté. I když, tentokrát jsem ji konečně nejenom viděl, ale měl ji plně pod kontrolou. Pouhých pět měsíců před vydáním jsem se poprvé dostal k hraní jedné úrovně Dishonored a neměl po ruce ani Harvey Smithe ani Rafa Colantonia, aby mi ukazovali, co je pro danou situaci nejlepší dle jejich vývojářských srdcí.

Vyženu ženskou ze sporťáku, sešlápnu plyn až k podlaze, na křižovatce smetu omylem nepozorného chodce a na kopci zastavím uprostřed silnice. Je tam hezká vyhlídka na celé město. Pokud vám tento popis připomíná situaci z GTA, kde k něčemu podobnému dochází dnes a denně, nejste daleko od pravdy. Jen si místo charismatického geroje představte kostičkovanou karikaturu policisty, který stejně kostičkované spoluobčany přejíždí a okrádá o dopravní prostředky ve jménu zákona, taktéž kostičkovaného.

V záplavě osvětlených a přezvučených stánků v jižní hale losangelského výstaviště působí bílá krychle s logem Segy tak trochu nepatřičně. Asi jako automat na Grog2 v tisíce let staré jeskyni. Okolo se blýská a duní na lepší digitální časy, ale tahle nápadně nenápadná budka nevykazuje žádné z obvyklých příznaků výstavního moru. Žádná světla, žádné hostesky, žádný sound systém. Přesto před ní stojí skupina lidí. „Přijela jsem jen kvůli tomu,“ říká starší novinářka. Z celé výstav jí zajímá jen to, co je v budce. Stejně jako ostatní stojí před dveřmi dlouho. Nehnutě. S mírnými úsměvy.

V krabičce zbývá poslední sirka a navlhlé chrastí, nahrabané v rychlosti na malou hromádku, dostává poslední šanci. Ruce se neovladatelně klepou zimou, nervozitou a strachem a oči přitom neustále bezelstně sklouzávají k hluché vysílačce, která leží opodál. Ale podaří se. Oheň se rozhoří a vyděšená Lara Croft získává alespoň trochu naděje, že přežije noc. Najednou se ale z vysílačky ozve chrapot... "Conráde, jsi to ty?? Prosím tě, dostaň mě odsud!"...

„Jak jsem nepropadl kouzlu Kinectu, ale naučil se jej dále neignorovat,“ by vlastně mohl znít titulek článku o dojmech z hraní Fable: The Journey, kdyby nebyl moc dlouhý a o ničem. Poslední z řady Fable her totiž o něčem je a zaslouží si tedy lepší titulek, možná i lepší text, s největší pravděpodobností i lepší dobu a rozhodně lepší Kinect.

Zombie horečka nabírá v posledních měsících zase na síle, ale může to vůbec někoho překvapit? Jak Pavel v recenzi adventury Walking Dead trefně poznamenal, zombie se nám v různých podobách vrací čas od času jako bumerang a dá se říci, že v této chvíli nás všechny trefil přímo do zátylku. A mě to už začíná otravovat, přestože zombie walk na živo považuju za super zábavu, která sbližuje lidi v tom, že si zrovna hrají na mrtvolky.

Bylo by pokrytecké nemít z The Line alespoň rámcovou radost, když přece tolik skuhráme, že všechny ty válečné Call of Whatever jsou nejenom hry vyráběné sériově, podle univerzálního mustru, ale že jsou to především upíři, vysávající mediální obrazy skutečných konfliktů, aniž by se při tom někdo pokoušel tyto konflikty jakkoli reflektovat, podat hráči cokoli nad plán samotného aktu virtuálního zabíjení. Ano, je to únavné srovnání, ale film má dávno kromě Komanda také Apokalypsu, Četu, Stezky slávy. Hry? Když už to některá naoko zkouší jinak, jsou z toho zase jen marketingové kecy (restartovaná Medal of Honor) a komu přijde Black Ops jako strhující příběh, pro toho mám skvělou zprávu: Zdeněk Troška už zase natáčí.

Před více než rokem a půl vydaná pátá Civilizace se s tradicemi nijak zvlášť nemazlila. Přinesla příjemné osvěžení v soubojové složce a konečně se dala nazvat user friendly softwarem. Cestou za blahem mainstreamového publika však nabrala i pár zatuchlých vandráků v podobě na kost osekaných mechanismů, nefungující diplomacie, zmatené AI, diskutabilní optimalizace a DLC politiky – naštěstí, aniž by zanevřela na modding, což z DLC pro Civ V dělá příjemný a profesionálně provedený bonusový obsah.

Hraju a přispívám, ale zatím jenom poznámkami na fóru, finančně ještě ne. Nejsem tedy typický fanoušek Carrier Command, který si musel (respektive chtěl) za přístup do současné beta verze hru de facto koupit. Logicky si z toho můžete odvodit, že jsem původní Carrier Command viděl leda tak z rychlíku, dokud to necuklo (ale vím, oč jde), což vysvětluje, proč jsem jako zelenáč po každé noční schůzce s hrou padal do pelechu s příjemným pocitem násilně tlumené radosti. Prostě se mi nestává často, aby mě v oblasti klasických větších her dokázalo něco nachytat ve spodcích překvapeného a dětsky rozjuchaného díky svěžímu přístupu, který je minimálně neokoukaný.

Uzavřená beta Guild Wars 2 před časem naznačila, jakým směrem se tvůrci rozhodli ve svém konceptu vykročit. Otevřená beta, která proběhla minulý víkend, pak mohla v mnohých zapálit pořádně silný oheň emocí, které lze uhasit snad jen rychlým vyřízením předobjednávky. A to prosím těch několik týdnů mezi neveřejným a otevřeným nepřineslo žádné razantní změny. Jen se pomalu a jistě ukazuje, že dvojka bude opravdu vychytaná.

Zatímco na GoGu se mi záloha starých a starších her od zahraničních firem utěšeně rozrůstá, nikdy mě vlastně nenapadlo, že bych si chtěl podobným způsobem „archivovat“ i hry české, kterých mám u rodičů ve sklepě úplný pytel. Všecko uvnitř jsem hrál, ale sběratelská vášeň mě nepoutá ani k jedné z těch her. Jejich kouzlo, které řadu zahraničních her ještě stále obestírá, vyprchalo s dobou a dnes už jsou z nich jen rarity a kuriozity. Tedy byly z nich rarity a kuriozity, dokud nenašly nový život třeba na iOS a Android zařízeních, jak jsem sám s překvapením zjistil.

Autor má horečku, letadlo dvouhodinové zpoždění a Oyster karta se válí zapomenutá doma. Posílat mě do Londýna hrát nevydané hry je záležitost očividně proklatá, ale vysvětlujte to šéfredaktorovi, když o vás dobře ví, jak máte rádi Borderlands. Nebudu zapírat, že mi tahle Diablem nakažená střílečka sedla až neuvěřitelně, když je svým způsobem blbá jak poleno a já nejsem z těch, kdo by blbost považovali za přidanou herní hodnotu. Borderlands naštěstí od prvních minut na Pandoře kouzlí atmosféru, míchající sci-fi a western způsobem veskrze odzbrojujícím. Hra přitom zbraněmi paradoxně přetéká a najít si tu vlastní (a pojmenovat ji třeba "Vera") je s prvním headshotem začátek krásného přátelství.