The Occupation – recenze vynikajícího thrilleru
Z chytře vyprávěného příběhu a originálních herních mechanik vzešla stealth adventura, jakou si s žádnou jinou nespletete – The Occupation. Osmdesátá léta jsou v ní kulisou pro politický thriller v dospělém uměleckém aranžmá, který reaguje na každé vaše rozhodnutí. Ze hry si tak odneste zážitky, o které se sami přičiníte. I přes počáteční zmatenost a horší technickou kvalitu vás hra chytne a dlouho nepustí.
Apex Legends – recenze nastupujícího krále battle royale
Najednou mám pocit, že to takhle mělo vždycky být. Poté, co se pánové ve zlém rozešli s Activisionem, poté, co jim vyšel Titanfall jen na dvou platformách a poté, co Titanfall 2 tak trochu zapadl mezi Call of Duty a Battlefieldem, studio Respawn konečně dostálo svému jménu. Jeho znovuzrození sice proběhlo už před lety, ale na vrcholu je teprve teď. A zaslouženě.
Metro Exodus – recenze
Třetí díl adaptace knižní série sice stále hrdě nese slovo Metro ve svém názvu, nicméně opouští jeho zatuchlé tunely a vydává se s mnohem honosnější lokomotivou Aurorou napříč rozsáhlými pláněmi postapokalyptického Ruska. Dříve stísněné prostory střídají otevřená prostranství, ale jinak se toho zase tolik nezměnilo. Lidé jsou stejnými zrůdami pod i nad zemských povrchem, ať už dýchají filtrovaný nebo čerstvý vzduch. A vy bude opět jejich trnem v oku.
Call of Cthulhu - recenze
Studio Cyanide, které můžete znát díky videoherní adaptaci Blood Bowlu nebo skrze dobrodružství gobliního tichošlápka Styxe, se rozhodlo zařadit se svým zpracováním Call of Cthulhu do nekonečného zástupu vývojářů těžících z díla H. P. Lovecrafta. Povedlo se mu povznést se nad zvučné jméno kultovního autora a skrývá se za líbivými sliby o strachu a Prastarých také dobrá hra?
Prey: Mooncrash - recenze
Kdo by od DLC Mooncrash k parádnímu sci-fi dobrodružství Prey čekal příběhové rozšíření z kosmické stanice Talos I. či přídavek podle totožných not, byl by na omylu. Tvůrci z Arkane Studios sice berou do rukou stejné štětce, ale styl obrazu je výrazně odlišný. Kdo v původní hře našel největší zalíbení v průzkumu strhujícího prostředí, bude zklamaný. Pokud vás však bavila hlavně akce a chcete si v nemilosrdném tempu vyrýt na pažbu desítky zářezů po inkoustových běsech, můžete zpozornět.
Agony – recenze
Agony na sebe upozorňuje odvahou ukázat vám peklo tak zlé, groteskní a pokřivené, že by vedle ní konkurenční horory mohly blednout závistí. Nezastavuje se prakticky před ničím, a proto z ní taky některé části nakonec neprošly cenzurou do finálního produktu. Ukrývá se ale pod nánosem masa, kostí, perverze a bradavek nadržených démonek také dobrá hra?
City of Brass – recenze
Jedinou, avšak naprosto spolehlivou pozvánkou do City of Brass pro mě bylo zjištění, že pod vývojem hry jsou podepsáni někteří autoři BioShocku. Jakožto velký fanoušek celé proslulé série jsem tak City of Brass musela mít, bez ohledu na další informace ohledně hratelnosti.
Hello Neighbor - recenze
Jsou různé typy sousedů. S některými je radost si hrát a dělat jim naschvály (Neighbours from Hell), pak jsou takoví, které je radost sledovat (Můj soused zabiják), a pak je tu třetí sorta. Jsou to takoví ti uhlazení, až britští, šviháci s knírkem v malebném domku na předměstí. Jenže právě tihle mají tu nejhorší odvrácenou tvář, kterou odhalíte nešťastnou náhodou. Pak už nezbývá než jako správná ječící oběť zamířit dolů do sklepa. Ano, tohle je ten třetí typ sousedů. Těm je lepší se obloukem vyhnout hned na začátku.
Wolfenstein II: The New Colossus – recenze
V tři roky staré střílečce Wolfenstein: The New Order starý dobrý BJ Blazkowicz kosil nácky na Měsíci, rozbíjel jim obrněné roboty, odvážil se až do samotného Berlína, připravil půdu pro revoluci, a nakonec se nechal hrdinsky odstřelit nukleárním kanónem. Člověk by řekl, že takové úspěchy musí tomu starému pardálovi stačit, ale ono ne. Wolfenstein II: The New Colossus našeho hrdinu nachází v ještě lepší formě. Dokáže vraždit národní socialisty dokonce i z nemocničního vozíku (kanón si přece jen vybral svou daň), navíc si našel brnění, co z něj dělá nadčlověka, a k tomu všemu se tentokrát podívá až na Venuši a samému führerovi do tváře. Zkrátka bombastické pokračování, jak má být.
Dishonored: Death of the Outsider - recenze
Císařovna je mrtvá, ať žije císařovna! Zatímco Emily Kaldwin se se svým otcem vrací do Dunwallu, aby právoplatně usedla na svůj znovunabytý trůn, kapitánka lodi Dreadful Wale Meagan Foster má jiné starosti. Kromě toho, že má tajnou identitu v podobě Billie Lurk, pravé ruky protřelého zabijáka Dauda, ji čeká nelehký úkol. Jak název hry předjímá – musí zabít Outsidera. Co je vlastně zač tenhle rádoby tajemný chlápek s černýma očima, který vede filosofické řeči a rozdává vyvoleným obyvatelům císařství magické schopnosti? A je možné doopravdy zničit božskou entitu, která přebývá v mystickém světě, kam smí jen snící a umírající?
Observer - recenze
Píše se rok 2084, a pokud vám snad tento letopočet nápadně evokuje název jistého Orwellova románu, jste částečně doma. Budoucnost není zdaleka růžová a svět si prošel globálním super ničivým konfliktem, který zdevastoval valnou část vyspělé civilizace. Její zbylé ostrůvky ovládají megakorporace, které si usurpují politickou moc. A i přesto, že se náš příběh odehrává na území takzvané Páté Polské Republiky, jde pouze o skořápku reminiscence, chycenou do područí pevného korporativního diktátu Chironu, protože právní státy jako takové přestaly de facto existovat.
No70: Eye of Basir - recenze
Atmosférických adventur, které chytnou a nepustí, není nikdy dost. Bohužel, zrovna No70: Eye of Basir k nim nepatří. Je smutným důkazem, že z teoreticky spolehlivých žánrových ingrediencí nemusí sama od sebe vzejít kvalitní hra. Lehce podprůměrné dílo od tureckého studia Oldmoustache Gameworks trápí jalový příběh, špatná technická kondice a krátká herní doba.
Quern - recenze
Adventura Quern - Undying Thoughts ukrývá krásu v těžkostech. Jejím leitmotivem jsou náročné puzzly, které ovšem díky stmelující myšlence a hloubavé atmosféře vytvářejí pozoruhodné dílo schopné dokonale odtrhnout člověka od reality. Dobrodružství z tajuplného ostrova, kde se zastavil čas a neplatí přírodní zákony, patří k těm, které nevznikly pouze kvůli rébusům samotným, ale jsou dokonalé v každém ohledu. Logika se zasnoubila s uměním.
Resident Evil 7: Biohazard - recenze
Když vás ztrapňují nebo nějakým jiným způsobem trápí vaši příbuzní, obvykle jejich chování okomentujete rčením, že rodinu si člověk zkrátka nevybere. A v případě Bakerových z nového přírůstku do série Resident Evil to platí dvojnásob, jak se vám pokusí vysvětlit vývojáři z Capcomu. Životní lekce je to relativně dlouhá, propracovaná, děsivá, ale hlavně velmi zábavná!
Clustertruck - recenze
Honičku po střechách železničních vagonů zažil ve hrách snad každý, ale skákat po nákladních autech? Zběsilá arkáda Clustertruck ukazuje, že to může být také zábava, dokonce i když není koho honit. Nebudete sice čelit tváří v tvář zlotřilému padouchovi, nicméně o dostatek adrenalinu se postarají tisíce panikařících řidičů přímo pod vašima nohama. Škoda, že parádní „hopsačku“ kazí technické obtíže a zřetelné trhliny v konceptu.
Titanfall 2 - recenze
Respawn Entertainment jsou zpátky a podle šablony „větší a lepší“ vysoustružili pokračování, co se v drsné konkurenci neztratí. Titanfall 2 má navíc nelehkou úlohu, protože jako nejmladší otloukánek jde proti starším a zavedenějším značkám. Leckdo by se mohl ptát, jestli na špičku žánru všechny ty novinky ve dvojce stačí. Rovnou odpovím, že stačí. Zatímco byl první díl čistě multiplayerovou akcí s viditelně omezeným obsahem i rozsahem, Titanfall 2 všechno nafukuje, rozšiřuje a mění. Tvůrci, kteří svého času vytvořili šablonu pro singleplayer i multiplayer ve válečných akcích, vstoupili znovu do stejné řeky a vytvořili dílo na úrovni her Gears of War, Call of Duty nebo Battlefield.
The Turing Test - recenze
Počítače jednou zvládnou komunikovat s člověkem tak, jako to předtím uměli jen lidé mezi sebou. To jednak urychlí vědecký pokrok, ale zároveň dojde na nové existenciální otazníky. Je třeba možné, aby se racionálně uvažující stroj opravdu podobal člověku s jeho morálkou a svobodnou vůlí? S pomocí mnoha puzzlů a slušně odvyprávěného příběhu se na to pokusí odpovědět sci-fi arkáda The Turing Test.
Fragments of Him – recenze
Fragments of Him je netradičně pojatý projekt o ztrátě blízkého člověka. Úvod začíná dramaticky. Hlavní hrdina Will po pár minutách nešťastnou náhodou umírá a zanechává za sebou trojici blízkých postav - babičku Marry, ex-přítelkyni Sarah a svého současného přítele Harryho.
Dying Light: The Following - recenze
Před rokem jsem Dying Light (recenze) označil za zbytečnou hru s tím, že tvůrci sice měli ambice, ale nedokázali je v plné míře převést do praxe. V Techlandu se však za ten rok nepoučili a namísto, aby problémy původní hry řešili, je opakují v pokračování, které je převlečené za masivní datadisk. Jeho podtitul The Following napovídá, že pokračuje v marné krasojízdě ambicí, které znějí lákavě, ale ve skutečnosti zase tak skvělé nejsou.
Californium - recenze
Šedesátá léta v Americe nebyla zrovna to období, kde byste chtěli žít. Válčení v Evropě vystřídalo válčení ve Vietnamu. Každý, kdo se jen špatně podíval na nesprávného člověka, byl označen za komunistu. Hrozba jaderné války visela nad celou zemí (i Zemí) a k tomu stále přetrvávající rasismus. Na druhé straně se začala rozmáhat rebelie mezi mladší generací a s tím spojené užívání psychedelických drog a alkoholu, ze kterého těžilo i beatnické hnutí.
