Escape from Tarkov – recenze pionýra extrakčních stříleček
Když osm let nestačí
Tainted Grail: The Fall of Avalon – recenze vyzyvatele The Elder Scrolls
Artušovské legendy, jak je neznáte
The Elder Scrolls IV: Oblivion Remastered – recenze
Návrat do Cyrodiilu po 19 letech
Graven – recenze duchovního pokračovatele Hexen
Svižný fantasy boomer shooter
Amnesia: The Bunker – recenze hrůzného hororu
V prvoválečných katakombách po vás něco jde
Dead Island 2 – recenze zombie řežby v HellA
Mladí a neklidní? Krásní a nechutní!
Blacktail – recenze dechberoucí slovanské pohádky
Nezlob, nebo si tě odnese klekánice
Dying Light 2: Bloody Ties – recenze DLC, které si klidně můžete nechat ujít
Tenhle návrat nebyl potřeba
Overwatch 2 – recenze „pokračování“ týmové střílečky
Vážně je tohle nová hra?
Dying Light 2 Stay Human – recenze parkourové zombie akce
Zombie nejsou mrtvé
Battlefield 2042 – recenze nejhoršího Battlefieldu moderní éry
Když je recenzování utrpením
Hobo: Tough Life – recenze simulátoru českého bezdomovce
Nemáš pade, brácho?
Call of the Sea – recenze krásné, překvapivě pozitivní lovecraftovské adventury
Kdo bádá, ten najde, co nehledá
Doom Eternal – recenze
Je půlnoc a já konečně dohrál Doom Eternal. Po téměř 30 hodinách mám oči podlité krví, rozdrcená klávesnice kliká z posledního a těším se, že konečně ulehnu do nebeského klidu. Jenže ne a ne zabrat. Tepovku odhaduju na 100+ a mysl je stále ve střehu, připravena ve zlomku vteřiny uskočit, změnit směr, vystřelit, rozdrtit démonickou lebku. Hrát nového Dooma je do značné míry intenzivní workout. Pravda, bicáky, jako má Doomguy, nikomu před monitorem nenarostou, ale frenetická akce rozpumpuje váš organismus a nedá vám spát. Doslova.
The Sojourn – recenze
The Sojourn od studia Shifting Tides je logická hra, sada hádanek, která před hráče klade poměrně kuriózní paradox: Abyste si ji naplno užili, je potřeba u ní přemýšlet bez přemýšlení. Rébusy, které nabízí, je totiž většinou radost řešit, ale běda, jak se pokusíte zamyslet i nad omáčkou okolo.
Outer Wilds – recenze
Jedna z mých nejoblíbenějších epizod kultovního seriálu Stargate: SG-1 se točí kolem O'Neilla a Teal'ca, kteří jsou uvěznění v časové smyčce. Prožívají stále dokola ten stejný den, ten stejný časový úsek, a postupně si z toho udělají estrádu, která nemá obdoby. Však co byste dělali vy v případě, že vaše činy nemají reálné důsledky, protože se všechno vrátí zpátky na původní místo a vy jedete znova? A co byste dělali, kdybyste mohli odhalit tajemství vaší rasy a světa, který dělí od zániku jen dvě desítky minut, a nikdo jiný si to neuvědomuje? Zapomeňte na Jacka Bauera, jsou tu Outer Wilds!