Layers of Fear – recenze
Hororových her či adventur sice vychází v posledních letech relativně hodně, ale najít mezi nimi skutečnou kvalitu je stále obtížnější. Layers of Fear je navenek stejná, ale zároveň jiná než ostatní hororovky. Svým netradičním námětem a vizuálním zpracováním zaujala už v early access verzi, a verze plná ambice tvůrců naštěstí do značné míry potvrzuje.
Superhot - recenze
Svět se hýbe, jen když se hýbete také. Pokud stojíte na místě, stojí i nepřátelé. Když vystřelíte, projektil zasáhne cíl až v momentě, kdy ukročíte o kus vedle. A pokud někdo pošle olovo vaším směrem, můžete se mu vyhnout natolik elegantně, že by i Neo z Matrixu závistí padal na záda. Zní to skvěle? Je to skvělé. Superhot je střílečka, ale hraje se úplně jinak než ostatní střílečky. Rychlý pohyb, reflexy a dynamickou akci nechte doma. Naopak se připravte na šnečí tempo a pečlivé plánování každého pohybu.
Fear Equation - recenze
Strach, nejistota ale také ohromná vůle žít charakterizují neobyčejnou jízdu vlakem ve hře Fear Equation. Cestovatelská strategie okořeněná survival hororem ohromí originalitou, komplikovaností, depresivní atmosférou a houževnatým bojem neohroženého mašinfíry proti paranormálním jevům. Takřka dokonalý strategický kus „kazí“ snad jen vysoká obtížnost.
Dead Effect 2 - recenze
Čeští mobilní vývojáři mají setsakra rádi zombíky. A střílečky. Zatímco Madfinger Games ale sáhli v případě Unkilled po odlehčenější variantě poslepovaných misí, BadFly Interactive se rozhodli pro svázání hráčových aktivit klasickým příběhem. Automaticky se tak nabízí otázka, který z přístupů se nakonec ukázal jako lepší, ale taky zda Dead Effect 2 dokázala vychytat mouchy svého předchůdce.
Pathologic Classic HD - recenze
Kdybych se zeptal, co je Pathologic, řada z vás by se na chvilku zamyslela a odpověděla, že ten název sice zná, ale hru nikdy nevyzkoušela. A já bych jen souhlasně pokýval hlavou, protože přesně taková Pathologic byla – hra o které skoro každý slyšel, ale málokdo ji vlastně nehrál. Otázkou je, zda má smysl to napravit s nedávno vydaným HD remasterem. Pokusím se na ni odpovědět.
The Park – recenze
Zaběhnuté dítě nikdy nevěstí nic dobrého. Pokud však uteče do lokace známé jako Atlantic Island Park, je teprve zaděláno na pořádný průšvih. Děsivé místo, známé z onlinovky The Secret World, je dějištěm krátkého hororu The Park (Steam, homepage), od kterého se obecně čekal zážitek inspirovaný dílem Stephena Kinga, a zároveň experiment ve virtuálním strašení a tak trochu návrat studia Funcom k singleplayerovému zážitku. Je toho hodně, co vývojáři chtěli vměstnat do jedné či dvou hodin hraní. Vyšel jim však jejich pokus, nebo je The Park kraťas, který si můžete nechat ujít? Cesta k rozřešení této otázky vede přes principy herních hororů.
Destiny: The Taken King - recenze
Před pár lety měli v Bungie představu o kříženci onlineovky a first person akce. Měla to být hra, která skloubí grind a hon se za stále lepší výbavou s příběhem a spektakulární podívanou. Nazvali ji Destiny a v roce 2014 vydali jako nedodělaný produkt plný neduhů, absentujícího vyprávění a monotónního end game obsahu. Rok na to se ale na pulty obchodů dostává datadisk The Taken King a spolu s ním se naplňuje i zmíněná představa tvůrců. Ano, Destiny konečně po roce, dvou DLC a velkém datadisku našla svou zamýšlenou podobu a povětšinou funguje tak, jak měla při vydání. To všechno díky Oryxovi a takzvaném roku 2.0, který jeho příchod provází.
The Talos Principle - recenze
Víra je dobrým prostředkem k pochopení vlastní existence. Chorvatští Croteam (Serious Sam) ji spojili s filozofií, vědou i zábavou a vznikla z toho hra The Talos Principle. Nová přemýšlivá 3D bludišťovka učiní z hráče moderního apoštola, který při řešení logických hádanek naváže dialog se Stvořitelem, dojde k poznání a inspiruje celá lidská pokolení. Výjimečná je však novinka nejen soutokem myšlenek, vedoucích (snad) k odhalení podstaty života. The Talos Principle potěší i jako logický rychlík s velkou směsicí herních nápadů.
Shadowgate - recenze
Nostalgie je sázka na jistotu. Obzvláště když chcete vydat novou verzi svého času (1987) dobře hodnocené a všeobecně populární adventury Shadowgate. Nabízí se proto otázky, zda se nejedná o možná až vypočítavě snadný úkol, případně jestli se dá na oživení klasické hry pro současnou generaci vůbec něco pokazit. A hned si také na obě dvě otázky odpovíme.
Zeno Clash II - recenze
Vezměte obraz Salvatora Dalího, plastiky Jana Švankmajera a Doylův Ztracený svět a nechte Mika Tysona, aby do nich mlátil tak dlouho, dokud nevytvoří jednolitou hmotu. Pak zavolejte chlapce z chilského studia ACE Team, ať z ní upečou hru – dostanete Zeno Clash, výlet do báječně nesmyslné krajiny osídlené fantastickými bytostmi, které spolu nejraději komunikují pěstními souboji.
