Call of Cthulhu - recenze
Studio Cyanide, které můžete znát díky videoherní adaptaci Blood Bowlu nebo skrze dobrodružství gobliního tichošlápka Styxe, se rozhodlo zařadit se svým zpracováním Call of Cthulhu do nekonečného zástupu vývojářů těžících z díla H. P. Lovecrafta. Povedlo se mu povznést se nad zvučné jméno kultovního autora a skrývá se za líbivými sliby o strachu a Prastarých také dobrá hra?
Wolfenstein II: The New Colossus – recenze
V tři roky staré střílečce Wolfenstein: The New Order starý dobrý BJ Blazkowicz kosil nácky na Měsíci, rozbíjel jim obrněné roboty, odvážil se až do samotného Berlína, připravil půdu pro revoluci, a nakonec se nechal hrdinsky odstřelit nukleárním kanónem. Člověk by řekl, že takové úspěchy musí tomu starému pardálovi stačit, ale ono ne. Wolfenstein II: The New Colossus našeho hrdinu nachází v ještě lepší formě. Dokáže vraždit národní socialisty dokonce i z nemocničního vozíku (kanón si přece jen vybral svou daň), navíc si našel brnění, co z něj dělá nadčlověka, a k tomu všemu se tentokrát podívá až na Venuši a samému führerovi do tváře. Zkrátka bombastické pokračování, jak má být.
Resident Evil 7: Biohazard - recenze
Když vás ztrapňují nebo nějakým jiným způsobem trápí vaši příbuzní, obvykle jejich chování okomentujete rčením, že rodinu si člověk zkrátka nevybere. A v případě Bakerových z nového přírůstku do série Resident Evil to platí dvojnásob, jak se vám pokusí vysvětlit vývojáři z Capcomu. Životní lekce je to relativně dlouhá, propracovaná, děsivá, ale hlavně velmi zábavná!
Destiny: The Taken King - recenze
Před pár lety měli v Bungie představu o kříženci onlineovky a first person akce. Měla to být hra, která skloubí grind a hon se za stále lepší výbavou s příběhem a spektakulární podívanou. Nazvali ji Destiny a v roce 2014 vydali jako nedodělaný produkt plný neduhů, absentujícího vyprávění a monotónního end game obsahu. Rok na to se ale na pulty obchodů dostává datadisk The Taken King a spolu s ním se naplňuje i zmíněná představa tvůrců. Ano, Destiny konečně po roce, dvou DLC a velkém datadisku našla svou zamýšlenou podobu a povětšinou funguje tak, jak měla při vydání. To všechno díky Oryxovi a takzvaném roku 2.0, který jeho příchod provází.
