Halo Infinite – recenze
7/10
zdroj: Vlastní foto autora

Halo Infinite – recenze

Datum vydání:
8. prosince 2021
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

15. 12. 2021 18:10 | Recenze | autor: Patrik Hajda |

Jedna z nejočekávanějších stříleček podzimu nám na Games.cz zrovna radost neudělala: Souhrou nešťastných náhod jsme s recenzí nového Halo museli počkat až na jeho vydání. Díky tomuto zdržení jsem ale aspoň mohl být svědkem nadšených výroků jiných recenzentů sahajících v drtivé většině po devítkách až desítkách.

Zaujaly mě zejména názory, kterak se Halo Infinite po jinak pojatém čtvrtém a pátém dílu vrátilo ke kořenům série, tedy do dob, kdy Halo vážně za něco stálo. Byl jsem tedy na další dobrodružství z hlubin nepřátelského vesmíru pořádně natěšený.

A v prvních hodinách jsem si připadal jako naprostý vyvrhel. To, co mi hra nabízela, nemělo s původními díly vůbec nic společného. Ano, opět jsem z pohledu starého známého supervojáka Master Chiefa kosil zástupy mimozemšťanů, byť jiných než dříve, a opět to bylo příjemné střílení, ale taky střílení plné naprosto zbytečného obsahu. A co je nejhorší, hrozně jsem se nudil.

Před očima už se mi míhaly ozvěny budoucnosti, vize, kterak si hrdinně razím cestu proti proudu a uštědřuji drtivě nízkou známku. Jenže pak jsem přišel na to, jak k Halo Infinite přistoupit, a našel jsem si v něm ono dědictví nejlepších dílů série. Stačilo zcela vypustit jeden z „taháků“ hry – otevřený svět.

Čím užší, tím lepší

Kampaň Halo Infinite má solidní, adekvátně epický úvod. To proto, že si nehraje na žádnou moderní otevřenost a je krásně koridorový. Jenže pak vás vývojáři vhodí do, řekněme, víc než jen polootevřeného světa a zahltí vás totálně nezajímavým balastem.

Ve chvíli, kdy mi nová AI zvaná Weapon (nahrazující Cortanu, se kterou se v předešlých dvou dílech děly zajímavé věci) začala vyjmenovávat: „Jé, koukni, tady jsou naši vojáci v nesnázích, pojďme je zachránit,“ načež se mapa posela ikonkami a stejná věta se zopakovala ještě čtyřikrát, kdy se slovo voják zaměnilo za základnu, mini bosse či collectible a úkon na zaber, zabij a seber, cítil jsem průšvih.

Dodatečný obsah je přesně tak nezajímavý jako ve hrách od Ubisoftu, a jakmile se do něj pustíte, okamžitě přijdete o veškerou radost z hraní. Ano, je možná dobré získat alespoň nějakou základnu, a mít tak bodík pro teleport a možnost vybavit se odemčeným vozítkem či zbraní. Ano, chce to sebrat alespoň nějaká jádra jen tak se válející v krajině, jimiž si vylepšíte nový vystřelovací hák, energetický štít či jiný gadget v rámci velice chudého RPG systému. Jinak je ale potřeba se na vše ostatní vykašlat a jít rovnou za nosem, absolvovat jednu příběhovou misi za druhou, protože tehdy v Halo Infinite skutečně zahlédnete něco z kvalit minulosti.

zdroj: Microsoft

Zejména druhá polovina hry je přímočará jízda stísněnými arénami propojenými ještě stísněnějšími chodbami a na nějaký otevřený svět při téhle parádě úplně zapomenete. Tehdy Halo Infinite exceluje. Můžete se plně soustředit na náročné bitvy, ve kterých je potřeba se neustále krýt, jinak rychle padnete.

V takových chvílích skvěle vynikne akční složka a radost z každé další zbraně, kterou vyměníte za jinou s plným zásobníkem. Oblíbíte si i nový vystřelovací hák, který se jednak stará o mnohem dynamičtější bitky a dodává jim vertikalitu, jednak po vylepšení poslouží jako zábavná zbraň proti těm nejobyčejnějším nepřátelům (vedle taktéž výborného úderu pažbou).

Cortana? Ne, děkuji, raději Weapon

Co jsem si nakonec k mému překvapení opravdu užil, byl příběh točící se okolo agresivní rasy Banished a tajemné entity Harbinger. Pokud jste nehráli předchozí díly série, pak bude vyprávění asi působit zmatečně, jelikož se zde hodně vzpomíná, a přitom chodí okolo horké kaše. Ale nakonec i nováčkům začne vše dávat smysl a dojde k poutavému rozuzlení.

Na Halo Infinite mě s přehledem ze všeho nejvíc bavil vztah Master Chiefa s novou umělou inteligencí Weapon. Kdykoliv se Weapon objevila na scéně, mé srdce roztálo. Tahle rozverná holka má naprosto skvělou osobnost, umí být roztomilá a hodná, ale taky vtipná, drzá a drsná, zkrátka pořádně náladová. A s Chiefem, který sotva prohodí pár slov, tvoří výborný tým, který doplňuje ještě věčně vystrašený pilot Pelikána. Ten si projde charakterovým vývojem, který rozhodně neurazí, byť je šablonovitý.

Musím se přiznat, že se mi po Cortaně vůbec nestýskalo. Už to chtělo čerstvou krev a Weapon ji plnohodnotně zastoupila, vlastně i předčila, a budu jedině rád, když nová dvojka zase nějakou dobu vydrží a prožije spolu mnohá dobrodružství.

Vašim uším bude při vyprávění lahodit famózní dabing, při projíždění krajinou zase výborný soundtrack. Ale oči už tolik plesat nebudou. Halo Infinite rozhodně nepůsobí jako demonstrace síly next-genu, vlastně je místy opravdu ošklivé, a byť se prostředí prstence Zeta snaží vykouzlit rozlehlá údolí, která mají brát dech, zafunguje to jen málokdy.

Víc hráčů ano i ne

Halo Infinite ale nemohu odpustit spoustu dalších věcí. Předně onen trestuhodně nudný a zcela zbytečný otevřený svět ve hře, která exceluje, když je lineární. Ještě víc mě bolí absence neodmyslitelné gaučové kooperace, protože právě tak jsem odehrál předešlé díly a právě v tom byla další síla série.

Tvůrci kooperaci prý časem dodají, ale je to jen další z důkazů uspěchaného vývoje. Chybí totiž i klíčové módy kompetitivního multiplayeru, které prý také přibydou později. A multiplayer je samostatnou kapitolou. Jak možná víte, hra více hráčů vyšla několik týdnů před příběhovou kampaní a je dostupná samostatně zdarma.

Jediným propojením kampaně a multiplayeru je možnost nalézt v otevřeném světě kampaně skiny, které využijete právě při hře více hráčů. Z herního hlediska ale nelze mulťáku moc vytknout. Je oldschoolově základní: Honíte se za nepřátelskou vlajkou, zabíráte body, vraždíte, jste vražděni, vraždíte, jste vražděni a tak pořád dokola.

Existují samozřejmě rozdíly podle toho, jaký typ zážitku si chcete dopřát. V režimu týmů po čtyřech oceníte okamžitost konfliktu. Mapy jsou pěkně stísněné, a přitom dost členité, salva z nepřátelské pušky spolu s vrženým granátem tak může přijít naprosto okamžitě a odkudkoliv.

V režimu 12 na 12 zase prožijete opravdový chaos, jelikož mapy jsou už příliš velké na běhání a příliš malé na řízení vozidel. Ale protože se zde děje obojí najednou, výsledek je naprosto nepředvídatelný – kolem vás se prohánějí nejrůznější auťáky a jste vůbec rádi, když někam doběhnete.

To všechno je pěkné, ale osobně mi v multiplayeru zásadně chybí motivace zapínat další a další zápas. Jediné odměny zde plynou z battle passu, který vám dá něco málo zadarmo a zbytek po útratě. Ale postupovat battle passem není nic snadného. Potřebujete na to zkušenosti, které z nějakého podivného důvodu nedostáváte za svůj výkon. Musíte totiž plnit předem dané výzvy, v nichž je často důležitější štěstí než skill, a zároveň potřebujete narazit na konkrétní mód.

Tvůrci se snaží multiplayer vylepšovat, takže již přidali denní odměny v podobě pevně daných zkušeností za prvních několik zápasů, ale pořád nemám pocit, že bych byl adekvátně odměňován za to, co v zápasech předvádím.

Musím ovšem zároveň uznat, že styl multiplayeru, který představuje Halo Infinite, není úplně můj šálek čaje: Nejsem zrovna vyznavač ani Call of Duty nebo Battlefieldu. Takže pokud zoufale netoužíte po odměnách a stačí vám fajnový pocit ze střelby a vlastní potěšení z dobrého killu, na sevřených mapách, kde se pro kontakt s nepřítelem vážně nejde daleko, se určitě budete bavit.

Halo Infinite každopádně zvládá jednu disciplínu, ve které se letošním velkým značkám (a zejména přímým střílečkovým konkurentům) vůbec nedařilo – je perfektně vyladěné. Jak multiplayer, tak i singleplayer šlapou jako hodinky, nenarazil jsem na jediné pochybení a na svém už trochu starším počítači jsem si na maximální detaily po celou dobu držel stabilních 60 FPS.

Mohlo to dopadnou hůř, mohlo to dopadnout líp

Na Halo Infinite jsme čekali opravdu dlouho, déle, než jsme původně měli, a byl bych upřímně radši, kdybychom počkali ještě chvíli. Pak by totiž hra nemusela vyjít okleštěná o důležité prvky. Takhle sice máme co hrát, ale chybí nám kooperativní kampaň, Forge a jiná vylepšení, kterými tvůrci teprve opatřují multiplayer.

Halo Infinite má rozhodně mouchy a není jích málo. Otevření herního světa podle mě nebylo správným rozhodnutím, ale naštěstí si ho můžete sami uzavřít tím, že veškeré rozptylování odignorujete, čímž se vám odhalí staré, opravdu dobré Halo postavené na nové skvělé postavě Weapon, objevování jejího vztahu s Master Chiefem a naslouchání fajnovému příběhu.

Verdikt:

Nové Halo Infinite rozhodně není bezchybné. Trestuhodně mu chybí kooperace, naopak přebývá nepovinný obsah s nudným otevřeným světem a multiplayer se vyvíjí za pochodu. Pokud se ale oprostíte od zbytečné otevřenosti, dostanete fajnovou příběhovou střílečku s vynikající náhradou Cortany. Jestli si předplácíte Game Pass, není co řešit.

Nejnovější články