Galerie

The Elder Scrolls IV: Oblivion pro mě byla neskutečně formativní hra. V pestrobarevném Cyrodiilu jsem jako náctiletý strávil stovky hodin, zažil nespočet dobrodružství a snad vůbec poprvé jsem o nějakém virtuálním světě mohl prohlásit, že jsem v něm skutečně žil. Oblivion dokázal vtáhnout a vykouzlit iluzi živoucího světa jako málokterá hra, navíc ve své době ta vůbec nejkrásnější.

Když jsem poprvé prolezl ty důvěrně známé zatuchlé jeskyně pod imperiálním vězením v Oblivion Remastered a spatřil Cyrodiil v Unreal Enginu 5, nostalgie mě srazila silou, jakou jsem nečekal. A vlastně celou hru se neskutečně dojímám nad tím, jak krásně všechna jeho zákoutí vypadají a jak remaster funguje jako perfektní stroj času.

Neuvěřitelně živě dokáže vyvolat skoro dvacet let staré vzpomínky, za což mu patří vřelé díky a speciální místo v srdcích všech, kteří se do Oblivionu taky před skoro dvěma dekádami zamilovali.

zdroj: Bethesda

Když ale velmi násilně a nuceně odhrnu závoj nostalgie a hru zhodnotím spíše tou analytickou částí mozku, která se sentimentem nenechá opít, seznám, že pozlátko je sice fajn, ale Oblivion Remastered by těch restauračních zásahů potřeboval mnohem více.

Nostalgie je mocná, ale realita je neúprosná

Po pár hodinách je vám totiž konečně jasné, proč má hra v podtitulu remaster a ne rovnou remake. Nový grafický kabát Unreal Enginu obléká stále ten samý základ původního enginu Creation, takže v jádru dřepí starý dobrý Oblivion se ztřeštěnou AI, loadingy na každém metru a záplavou bugů, kterými se hra taky nechvalně proslavila.

Nechápejte mě špatně, všechny změny remasteru jsou k užitku a velmi vítané. Grafika je fantastická. Takhle parádně Oblivion rozhodně nevypadal ani v mých nostalgií pokřivených vzpomínkách. Je strašně silné navštěvovat všechna ta místa a zároveň jde o zdaleka největší tahák, který mě u hry udržel – být svědkem toho, jak se povedlo krásně zmodernizovat všechny ty ikonické scenérie.

zdroj: Vlastní

Pláně Oblivionu vypadají správně zlovolně, mlha nad bažinami kolem Leyawiinu tajemně, zasněžené vrcholky Jerallských hor nebezpečně, naleštěný mramor Imperiálního města majestátně. Divoká kreativita pak kulminuje na evokativních Chvějivých ostrovech, kterým vládne princ šílenství Sheogorath.

Jestli neučarují nové, ostré textury, výborné modely postav (které si ale zachovávají svojskou oblivioní podivnost), tak nasvícení vás zaručeně ohromí. Ať už jde o přízračný nazelenalý svit ayleidských ruin, nebo oranžovou záři nekromantsých jeskyní, veškeré vrhané světlo kreslí stíny, které tvoří tu správnou dobrodružnou a svíravou atmosféru. Platí to i pro kouzla, přestřelky ohnivými koulemi vypadají docela jinak epicky, když realisticky osvětlují okolí. Tedy ne že by dynamická světla neměla původní hra, ale bavíme se o 19letém technologickém skoku.

zdroj: Bethesda zdroj: Bethesda

Co se grafiky týká, je dobré zmínit ještě dvě drobné kontroverze. Ano, hra má „realistický“ filtr, takže sytě pohádková zelená ustoupila zemitějším tónům. Ze začátku jsem jakožto purista ze změny neměl radost, ale trvalo mi asi jednu procházku mezi Chorrolem a Kvatchem, než jsem si na ni zvykl a už ji vůbec nevnímal. Komu by se ani po hodinách barevná paleta nelíbila, existují mody, které vám obraz přesaturují dle libosti.

Druhou výtkou by mohla být zdánlivá plochost herního světa. Respektive fakt, že dnešní optikou výhledy do krajiny vypadají ploše a lesy velmi prořídle. Reálně mě to zatahalo za oči jen na Zlatém pobřeží na západě provincie. Tuto oblast jsem měl v původní hře zdaleka nejraději. Pahorkatina pokrytá trsy vysušené trávy byla příjemnou změnou oproti všudypřítomné zelené. V remasteru úplně její fanoušek nejsem, protože pobřeží vypadá tak nějak... smutně. Sem tam osamocený listnáč, kolem něj lysé kopce a nažloutlé odstíny, ve kterých příroda působí trochu nemocně. Je to velmi subjektivní prkotina, ale vypíchnout jsem ji musel.

Modernizace mechanismů: půlkrok vpřed

Říct, že změn herních mechanismů není příliš, je možná až příliš lakonické, protože dopad na hru je výrazný. Líbí se mi nové, čisté uživatelské rozhraní, které evokuje pozdější hry – na druhé straně budete mít po několika hodinách inventář tak zaplevelený kořistí, že budete při každém hledání litovat každé sesbírané nepotřebné drobnosti.

Vadí mi, že nepřibyla možnost, kdy by si hra zapamatovala vaši poslední volbu, takže třeba dobíjení kouzelných zbraní dušemi působí extrémně otravně. Musíte otevřít inventář, dlouze scrollovat, použít soulstone a pak celý proces opakovat i pětkrát, než doplníte energii do plna. O tom, jak kostrbatá a nepřehledná je třeba alchymie, ani nemluvím.

Souboje jsou díky novým animacím svižnější a plynulejší, byť v porovnání se současnými hrami je samozřejmě akční složka poměrně plytká. Oceňuju, že můžete ve hře sprintovat a lépe hrát z pohledu třetí osoby (i když zrovna třeba animace sprintu působí spíše úsměvně).

zdroj: Vlastní

Zásadní změnou prošel systém levelování, který sympaticky stojí rozkročený mezi původní hrou a Skyrimem. Ke zvýšení úrovně dopomáhá i zvyšování sekundárních skillů. Po odpočinku a získání levelu si pak rozdělujete 12 bodů volně mezi atributy. Původní Oblivion byl mnohem více svazující, protože levelování obstarávalo jen zvyšování primárních schopností.

Díky tomu remaster tak více než kdy dříve podporuje etalon nevázaného dobrodružství v otevřeném světě, protože si opravdu můžete hrát tak, jak chcete. Nikdo vás zbytečně nekotví v třídě, kterou si vyberete nebo vytvoříte na začátku hry. Opět zároveň s vámi leveluje i okolí, banditi získávají čím dál lepší výstroj. Čistě subjektivně mi ale přišlo, že skoky v obtížnosti nejsou tak markantní, jak bývaly.

Krásné kulisy na vratkém základu

Na rovinu se přiznám, že mechanicky a výstavbou světa považuji Oblivion za lepší hru než Skyrim. Spousta systémů byla v pozdějším díle The Elder Scrolls k mému smutku zjednodušena nebo úplně vypuštěna (sbohem přemlouvání). Stejně tak hřejivý Cyrodiil byl pro mne vždy mnohem atraktivnější než chladný sever Skyrimu, byť zavírání generických brán Oblivionu a monotónní ayleidské ruiny po čase udolají každého.

Oblivion Remastered mě jen utvrdil: pokud dostanu chuť si zahrát The Elder Scrolls, ke Skyrimu se nejspíš nevrátím. Díky existenci remasteru už nemám důvod. Minimálně do doby než restaurátoři připraví předělávku Skyrimu, na což bych klidně vsadil všechny své světské statky, že se eventuálně stane.

Rozněžněné nostalgické povzdechy ale musím doplnit o slova varování: Přes veškerou chválu je neúprosné plynutí času na struktuře Oblivionu znát a technicky není remaster rozhodně bez chyby.

zdroj: Vlastní zdroj: Vlastní

Jestli vám ve Starfieldu nebo i výše zmíněném Skyrimu vadila načítání mezi interiéry a exteriéry, tak se připravte, že Oblivion je na tom ještě hůř. V budovách jsou velmi často i jednotlivá patra rozdělená nahrávací obrazovkou. Promluvit si s NPC ve druhém podlaží hostince proto reálně znamená čtyři loadingy, než se dostanete na mapu světa a k možnosti třeba rychle cestovat.

A já chápu, že jinak by to asi udělat nešlo (třeba kvůli tomu, že velikost interiérů nesedí s velikostí budovy) a Oblivion Remastered by se pak skutečně blížil tomu zmiňovanému remaku, ale jakékoliv „kecací“ úkoly ve městech kvůli přemíře nahrávání bývají docela otravné.

Nemluvě o zavírání už tak otravných bran do Oblivionu, kdy je centrální věž vždycky nudné stoupání přes oddělené lokace. Byť je nahrávání poměrně svižné, pocitově mi přijde, že čtvrtinu herní doby koukám na obrázek loadovací obrazovky a bezděčně sahám po mobilu k ukrácení chvíle.

Zatímco v interiérech hra běží jako po másle, v otevřeném světě je situace docela jiná a snímkovací frekvence si dělá, co chce. Časté zaškubání obrazu lze pozorovat pokaždé, když hra načítá další „buňku“ otevřeného světa. Stejně tak je znatelné doskakování textur. Nepozoroval jsem jediný pád, takže alespoň stran stability nemám výtek.

zdroj: Bethesda

Tím, že je remaster postavený na základu 19let staré hry, zůstaly v něm také dobové bugy a nedodělky. A povím vám, že zatímco první mrtvý goblin, kterému se zbláznila fyzika, takže vystřelil na oběžnou dráhu, byl roztomilý a nostalgicky velmi autentický, u pátého mi to začalo vadit a u desátého už to je k vzteku.

Nepřátelé jsou schopni se naspawnovat do textury, NPC se občas chovají jako smyslů zbavená. Stalo se mi, že ještě před bitvou o Kvatch se mi špatně naspawnovala ve světě brána do Oblivionu, která mě po zavření hodila do textury, z níž se nedalo dostat. Narazil jsem na dva zabugované questy, které nešly splnit, protože se nespustil další skript...

Oblivion Remastered se mouchy nevyhnuly v celých hejnech. Někdo je může považovat za roztomilý časový zámek stavu hry před dávnými časy. Já si myslím, že by ne úplně levný remaster skoro dvacet let starého RPG měl vyjít ve výrazně lepším technickém stavu.

Stroj času pro fanoušky

Když se rozezněly známé tóny ikonického soundtracku a já v Unreal Enginu poprvé pohlédl na nádhernou krajinu Cyrodiilu, srdce mi poskočilo a byl jsem nefalšovaně dojatý. Po hromadě hodin můžu Oblivion Remastered doporučit hlavně jako skutečný stroj času, který vám připomene staré dobré období minulosti a za mě jednu z nejlepších her své doby.

zdroj: Vlastní

Jenže přesně podle toho, jak moc času jste strávili v původním Oblivionu, tak moc si užijete i remaster a tolik mu odpustíte. Pokud se vám Cyrodiil vyhnul obloukem, nebo by čtvrtý díl měl snad být vůbec vaším prvním vstupem do série The Elder Scrolls, velmi dobře bych si rozmyslel, jestli volíte správně. Jakmile sentimentální brýle opadnou a prohlédnete grafické pozlátko, zůstane před vámi těžkopádné RPG ze staré školy, které navíc sužuje špatný technologický stav. A to bohužel nezakryje ani příkladná práce mistrů restaurátorství z Virtuous.