Když od závodění chcete víc

Když vás ztrapňují nebo nějakým jiným způsobem trápí vaši příbuzní, obvykle jejich chování okomentujete rčením, že rodinu si člověk zkrátka nevybere. A v případě Bakerových z nového přírůstku do série Resident Evil to platí dvojnásob, jak se vám pokusí vysvětlit vývojáři z Capcomu. Životní lekce je to relativně dlouhá, propracovaná, děsivá, ale hlavně velmi zábavná!

V lednovém povídání o ambiciózní strategii Ashes of Singularity jsem věštil několik věcí. V prvé řadě multiplayerové zaměření, dále pak zrádnou umělou inteligenci, ale také technologickou nadřazenost zajištěnou enginem, který podporuje masové bitvy, z nichž by i Peter Jackson měl radost. V něčem jsem měl pravdu, v něčem o poznání méně. Ashes of Singularity ale pořád platí za kvalitní RTS a hned si řekneme proč.

Přestože na Owlboy pracovali vývojáři neuvěřitelných devět let, je docela možné, že jste hru přehlédli v davu obyčejných pixel-artových hopsaček, které na nás vývojáři chrlí ze všech stran. Nebo vás naopak příliš nenadchl hlavní tahák titulu, kterým je skutečnost, že ústřední hrdina může volně létat. Buď jak buď, nechte si poradit, sáhněte do peněženky a vysypte na Steam požadovanou částku. Ruce vývojářů ze studia D-Pad totiž vytvořily klenot. 

Unikátní projekt, na kterém se podepsaly legendy japonské videoherní tvorby, se konečně dostal na stříbrné (a modré) placky. Kde mělo být nadšení, však zůstává jen rozporuplný pocit nenaplněného očekávání. Všechny závany geniálního herního designu byly dokonale utopeny ve fádnosti a technických chybách. A bizarní japonsko-mexický černý humor při nejlepší vůli hratelnost suplovat nedokáže.

Osmileté čekání sice bylo kruté (obzvláště poté, co se naplno rozjela marketingová mašinérie), v případě Persony však zároveň ozdravné a do jisté míry prospěšné. O málokterém japonském RPG totiž platí ono otřepané tvrzení, že se nehrají, ale spíše se do nich chodí žít. A takový život při nikterak drastickém obměňování hratelnostní formule může docela rychle omrzet. Ten správný čas však konečně nazrál a studio Atlus vypustilo do světa obrovský a velmi propracovaný titul, v němž rádi utopíte týdny svého času.

Časy, kdy zemi křižovali neohrožení rytíři, bardi a trubadúři jsou dávno ty tam. A do jisté míry i hry inspirované touto tématikou. Výjimky však existují. Milé až pohádkové prostředí, zajímavé postavy, kreslená grafika i okouzlující hudba, a v neposlední řadě také dojem epického dobrodružství, to vše se snaží hráčům nabídnout Order of the Thorne: The King’s Challenge.

Tápání ve stopách ztracených polárníků

Kao the Kangaroo - recenzeAutor:XentarPublikováno: 4.ledna 2001• Skippy, Skippy......

Odyssey - The Search for Ulysses - recenzeAutor:FéliePublikováno: 4.října 2000Odyssea -...

Nikdy, opravdu nikdy jsem nerecenzoval hru tak dlouho, jako IL-2 Sturmovik: Cliffs Of Dover. Poprvé jsem ji dostal do rukou skoro před půl rokem a od té doby čekám. Proč? Protože před těmi několika měsíci šlo o nehratelný a technicky totálně zdevastovaný kus softwaru, který se nějakým způsobem hlásí ke slavné a oblíbené značce. A možná je i dobrý, jenže v tom nánosu technického balastu to nebylo vidět. Takže jsme se domluvili, že hru nepopravíme, protože nešla hrát a recenze by měla tak dvě věty a verdikt - stoprocentně záporný. Rozhodli jsme se počkat na CZ verzi s tím, že už snad bude hratelná. Všechno šlo podle očekávání: jeden patch, druhý... dvanáctý...

Před čtyřmi lety to začalo. Velká prezentace nové konzole a jeden z launchových titulů, který měl provázet nový Playstation 4 na cestě k zářné budoucnosti. Zatímco konzoli se dlouhodobě daří, první Knack se stal otloukánkem, který si nevysloužil zrovna lichotivá hodnocení. Teď je tu ale druhý díl, u kterého se můžeme ptát: “Je to vůbec potřeba?”

Snahu o zachování křehké rovnováhy na Zemi doprovází odjakživa vizionářská zamyšlení nad tím, co by se dělo, kdybychom tuto rovnováhu narušili. Varování najdeme ve filmech, knihách a samozřejmě i ve hrách, kde se postapokalyptické tematice věnují akční hry, RPG, strategie a samozřejmě i adventury. Příkladem jedné takové postapo adventury je point and click klasika Shardlight od Francisca Gonzaleze (A Golden Wake, Ben Jordan), kterému s produkcí pomáhal Dave Gilbert se svou firmou Wadjet Eye.

Kdopak by se oživlé Almy bál? Ten, komu nevadí zachování tunelovosti, přestože se tvůrci distancovali od datadisků pro jedničku, nebo ten, kdo upřednostňuje atmosféru a kubíky krve nad samotnou hratelností.

Minecraft: Story Mode není Minecraft. Není to hra o kreativním stavění, není to hra s otevřeným světem a ani to není hra, u které byste museli kdovíjak přemýšlet. Když dojde na budování, akorát mačkáte Qčko a ono se to udělá samo. Když máte craftit, tvoříte elementární předměty jako meč a luk. A když chodíte po světě, pohybujete se v malých uzavřených uličkách plných neviditelných bariér. Co tedy Minecraft: Story Mode vlastně je? Je to příběhová adventura s úplně novými postavami, odehrávající se v ikonickém světě Markuse „Notche“ Perssona.

I z koridorové střílečky se dá vytvořit klenot. Nutnost spolupráce čtyř lidí, herní třídy, spousta vesmírných zmetků a distribuce zdarma z ní dělají překvapení léta.

Fallout! Legenda, jejíž první dva díly se nesmazatelně zapsaly do herní historie a srdcí mnoha fanoušků jako jedna z nejlepších herních sérií, jaká kdy byla stvořena. Fallout! Série, která šla ke dnu spolu s krachujícím vydavatelem. Fallout! Hra, která byla před dvěma lety znovuzrozena v dílnách jednoho z nejprestižnějších vývojářů RPG a trhala prodejní rekordy. Ovšem bez účasti kohokoliv z původních tvůrců. Fallout: New Vegas! Ztracený syn, který se navrátil zpět do náruče otce. Nebo alespoň jeho synů. Možná tak trochu adoptovaných...

Když se výlet na moři změní v horor, je lepší být u toho jen jako televizní divák. Anebo jako hráč. V The Dark Pictures: Man of Medan se stanete obojím. Temná adventura spojená s interaktivním filmem pouští děs a hrůzu, kterou si navíc můžete vychutnat jak o samotě, tak v multiplayeru. Velkolepé aranžmá, neortodoxní hratelnost a nepředvídatelný scénář jsou kořením dramatu, ve kterém se budete bát často a rádi, i když se Supermassive Games možná ne poprvé.

Jaký je rozdíl mezi verzemi hry pro Xbox 360 a PC? Hraje se některá z nich lépe? Vypadá grafika detailněji? Povedla se Playmanovi česká lokalizace? A co multiplayer?

Říká se, že kdo začne hrát golf, přestane prakticky vídat svou rodinu a přátele. Zajímalo by mě, jak jsou na tom vývojáři ze studia Clap Hanz, kteří svůj první díl této nekončící série vytvořili v roce 1999 a letos zamířili se svým Everybody’s Golf po dlouholeté odmlce konečně i na PlayStation 4. Dlouho odkládané vydání, které bylo původně plánované už na rok 2015, nakonec s sebou přináší slušnou porci zajímavých herních aspektů. Čeho se nadšení golfisté nakonec dočkali?

Jedna ruka se přehrabuje v míse s chipsy, druhá ruka líně kliká myší. Takový luxus vám dopřeje málokterá hra. Mezerníkem dění na obrazovce kdykoliv pozastavíte, ale když si před usednutím do křesla odskočíte na malou a vypnete mobil, nemusíte se přerušovaného zážitku obávat - za dvě hodiny budete mít dokoukáno. Tedy dohráno.

Řada fandů považuje druhý díl za nejkvalitnější a nyní mají šanci jej prožít v působivém remake. Pamětníci nostalgicky slzí dojetím a nováčky nadchne coop.

Nenašel by se zřejmě člověk, který by věřil, že lidstvo bude žít v poklidu donekonečna. Proto je postapokalyptické téma tak oblíbené. Předpovědi o konci světa se rok od roku množí a jednoho dne se určitě některá z nich vyplní. Otázkou spíš zůstává, co se vlastně stane a jak to bude vypadat bezprostředně po ničivé události.

Víte, co mě děsí? Že za pár měsíců uplyne deset let od vydání Resident Evil 4. Deset let! A pokud považujete za nejlepší díl hned ten první, raději ta léta nepočítejte vůbec. Stárneme všichni a zestárnul i Šindži Mikami, otec, syn i duch svatý série, která v mnoha ohledech definovala videoherní horor – alespoň takový, kde je součástí hrůzy cvaknutí prázdného zásobníku.

Sám vlastně nevím, kdy jsem naposledy sjel nějaký český svah. A mé virtuální já na tom není o mnoho lépe. SSX, Supreme Snowboarding a další podobné tituly už mají nejlepší léta za sebou - Ubisoft tak měl s novinkou Steep volné pole působnosti. Přesto mezi slepé tvůrci vypustili jen jednookého způsobem, jakým babička pouští na Moravě slepice. „Kšáá,“ řekl Guillemot, když pouštěl Steep bez větší marketingové podpory na trh a šel raději řešit důležitější věci. A zatímco se Guillemot musí nervózně rozhlížet kolem sebe, Steep se může bez problémů rozjet plnou rychlostí. Ve své kategorii nemá žádnou konkurenci, a byť je jednooký, vidí nejnovější titul studia Ubisoft Annecy velmi dobře.

Probudit se s rozsáhlou amnézií v interiéru temného hradu, v němž se na vás sápe jeho krvavá minulost a značně podivná současnost, to je premisa hodná těch nejděsivějších nočních můr. Frictional Games, autoři vynikající série Penumbra, se žádných hororových námětů nebojí a tak hráče bez obav vhodí doprostřed jednoho takového komplexu a vnuknou mu jednoduchý úkol – přežít. Amnesia: The Dark Descent doopravdy není hrou pro bábovky a strašpytle, kteří své nehty strachem zarývali do myši už při hraní F.E.A.R. či jiných, jen okrajově tajemných her. Amnesia chce primárně děsit. Vlastně se jedná o jeden z velevzácných kousků, které nepoužívají tmu a strach z neznámého prostředí jen jako součást vnitřních monologů hrdiny, ale jako styčný prvek hratelnosti. Dokáže takovýto horor zaujmout fanoušky klasických adventur?• Příběh bez minulosti Popravdě mě testovaná hra, navzdory skvělým referencím od zahraničních redaktorů, hned zpočátku lehce zklamala. Sérii Penumbra jsem hodnotil velmi kladně, ale prvky beletrie v ní hráč musel hledat zvětšovacími skly. Amnesia řeší hrdinovu minulost, důvody a okolnosti ztrátou paměti a než jsem si stačil na prakticky bezejmenného hrdinu zvyknout, už dávno jsem se probíral druhou polovinou hry. Možná jsem poněkud staromilný, ale nedokážu vnímat horor bez toho, abych věděl, proč a z jakého důvodu je všechno kolem mně tak děsivé. Odhalování minulosti komplexu z nalezených papírů a mluvených flashbacků sice není špatné řešení, ale pro příště už bych raději zvolil nějaký ucelenější způsob vedení děje.

Historie je plná kreativních lidí. Na jména těch neúspěšných se zapomíná, a ta úspěšná se zapisují do knih nebo alespoň do generační paměti, a dokud to jde, sledujeme produkty, pod kterými se objeví. Patří k nim i Keidži Inafune. Koncem osmdesátých let okouzlil majitele NES skákačkou Mega Man, na kterou během let navázaly desítky dílů. Existují legendy o jedincích, kteří se v nich vyznají poslepu. Ve čtyři ráno. Během nukleární zimy. Nazí. Tak si je zamilovali. Inafume vedle toho pomohl se zrodem Dead Rising a Onimusha. Po opuštění produkčního Capcomu na svůj debut nezapomněl. Lépe řečeno, nezapomněli na něj fanoušci, kteří vytrvale požadovali pokračování. Nakonec se na něj museli složit na Kickstarteru. Za téměř čtyři milióny dolarů dostali Mighty No. 9. Na jméně nesejde: je to Mega Man se vším tím skákáním, střílením, bossy a náročností, které ho proslavily. 

Dokud nás Úřad práce nerozdělí!

Krajina Rage není žádná cukrátková země. Každých sto metrů pustopusté pouště sužuje mutant nebo nájezdník, ověnčený pro svůj klan typickými proprietami. Ve zřejmě jediném DLC Rage: Scorchers (pracovně překřtěno na Topiči) je tím hlavním otravným hmyzem stejnojmenná banda naondulovaných zrzků s jetpacky. Mají hrozivé plány, které s plamenem v srdci, flintou v ruce a dredatou polonahou buchtou po boku, překazíte.

Ačkoliv A Bird Story zdálky, zblízka i ze všech dalších úhlů vypadá jako 16-bitové JRPG, davy fanoušků herních příběhů nemohly do listopadového vydání projektu dospat. Jedná se totiž o další titul (otázkou je, zdali mu říkat "hra") od Kana Gao, tvůrce fantastické adventury To The Moon. Tentokrát nás tklivě melancholická A Bird Story zavede do dětství a vystřílí přitom opět pořádný zásobník emocí. Navzdory velmi krátké herní době a minimalistickému pojetí celkového zážitku se však hodnocení hry neobejde bez široké a ukecané cesty herními i jinými médii.