I Am Alive - recenze
6/10
zdroj: Archiv

I Am Alive - recenze

Datum vydání:
7. března 2012
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

13. 3. 2012 20:00 | Recenze | autor: Lucie Jiříková |

Nenašel by se zřejmě člověk, který by věřil, že lidstvo bude žít v poklidu donekonečna. Proto je postapokalyptické téma tak oblíbené. Předpovědi o konci světa se rok od roku množí a jednoho dne se určitě některá z nich vyplní. Otázkou spíš zůstává, co se vlastně stane a jak to bude vypadat bezprostředně po ničivé události.

Jisté je, že pokud ve zdraví přečkáte živelnou katastrofu, zdaleka nemáte vyhráno. Teprve v tomto okamžiku nastávají opravdové těžkosti. Zůstat naživu v postapokalyptickém městě s sebou přináší mnoho svízelných situací. V knihách a filmech se setkáme s mnoha variantami tohoto námětu. A jednu z nich nabízí i I Am Alive.

Pohled do minulosti jedné herní katastrofy

Atraktivní námět přímo vybízel ke vzniku velkolepého zážitku. Autoři ostatně měli dosti velké ambice. Kromě spousty dalších věcí slibovali rozsáhlý herní svět nebo třeba vedení dialogů s různými postavami a jejich vliv na konečné vyústění příběhu. Ještě před pár lety všechno nasvědčovalo tomu, že by to mohla být bomba. Nakonec se ale žádný zázrak nekoná.

S vývojem hry začalo pařížské studio Darkworks a posléze se ho ujal Ubisoft Shanghai. Už tento fakt nás měl upozornit na to, že něco není v pořádku. Zřejmě i kvůli změně formátu z klasické hry na digitálně šířenou věc pro XBLA autoři nedostáli hned několika slibům, když byl velký projekt ořezán na nutné minimum a zbaven řady zajímavých atributů.

Zvětšit zdroj: Archiv

Příběh nás zavádí do města jménem Haventon (původně to mělo být „reálné“ Chicago), zničeného rozsáhlým zemětřesením. V roli přeživšího hrdiny se zde pokusíme nalézt ženu Julii a dceru Mary. Námět, sám o sobě dosti neoriginální, byl alespoň vylepšen neobvyklým rozuzlením, při němž by snad došlo i na slzy. Jenže to by hra nesměla být tak krátká, krýt tento fakt nelogicky vysokou obtížností a musela by poskytnout mnohem větší prostor ke sžití se s hlavní postavou.

V postapokalyptickém městě přežijí jen ti nejsilnější

Nastalé situace je potřeba řešit s naprostou pečlivostí. Jeden výstřel navíc může klidně znamenat i restart celé epizody. Nabízí se dvě úrovně obtížnosti – survival a normal. Rozdíl mezi nimi je v počtu opakování, které máte k dispozici v případě úmrtí hlavního hrdiny a v množství potravy, jež může být cestou nalezena. I při volbě jednodušší varianty se ale většina z vás neobejde bez mnoha restartů.

Autoři, na konzolích již tradičně, neumožnili uložení pozice na libovolném místě a s místy, kde se dočkáme automatického „save game“ dost šetřili. A to je hlavní důvod, proč si celou hru budete pamatovat ještě dlouho po dohrání. Na jeden z věžáků jsem lezla celkem 6x a to jen kvůli tomu, že na jejím vrcholu jsem našla lano, s kterým není úplně jednoduché zacházení. Navíc nejdou přeskočit úplně všechny scénky a tak je pocit frustrace v některých situacích téměř nevyhnutelný.

Zvětšit zdroj: Archiv

Skákejte, prosím, jen na místech k tomu určených

I Am Alive mi nejvíc ze všeho připomínal stařičký titul Prince of Persia. Většinu času zabírá šplhání po budovách a rozvalinách města. V jednom momentu bylo šplhu tolik, až jsem si myslela, že jsem uvězněná a dlouhou dobu mi trvalo, než mě vůbec napadlo se přikrčit a nastraženou překážku podlézt. Vývojáři vás občas ubíjí dokolečka se opakující herní činností natolik, že vás ani nenapadne, že by se dala situace řešit jinak. Jakoby tento „chyták“ používali schválně, aby vyvolali pocit, že musíte při hraní přemýšlet, což není ve většině případů pravda. Hrdina navíc skáče jak opice po stromech, přelézá bedny a zábradlí, ale některé menší objekty ne a ne překonat. V těchto chvílích tvůrci odkrývají zákulisí své hry, kde panuje docela slušný nepořádek.

A jsou tu další věci. Když něco nemáte udělat, tak tlačítko pro danou akci prostě nereaguje. Hrdina se nepustí zábradlí, pokud pod sebou nemá záchytný bod a nestane se vám, že byste s ním omylem překročili přes převis a spadli do propasti. V jiných titulech, které se vám snaží prodat iluzi svobodného rozhodování, bych to označila za velký nedostatek, ale v této hře je to paradoxně spíš velká výhoda. I přesto je totiž obtížnost hodně vysoká.

Zvětšit zdroj: Archiv

Netěšte se na sílu pravého háku

Na protivníky narazíte, vyjma dvou momentů, vždy tváří v tvář a při prvním kontaktu s nimi se na vás sesypou i kolegové, kterými jsou oponenti v drtivé většině případů obklopeni. Stealth akcí bych tedy I Am Alive rozhodně nenazývala. Určitě ale nejde ani o vyvražďovačku typu Dead Island. S tím by se tato hra ostatně nemohla měřit v mnoha dalších směrech.

V první polovině hry se k bojům nachomýtnete jen zřídka. Ke konci se jejich frekvence zvyšuje. AI nepřátel je celkem přijatelná, ale extra mazané kousky zase nečekejte. Milým zpestřením je možnost pohrozit nepříteli nenabitou zbraní, zahnat ho k ohni nebo průrvě a následně do něj strčit aby tam spadnul.

V případě nechtěného výstřelu naprázdno ale protivník okamžitě zaútočí. Stejný postřeh má i ve chvíli, kdy mu skolíte kolegu, který byl vybavený střelnou zbraní. Jde-li o statečnějšího jedince, v mžiku se jí zmocní a zasype vás olovem. Slabší povahy se naopak vzdají, klesnou na kolena a vy tak máte prostor, uštědřit jim ránu do zátylku a tím je omráčit.

Se souboji si tvůrci dali záležet z celé hry asi nejvíc. Přesto se jim podařilo vypustit nejdůležitější součást pouličního boje, kterou je, dle mého názoru, rána holýma rukama. Na sílu dobře mířeného pravého háku se tady zapomnělo. K tomu chybí možnost podívat se za roh a nikdy se vám ani nepoštěstí vzít jednoduše nohy na ramena, což by v řadě situací bylo to nejjednodušší a nejlogičtější řešení.

zdroj: Archiv

Město němých tváří

Podobně jako nevelký rozsah hry, utrpěla i délka rozhovorů. Je jich tu jen poskrovnu a všechny se týkají hlavního příběhu. Možnost ovlivnit následující děj není vůbec na programu dne, což by nevadilo, ale jejich zajímavost a frekvence je spíše sporadická a to už vadí. Mimo příběhovou část uslyšíte jen stále se opakující fráze. Ty vás doprovází při sbírání věcí a při kontaktu s náhodnými kolemjdoucími. Jakoby se lidé po apokalypse nějak zasekli.

Došlo to dokonce až tak daleko, že s vámi nemluví ani některé z obětí, kterým nabídnete pomocnou ruku. Stále se jen choulí na zemi, nebo koukají jiným směrem. Vůbec na vás nereagují, nevstanou, nepoděkují, nepromluví, prostě nic. Potěšilo by alespoň pár interaktivních animací u každé z nich. I hlavní hrdina by mohl být vybaven více, jak jedním dodělávacím trikem.

Vzhled hry je také dalším diskutabilním prvkem. Tvůrci jistě usilovali o věrné pojetí města zničeného zemětřesením. Všude je prach a tím pádem se celá scenerie zahalila do šedi. Když se touláte městem, nevidíte na krok, začne vám docházet kyslík a k tomu hraje napínavá muzika, určitě to má atmosféru. Jenže po několika hodinách si povzdechnete a uvědomíte si, že barevný svět je tak krásný a nějaké záblesky z něj by se tu určitě neztratily.

Zvětšit zdroj: Archiv

Jedna malá omluva nakonec

Šikmá plocha I Am Alive se naklonila. Hra je určena pouze pro milovníky survival žánru a obecně hardcore hráče, kteří mají přemíru trpělivosti. Rekreačním příznivcům ji nemohu doporučit. Kdybychom na hru nečekali tak dlouho a autoři se nenechali slyšet, že se jedná o plnohodnotný titul, nad některými nedostatky bych se alespoň pokusila přimhouřit oči. Tvůrci však nekriticky slibovali plnohodnotnou hru a narazili. Potenciál postapokalyptického námětu rozhodně nevyužili, maximálně jej docela slušně naťukli.

Verdikt:

Potenciál, který nabízí ruiny postapokalyptického města, zůstal z větší části nevyužitý. Hra sice nadhazuje řadu zajímavých nápadů, ale v mnoha ohledech zůstali tvůrci s jejich realizací na půli cesty. Ze hry je cítit, že původní plány byly mnohem ambicióznější a zážitku to nijak zvlášť neprospívá, stejně jako nevyvážená obtížnost.

Nejnovější články