O ptácích a lidech 

Začíná nový den a malý klučina vstává do dalšího protrpěného dne ve škole. Jeho bezcílné a introvertní putování skrze školní chodby s příchutí jemně naznačené šikany nakonec zakončí příchodem do bytu, kde na něj nikdo nikdy nečeká. Ať potká kohokoliv, namísto tváří a postav vidí jenom průhledné šmouhy. Druhý den se proces opakuje. Jediným únikem pro něj (stejně jako pro hráče toužícího po něčem jiném než simulaci denní rutiny školáka) jsou pouze jeho sny. Jenže pak při cestě ze školy objeví zraněné ptáče. Melancholická story o dospívání a přátelství s němou tváří může začít.

Stejně jako To The Moon je A Bird Story hrou vytvořenou v enginu RPG Maker, která však vykročila zcela jinou cestou vyprávění interaktivního příběhu než ostatní podobné tituly. A že vypráví věru parádně! K rozvíření emocí v relativně předvídatelném a stoprocentně přímočarém příběhu se titul obejde bez jakýkoliv textů nebo dialogů. Bezchybné „vyprávění obrazem“ však není jediným, čím může A Bird Story inspirovat i daleko větší herní projekty.

zdroj: Vlastní foto autora

V konkurenci s nimi se zápletka A Bird Story sice může zdá banální, právě proto však působí natolik originálním dojmem. Dekádu až dvě nazpět byla originální hra, která ve svém ději nestrašila zničením světa. Dokonce i etalony příběhové kvality jako Fallout nebo System Shock se bez ohrožení apokalypsou neobešly. Dnes už můžeme všemožné “osobitější” interaktivní příběhy vidět leckde od trampot gangsterů (Grand Theft Auto) po obyčejné přeživší (The Walking Dead).

Ani dnešní adventury se však často neobejdou bez žánrových atrakcí v podobě násilí či vysoké politiky (hry od Telltale). I v tom zakletém Octodadovi, který je snad nejzajímavější hrou o rodinných problémech, musíme najít ufouna a náznak konspiračních témat. A Bird Story se ale obejde bez apokalyps, bouchaček, politiků i ufounů. Svým vyprávěním i melodramatickým laděním dokonale připomíná dětské filmy o dospívající mládeži, ztrácející se světě svých iluzí, které lze najít i v českém prostředí od Ať žije republika po Veselé Vánoce přejí chobotnice... To je síla A Bird Story, ale zároveň i její prokletí.

zdroj: Vlastní foto autora

Press UP + RIGHT to “Let go”

Vedle řady tradičních výtek se Call of Duty: Advanced Warfare stala terčem výtek a výsměchu za interaktivně-neinteraktivní scénu s pohřbem syna hlavního záporáka s obličejem Kevina Spaceyho. Bylo to považováno za vrchol QTE (“zmáčkni E pro bizarně naskripovanou paletu akcí”) trendu ve vysokorozpočtových hrách, nota bene namísto akce aplikovaný na příběhovou složku. Ironií osudu je však valná část interaktivity v A Bird Story, podobně jako v případě Advanced Warfare, velmi podobného rázu. Když dva dělají totéž, není to nutně totéž - třetí se jim však opodál směje.

Pouze asi polovina už tak velmi krátkého (něco málo přes pouhou hodinu) A Bird Story nabízí přímé ovládání hlavní postavičky. Polovina druhou tvoří dlouhé animace. Ani s hráčskými možnostmi v první půlce to však není nikterak žhavé – veškerá činnost se omezuje na chození s hlavním dětským hrdinou po lineárním prostředí (a tudíž hledání nového bodu, kde se spustí skript), popřípadě na klávesové pokyny právě ve stylu QTE.

V jeden konkrétní okamžik dokonce kombinace zmáčknutí šipek ↑ a → pro nadrolení chleba nebohému ptáčeti osciluje kdesi mezi upřímnou snahou o vypíchnutí zásadní činnosti nezbytné pro ptáčkovo přeživí a parodií QTE mechaniky. Jak plyne z absence slova, A Bird Story oproti To The Moon dokonce neobsahuje ani dialogy a kvůli tempu diktovanému animacemi nelze hovořit ani o možnosti zvolit si vyprávění „na přeskáčku“, což je běžné třeba u RPG her.

zdroj: Vlastní foto autora

Neznamená to ale, že A Bird Story není bez žádných technických kvalit. Dokonce se z části designu mohou učit i hry se stamilionovými rozpočty. V prvé řadě je (stejně jako v případě To The Moon) úctyhodné, co Freebird vyvedl s designem 16-bitového RPG, a jak ho překoval do zcela jiné hry. Projekty, které pojmou RPG Maker po svém, nejsou na freeware scéně zcela neznámé – připomenout lze například geniální “simulátor sériového vraha” Beautiful Escape: Dungeoneer. Non-RPG hry jsou navíc v případě RPG Makeru celkově na vzestupu. A Bird Story však od ostatních projektů odlišuje zacházení s virtuálním prostorem.

Jedním ze základních rozdílů hry a filmu je absence střihu a naopak přítomnost jasně definovaného prostoru. A Bird Story však umně ukazuje, že tomu tak nemusí být vždy a všude. Surrealistické sekvence, popisující dlouhé přátelství chlapce a ptáčka, se podobají klasicky rychlé filmové montáži, nezapomínají však ani na (byť základní) interaktivitu. A to prosím pěkně bez vodítka, co mají hráči dělat (s výjimkou informací o ovládání). V rychlém sledu se mění a prolínají lokace i úkoly. Tu panáci hravě utíkají po lese, tam se pohled přetransformuje do interiéru klučinova domu, a následně zase do školní lavice.

Přes hrátky s prostorem zůstává A Bird Story báječně pochopitelná a daří se jí úsporně vyprávět formou, kterou by jí mohly závidět i tituly of Telltale nebo Bioware. Nenechte se mýlit pixelartovou grafikou, A Bird Story je co do technických kvalit skutečně brilantním dílem. Sice jakoby v éře digitálních hodinek ukázala, že i natahovací mají stále leccos do sebe, ale tak či onak to činí brilantním způsobem. O to obtížnější je nad hrou vynést jakýkoliv ortel krom: "Mně se to (ne)líbí.“

zdroj: Vlastní

Definicím navzdory 

Končí večer a v dlani mačkám ucho půllitru. “Já bych tomu neříkal hra, protože to prostě není hra. Víš jak, příliš málo interakce,” sděluje mi naproti sedící Honza Hanáček své jinak veskrze pozitivní dojmy z Tales from the Borderlands. Těžko říct, jak bude reagovat na A Bird Story Škatulkování na “pravé a falešné hry” ale zdaleka není jenom jeho koníček. Konec konců, pro některé hardcore hráče není tou „hrou“ ani Call of Duty nebo experimenty typu Gone Home. Dokonce i Freebird tituluje A Bird Story nálepkou “interactive pixel animation” a nabízí vrácení peněz hráčům, kterým styl hry jednoduše nesedne. Lze však absenci interaktivity vnímat jako důvod pro horší hodnocení? A Bird Story nechce být simulací, ani se tak neprezentuje.

Vedle interaktivity navíc A Bird Story obsahuje i jiné atributy klasické hry  - jedná se o software založený na herním enginu, následuje herní kulturu a obsahuje herní ovládání (zkuste A Bird Story pustit své babičce a nepochopí, co s tím má dělat). Triviální příběh o přátelství sice funguje spíše jako animovaný němý film, v kině by však neobstála a bez ovládání hrdiny se nedostaví osobní prožitek. Hře tedy podle mého nelze absenci větší míry interaktivity vyčítat, stejně jako nelze v případě  Call of Duty hořekovat nad tím, že se ve hře střílí. Jedná se o objektivní vlastnost, která někomu sedne, jinému nikoliv. Jisté je, že dříve či později bude nutné tenhle specifický typ her (?) náležitě a použitelně onálepkovat. Rozhodně se totiž nezdá, že by se jejich tvůrci uchylovali v další práci blíže "skutečným hrám" nebo "skutečným filmům". 

zdroj: Vlastní foto autora

Neznamená to zároveň, že hře nelze vytknout žádné problémy. Ve srovnání s To The Moon je A Bird Story tak trochu “opakováním toho samého vtipu”, stejně tak výslednému dojmu škodí i absence humoru. Právě proto zřejmě zdejší zápletka sklízí horší hodnocení než v To The Moon. Je přitom otázkou, nakolik je volba RPG Makeru dobrým řešením – indie záležitost Every Day The Same Dream zvládla odvyprávět příběh o úniku z monotónnosti o něco rychleji a úsporněji, byť bez uhrančivé atmosféry dávno ztraceného dětství. Napříště by tak možná Gao měl sáhnout po jiném formátu. Jakékoliv další výtky vůči ději nebo vyprávění by však zaváněly snahou o přepisování namísto kritiky daného.

Nakonec tak veškerá debata o interaktivitě a herních pravidlech nemůže zastřít, že máme tu čest s typem příběhu, který je vyloženě záležitostí vkusu. A Bird Story je buď vaším šálkem čaje, podobně jako Gone Home, hry Paola Pederciniho nebo To The Moon, nebo není. Do žánru dětské fantasy bohužel nepřináší nic nového, stejně jako mu chybí i srdceryvnější konec, přesto hodiny u hry strávené nelituji. Ačkoliv je hra subjektivně horší než To The Moon, v herním kontextu nabízí šanci zažít něco, na co jiné hry zvysoka kašlou. A tahle snaha ukázat zaběhnutým definicím herního média prostředníček člověk, když ne rozpláče, tak alespoň přiměje vzpomenout na vlastní dětství, což je s ohledem na délku hry úctyhodné.

zdroj: youtube.com