Recenze

Vietcong CZ - recenze multiplayeru

V druhé doplňující recenzi Vietcongu se dozvíte, co přesně získáte pořízením právě vycházející české verze hry a hlavně to, čím je zajímavý multiplayer. Součástí článku je i srovnání kvality dabingu.

Sword Coast Legends - recenze

Znovu cítit štiplavý mráz ve tváři při putování přes Planinu ledového větru, z povzdálí minout ježčí bodliny stěžňů a plachet u Luskanu, tábořit v hlubokých lesích, když i poslední blikající světélka města Neverwinter spolyká dálka a temnota večera. Nebo se ještě jednou vydat rozkrýt tajemství stok, jeskyní a zapomenutých chrámů pod přístavem Waterdeep. Srdce každého fanouška Forgotten Realms se muselo rozeznít jak zvon, když studio n-Space ve spolupráci s Digital Extremes oznámilo nové klasické RPG Sword Coast Legends.

Red Dead Redemption multiplayer rec.

Začínáte jako zpustlý greenhorn s úděsnou buřinkou, zapáchajícím podpažím, jednou špuntovkou a s línou kňučící mulou. Brzy se stanete obávaným pistolníkem.

Perry Rhodan - recenze

Starší adventura o prototypu dokonalého člověka se pohybuje od žánru detektivního do dobrodružného sci-fi a čerpá svou atmosféru z Blade Runnera či Total Recall.

Fallout 3: Broken Steel - recenze

Třetí přídavek byl tím zatím nejočekávanějším, protože se odehrává po závěru původní hry, kterou celou ovlivňuje i díky navýšení levelu postavy.

Letopisy Narnie: Princ Kaspian recenze

Hrdinové oceňovaného prvního dílu trochu zestárli a společně s hromadou nemrtvých potvor musí zachránit poničenou Narnii ve velkolepých bitvách lepší než běžné filmové hry.

Ninja Gaiden 2 - recenze

Pokračování nejlepší xboxové rubačky a nejtěžší hry desetiletí je jako dobře známé, oblíbené jídlo. Těšíte se na něj, pochutnáte si, ale ničím vás nepřekvapí.

No More Heroes - recenze

Jednou za čas se objeví hra, která dokáže řádně překvapit i ostřílenější hráče. V nejvzácnějším z případů je to díky unikátnímu výtvarnému pojetí i třeskutému obsahu. Přichází „Konec hrdinů“!

Empire at War Forces of Corruption rec.

O životě na hraně zákona by vám mohl vyprávět Han Solo, ale zde se můžete seznámit s mnohem tvrdším kriminálním živlem, který se chce za pomoci korupce stát nejmocnějším zločincem v celé široké galaxii.

Burnout Dominator - recenze

PS2 se chtěla s dvorní arkádovou sérií rozloučit ve velkém stylu, ovšem původní tvůrci na poslední párty chyběli a uváděla ji sama společnost EA. Dali jsme si do nosu nebo odešli předčasně a s kručícími žaludky?

Moto GP 06 - recenze

První motocyklové next-gen závody už jsou v plném proudu díky zkušeným vývojářům z Climaxu, kteří zkouší překonat vlastní, vysoko nastavenou laťku a vymáčknout co nejvíce ze silnějšího hardwaru než u Moto GP 3.

Table Tennis - recenze

Nové dílo od oslavovaného Rockstaru opět bourá předsudky, jelikož je prototypem jedinečné next-gen hry, která věrně simuluje ping-pong a zároveň ukazuje engine, na kterém příští rok poběží Grand Theft Auto IV.

Darwinia - recenze

Takovou netradiční hru jsme tu ještě neměli. V retro-grafice ve stylu demíček od nezávislé scény přichází Darwinia, v jejímž virtuálním světě budete mít pod palcem počítačové programy ve směsi akce a strategie.

Hearts of Iron 2 - recenze

Svým zaměřením může oslovit široké spektrum hráčů, od historických nadšenců či zkušených stratégů až po úplné začátečníky. Takový je druhý díl originální real-time strategie Hearts of Iron z období 2. světové války.

Drome Racers - recenze

Milovníci závodních her určitě rádi vzpomínají, jakou zábavu si užili před několika lety se sérií Rollcage. Od stejných vývojářů pochází arkáda Drome Racers, která se navíc chlubí licencí na LEGO Technic.

Poseidon - recenze

Výborná budovatelská strategie Zeus: Master of Olympus se dočkala přídavku Poseidon, který vás zavede na bájnou Atlantidu.

Half-Life: Blue Shift - recenze

Sierra se stále snaží vytěžit z komerčního úspěchu Half-Life maximum, ale s druhým datadiskem Blue Shift šlápla vedle.

Minecraft: Story Mode - recenze 7. epizody

Jak už deklarovaly epizody 5 a 6, Minecraft: Story Mode dal vale jednomu dlouhému souvislému příběhu a soustředí se na separátní dějové linky Původní kontinuální dobrodružství z prvních čtyř epizod je uzavřené a nyní autoři zvolili model „co epizoda, to začátek i konec nového příběhu“. Jednou se to vyplatilo (pátá epizoda je tím nejlepším, co série pamatuje), podruhé zase ne (šestá epizoda naopak patří k tomu nejslabšímu). A nyní? Nyní to zase docela klaplo a sedmá epizoda nabízí poměrně zábavný boj proti zmatenému počítači.

Nitro Kid – recenze lákavého návratu do osmdesátek

Stanete se Brucem Lee, nebo Mikem Tysonem?

Paper Mario: The Origami King – recenze

Mario válí, i když je z papíru

West of Dead – recenze

Vítejte v komiksovém očistci

Here Be Dragons – recenze

Žil, byl kdysi jednou jeden ctižádostivý mladík jménem Kryštof Kolumbus, který toužil vypravit se na moře a třeba tam objevit něco, co ještě nikdo jiný před ním neobjevil. Avšak v nezmapovaných vodách narazil na mořské příšery, které ho zahnaly do bezpečí všem známé pevniny. Svou cestu nakonec podnikl, ale až poté, co mu banda prazvláštních námořníků pročistila cestu. Škoda jen, že ono čištění je navzdory své zábavnosti velmi repetitivní a neoriginální humor mu na atraktivitě zrovna nepřidá.

The Church in the Darkness – recenze

18. listopad 1978 se zapsal do historických análů tragédií, jež neměla v amerických dějinách obdoby. Během odpoledne této černé soboty přišlo v jihoamerické Guyaně postupně o život 918 amerických občanů včetně zhruba tří set dětí. K události došlo poté, co se drogově závislý a zlomený duchovní vůdce a sociopat, reverend Jim Jones, rozhodl skoncovat se životem nejen svým, ale i všech věrných oveček pozemského ráje zvaného noblesně Zemědělský projekt Chrámu lidu neboli Jonestown. Tenkrát zahynula nejen většina členů komunity, ale také jeden americký kongresman a několik členů jeho výpravy čítající příbuzné obětí a reportéry ústředních amerických medií, kteří byli před vlastními kamerami doslova popraveni milicemi kultu krátce před hromadnou sebevraždou členů sekty.

Sea of Solitude – recenze

Ahoj. Jmenuji se Kay. A mám problém. Nevím, kde jsem se to vyskytla. Jsem vůbec naživu? Asi ano. Myslím, mluvím, cítím. Ale nevypadám jako člověk. Mé oči září červeně. A podobám se stínu. Jsem tak zmatená. Ale tohle místo. Znám ho. Už jsem tu byla. Vypadá jako město, kde jsem žila. Nebo ne? A proč je celé zaplavené? Ještě že mám svou loďku.

Samurai Shodown – recenze

Bojovky jsou žánr specifický. Nic v nich totiž nenafejkujete. Jak to myslím? Jednoduše. V dnešních obrovských open worldech a mnohahodinových hrách s RPG prvky můžete na první pohled docela snadno vykompenzovat nepříliš dokonalou hratelnost. Přidáte pár desítek questů, zvýšíte počet lokací, hratelných postav nebo dopravních prostředků – a alespoň na první zdání se vaše dílo může tvářit jako lepší, zábavnější, pompéznější, přinášející zábavu na desítky a stovky hodin. To v případě bojovek tak úplně neplatí.

Left Alive – recenze

Left Alive je nejlepším kandidátem na nejhorší hru roku 2019. Je až s podivem, že se pod ni Square Enix podepsalo a vypustilo ji na světlo světa ve stavu, v jakém se právě nachází. Zvlášť, když koncem loňského roku vydalo jiný paskvil pod názvem The Quiet Man, který v porovnání s Left Alive najednou vypadá jako mnohem lepší hra.

Tales of Vesperia: Definitive Edition – recenze

Psal se rok 2008 a Microsoft se snažil za každou cenu prosadit na japonském trhu, jak jinak než licencováním exkluzivních práv na velké značky. Díky tomu se dostal k pěkné řadě RPG titulů, mezi kterými byla i série Tales of Vesperia. Ta se stala hitem ihned po svém vydání jak v Japonsku, tak i ve Spojených Státech. Hráči v Evropě ostrouhali a hry se dočkali až o celý rok později, zrovna v době, kdy v Japonsku vycházela rozšířená verze na PS3. Ta se však za hranice Japonska nikdy oficiálně nepodívala. Stejně tak se nikdy nepodívala na žádnou z digitálních platforem – až dodnes.

Vane – recenze

Už jsem si zvykla hýčkat ambivalentní pocity z umění. Najít si na něm ty dobré části, odfiltrovat dojmy z těch špatných, pátrat po příčinách. Dokonce jsem se naučila i oddělovat osobu umělce od konkrétních děl, což mi umožňuje sledovat a cenit filmy z produkce Harveyho Weinsteina, aniž bych z toho v noci měla výčitky svědomí. Co si ovšem počít s hrou, která vyniká právě tím uměním, ale ve všech ostatních škatulkách si vede tragicky?