No More Heroes - recenze
8/10
zdroj: Archiv

No More Heroes - recenze

23. 4. 2008 0:00 | Recenze | autor: Redakce Games.cz |

Jednou za čas se objeví hra, která dokáže řádně překvapit i ostřílenější hráče. V nejvzácnějším z případů je to díky unikátnímu výtvarnému pojetí i třeskutému obsahu. Přichází „Konec hrdinů“!

Autor: Martin Zavřel
Publikováno: 23.dubna 2008
Verze hry: prodáváná/Wii/anglická
Doba recenzování: 1 týden


Obrázek zdroj: Archiv Jednou za čas se objeví hra, která dokáže pořádně překvapit i ostřílenější hráče. V nejvzácnějším z případů je to díky unikátnímu výtvarnému pojetí a zároveň třeskutému obsahu. Přichází „Konec hrdinů“!


Suda 51 je jedním z těch vzácných herních tvůrců, které lze označit za vizionáře. Navíc je to Japonec a jeho hry jsou považovány za divné i v jeho domovině(!). Před třemi lety mi vypálil do mozku pořádnou díru svým Gamecube hitem Killer 7 - (skoro) trojbarevnou šíleností v hlavní roli s nájemným zabijákem, jenž trpěl sedmero rozštěpením osobnosti. Navzdory zdánlivé bláznivosti ale tenkrát hra (příběh i mechanismy) postupně do sebe zaklapla se stejnou ranou, jako klasiky typu Metal Gear Solid.

No More Heroes jsou ve všech ohledech vylepšeným duchovním pokračováním kultovního Killera 7. Zachovávají téma nájemných zabijáků, barevnou sporost s důrazem na komiksové černé linky a naprostou zvrácenost. Nově přidává pestré, nápadité a skvěle odladěné ovládání pohybovým senzorem v ovladači Wiimote. Na rovinu vám přiznám: takhle mě žádná hra nepřekvapila a nezaujala už hodně dlouho. Součástí jejího vtahujícího kouzla je přitom absurdně přestřelená „cool stylovost“, proti které působí nedávný Devil May Cry 4 jako zoufale nudný šedivý dokument o racionalizaci ve stavebnictví.

Městečko Santa Destroy
Když se takto jmenuje, musí být každému jasné, že se v něm nebudou dít normální věci. Největší rozruch na jeho území má nepochybně na svědomí syndikát nájemných vrahů, který mezi sebou soutěží o pozice na oficiální tabuli výsledků (vypadá a zní jako „top skóre“ obrazovky stařičkých herních automatů, což je jeden z neskutečné záplavy pop-kulturních odkazů na hry, komiksy a filmy v No More Heroes). Zabijáci skórují nejen vražděním svých terčů, ale také vražděním sebe navzájem.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Travis Touchdown (ok, chápu že člověk s takovým jménem prostě musí vypadat alespoň trochu jako Elvis) se o syndikát moc nestaral, dokud mu nenasadila jeho půvabná zástupkyně do hlavy myšlenku, že by se právě on mohl stát číslem jedna. Inspirován svými oblíbenými anime příběhy (jeho hotelový pokoj je plný manga postaviček, takže po téhle stránce jsem se díky podobné výzdobě mého obýváku s Travisem okamžitě ztotožnil – oba jsme otaku), věděl přesně, co má udělat.

Ponoření do děje
Vzal svoji paprskovou katanu (kterou vyhrál v internetové aukci), pohladil svoji kočku a vyrazil na lov jednoho z nejlepších zabijáků ve městě. Poté, co se prosekal přes jeho nohsledy, aby následně rozsekal i svůj hlavní cíl, začala ho celá tahle záležitost bavit. Ve chvíli, kdy jsem vstoupil do hry, probojoval se Travis již na jedenáctou příčku oficiálního žebříčku – hra tak začala rovnou během jedné z krvavých akcí ve vile dalšího cíle. Bohužel k mému velkému zármutku byly fontány krve z americké verze v té evropské nahrazeny kostečkovanými černými pixely, respektive se zabití nepřátelé ve smrti promění v prach (alespoň tam pak vtipně přijdou uklizeči s vysavačem).

zdroj: Archiv


intro

Veškerý úvod do příběhu obstaral Travisův monolog oslovující přímo hráče, ať „popadne Wiimote a kouká Travisovi pomoct“ (všechen dabing ve hře je excelentní, včetně emocí a exotických přízvuků) během úvodních titulků, po čemž následoval (přeskočitelný) tutoriál ovládání přímo během boje s prvními poskoky ve vile vašeho konkurenta. Pokud si však myslíte, že příběh bude jakýmkoliv způsobem předvídatelný, tak se rychle proberte! V téhle hře si totiž můžete být jistí pouze jedinou věcí: že vás každou další minutu znovu zaskočí něčím nečekaným. Prozrazovat cokoliv dalšího rozhodně nebudu a pouze naznačím, že pod vší tou bláznivostí bublá vážnější podtext.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Vaše hřiště
Na to, jak hluboce příběhová hra to je (součet délky filmových cutscén si nezadá s lecjakým RPG), zarazila mne No More Heroes svojí žánrovou spřízněností s otevřenými městskými akcemi typu GTA. Ačkoliv příběh je hodně lineární, můžete si jej – i herní město a aktivity v něm – užívat podle svého gusta, ve vámi zvoleném pořadí či rozsahu. Na hotelovém pokoji se můžete převlékat, mazlit se svojí kočkou, koukat na video (po zapůjčení správných kazet z videopůjčovny se tak naučíte nové chvaty). Ve městě se pak můžete procházet pěšky (užitečné pro hledání předmětů, skrytých v zapadlých uličkách, kontejnerech nebo dokonce v trávě) a nebo jej brázdit na svojí monstrózní motorce.

V první hodině jsem se cítil maličko ztracený, jelikož hra na vás vrhá jednotlivé prvky/možnosti docela prudce a nechá vás, abyste si je sami probrali a vyzkoušeli. O to víc ale cítíte celé dobrodružství jako vaše, tím silnější je pocit skutečného poznávání nového světa okolo vás. Na konto města nicméně musím zmínit největší výtku ke hře, jelikož z něj po technické stránce čiší určitá šablonovitost, umělost a prázdnota – klonovaní chodci a bezcílně popojíždějící hrstka aut jsou opravdu jen kulisa, nic víc. To vše vám ale bude jedno, jakmile se dostanete do cílové lokace a spustí se masakr.

 Šermování ve vzduchu
Při pohledu na barevně sporou, ale o to stylovější grafiku hry (přenáší se třeba i do hudebních videoklipů, které si můžete pouštět v televizi na svém hotelovém pokoji) si člověk okamžitě řekne, že pro tuhle hru byla konzole Nintenda naprosto logickou volbou. Jenže tou hlavní předností tohoto svazku je využití pohybového senzoru v ovladači. Pestrá herní náplň se odráží v množství a nápaditosti úkonů, které budete s Wiimote a Nunchukem provádět.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Vše přitom bylo designováno a testováno s rozumem, takže nehrozí, že byste si třeba během prvních pěti minut hry odrovnali zápěstí máváním s Wiimote pro mávání katanou vaší postavičky. Sekáte totiž tradičním mačkáním tlačítka A… nicméně podle úhlu držení Wiimote přitom Travis zaujme vysoký nebo nízký bojový postoj, což je důležité pro proražení toho druhu obrany, o který se váš oponent právě snaží. Tohle je ale pouze příklad skvělého pojetí ovládacích prvků ve hře. Nezapomnělo se přitom ani na detaily typu zvedání telefonu (přiložíte Wiimote k uchu a hlas ze sluchátka ve hře jde přímo z jeho malého reproduktoru).

S plným využitím všech tlačítek Wiimote i Nunchuku a záplavy pohybů oběma zařízeními hra nabízí velmi pestrou škálu bojových chvatů – od různých komb přes chytání a házení protivníků až po specifické wrestlerské chvaty nebo třeba působivé dorážecí údery. Díky šikovnému časování, nastavení citlivosti ovladače a skvěle čitelné barevné paletě hry se přitom akce nikdy nezvrhne v nepřehledný chaos (nechybí ani ovládání kamery nebo uzamčení cíle).

Příjemně provázaná pestrost
Kromě misí nabízejí různé lokace ve městě rozličné aktivity a minihry. Vedle posilovny nebo obchodů s oblečením či zbraněmi (= vylepšení pro vaši paprskovou katanu za asistence náležitě prsaté expertky) tu je také úřad, zprostředkovávající práci. Zde se můžete nechat najmout na rozličné brigády, mající podobu různorodých miniher, většinou s intenzivním využitím pohybového senzoru Wiimote. Budete například obsluhovat benzinové čerpadlo, sekat trávníky, sbírat odpadky nebo umývat grafitti ze zdí domů. Náplň a ovládání těchto miniher jsou skoro vždy primitivní, ale na chvilku zabaví a nejzajímavější na nich je právě odhalování nových druhů úkolů/činností.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv
další obrázky z této hry si prohlédněte v galerii

Brigády přitom nejsou jedinou činností, kterou si můžete vydělat: jsou zde také různé speciální úkoly a „mise“, ve kterých máte třeba posekat určité množství nepřítel v určitém limitu. Vydělané peníze jsou důležité nejen pro vylepšování vašeho šatníku i arzenálu (upgradovat lze skutečně všechno možné včetně vašeho života, energie katany, množství a síly chvatů atd.), ale především budete potřebovat hotovost pro zaplacení vstupního poplatku do každého z krvavých duelů zabijáckého syndikátu. Zkrátka a dobře, bohaté herní mechanismy jsou chytře provázané a dokonale navzájem fungují. Hra sice ani zdaleka nedosahuje GTA, nicméně pestrostí své náplně dalece přesahuje průměrné akční tituly.

Zvětšit zdroj: Archiv Celková rozjásaná atmosféra a hlášky všech postav přispívají k ještě divočejšímu prožívání hry, takže budete na gauči nebo v křesle během mávání oběma rukama nadskakovat a pravděpodobně i pokřikovat spolu s postavami – osobně jsem se přistihl, že jsem se po většinu hraní šklebil od ucha k uchu a můj hlasitý smích museli slyšet snad všichni sousedi. Zkrátka a dobře: takhle mne už dlouho nic nevtáhlo, nepobavilo, nepřekvapilo a nezaujalo. A to hraji skoro všechno, co se dá.

Stáhněte si: Video s prvními deseti minutami hraní

Související články: Novinky

 
Martin Zavřel
autorovi je 28 let, pracuje v Illusion Softworks, po uplynulých sedm let vedl konzolovou sekci Doupěte; nejraději má akční, RPG a hororové hry (plus cokoliv s dobrým příběhem); neobejde se bez kvalitní filmové a herní hudby, relaxuje při tenisu, cestování, plavání a na srazech brněnských Otaku





 
 
Martin Zavřel

Verdikt:

Odvážný titul, který zaslouží uznání už jen za to, že nějakým zázrakem prolezl přes cenzorské nůžky vydavatele. Pro příležitostné hráče nepochopitelná šílenost, ale pro ty náročnější absolutní eldorádo parodických odkazů a bouraných klišé. Pod tím vším se skrývá pestrá, skvěle designovaná a zábavná akční hra, u které si můžete být jistí jedinou věcí: rozhodně vás překvapí. Ale není vhodná pro každého.

Nejnovější články