zavřít

Vane – recenze

PlayStation 4

Recenzovaná verze: PS4

Vychází na platformách: PS4, PS4 Pro

Verdikt: Vane si jednotlivé prvky půjčuje z úspěšných nezávislých titulů, bohužel si z nich bere jen to nejhorší a sama nepřichází s ničím originálním. Audiovizuálně neurazí, ale ani nenadchne, rozhodně ne tolik, aby vynahradila nenápaditou hratelnost, předpotopní ovládání a mizernou kameru.

Hodnocení redakce 3/10

Jak hodnotíme

metacritic 49/100

- Recenze autor: Šárka Tmějová Komentáře: 0

Už jsem si zvykla hýčkat ambivalentní pocity z umění. Najít si na něm ty dobré části, odfiltrovat dojmy z těch špatných, pátrat po příčinách. Dokonce jsem se naučila i oddělovat osobu umělce od konkrétních děl, což mi umožňuje sledovat a cenit filmy z produkce Harveyho Weinsteina, aniž bych z toho v noci měla výčitky svědomí. Co si ovšem počít s hrou, která vyniká právě tím uměním, ale ve všech ostatních škatulkách si vede tragicky?

Paradoxně by bylo mnohem snazší nesnášet Vane, kdyby byl tým Friend & Foe poskládaný z vývojářů, kteří se po desetiletí věnovali sexuálnímu obtěžování. Bohužel mi to nijak neulehčují tím, že stojí tak akorát za mými oblíbenými hrami a žádný skandál zatím neprosákl.

Tokijské studio se až zoufale snaží kráčet ve vyšlapaných cestičkách Fumita Uedy, pod kterým koneckonců někteří jeho členové dříve pracovali. A možná pod ním ještě pár let měli i zůstat a až potom začít pracovat na vlastních explorativních adventurách.

Inspirace díly Team ICO je hodně zřetelná a proti základní myšlence ani nic moc namítat nemůžu. Nevodit hráče za ručičku, nenapovídat, nechat ho, aby si na tajemství Vane přišel sám, to jsou vlastně vcelku šlechetné ambice. Absolutní svoboda ne ve smyslu sandboxu a obřího otevřeného světa, ale spíš v poschovávaných zajímavostech, u kterých je na vás, jestli je objevíte a vlastně vůbec chcete objevovat. Natož jestli jim porozumíte, protože takhle úsporně vyprávěný příběh se jen tak nevidí.

Jako zabít ptáčka...

Myšlenka svobody spolu s dechberoucím audiovizuálnem z trailerů mě nadchla a úvodní čtvrthodina se stále tváří velmi slibně. Hra vás vyvrhne přímo doprostřed kolosální elektrické bouře, která trhá na kusy okolní železné konstrukce. Uskakujete bleskům, snažíte se dopravit do bezpečí sebe i opatrovanou relikvii. Napětí buduje pulzující elektronická hudba, která utichá s tím, jak vás bouřka pohltí, a vy se probouzíte…

Na poušti. Už nejste malou, zahalenou figurkou, ale havranem poposedávajícím na vyprahlé větvičce. Matně si vybavím pasáž ze třetího Assassin’s Creed, kde jste v podobě orla museli prolétávat lesem a kvůli konzolovému ovládání jsem ji se skřípěním zubů musela na klávesnici opakovat nesčetněkrát, protože jsem chtěla zlatou medaili. Ehm.

Jenže Vane je exkluzivita pro PlayStation 4 a hraješ ji přece na gamepadu, říkáte si možná. Mhm, ano. A přesto bych mnohem radši odehrávala na klávesnici letecké pasáže ze svého nejmíň oblíbeného dílu Assassin’s Creed, než hrála Vane.

Vane má totiž to nejpříšernější ovládání letu, jaké jsem kdy kde potkala. Sebemenší pohyb páčkou na libovolnou stranu havrana pošle přímo k zemi. Zkuste si manévrovat s letadlem, které neudrží výšku!

Havranovy sebevražedné tendence potěší zvlášť ve chvíli, kdy potřebujete přistát na konkrétním místě o velikosti stránky kancelářského papíru a samotné usazování složené z neustálých vzlétání a přistávání vám zabere víc času než cesta na ono místo. A že to byl docela dlouhý let. Snad ani nemusím začínat o tom, jaké to je, když máte přistát na korouhvičce z názvu hry.

Nic pro slabé žaludky

Ruku v ruce s hrozným ovládáním jde otřesná kamera, i když bych se nedivila, kdyby se jeden druhému vytrhly a radši každý šel po své straně chodníku. Kamera se náhodně přibližuje a oddaluje, což ve mně hlavně při létání vyvolávalo skoro až kinetózní stavy, zvlášť když jsem nevěděla, jestli se řítím nahoru nebo dolů. Samozřejmě, že dolů, jinam to ten pták snad ani neumí. Občas se záběr někde příhodně zasekne, takže vidíte skrz zdi nebo zem, případně v rychlém sledu poskakuje, až se vám dělají mžitky před očima. Jak jsem říkala, na opatrné navigování ideální.

Odměnou za přetrpění leteckých zážitků jsou hromádky zlatého prášku, což není divná drogová metafora. Alespoň myslím. Když v nich přistanete, změníte se na človíčka z úvodní sekvence. Ovládání je sice trochu lepší než v letecké formě, herní náplň ovšem sestává ze spousty chození a občasného řešení hádanek, u nichž je vám většinou okamžitě jasné, co máte udělat, realizace je ovšem otravně zdlouhavá.

Často k ní kromě velké dávky trpělivosti potřebujete taky pomoc přátelských ptáků nebo ostatních drobných lidí v okolí a měli by k tomu balit extra porci trpělivosti zvlášť. Zejména dětští pomocníci jsou o pár sekund zpoždění a kooperace s nimi by mohla suplovat praxi v mateřské školce.

Zároveň některé puzzly vyžadují zvláštně nepravděpodobná řešení, případně nelogickou posloupnost kroků. Momentů „proč tohle jde, když to před půlminutou se stejným postupem nešlo?“ jsem si užila víc, než by bylo zdrávo, a kolikrát jsem si nebyla jistá, jestli jsem některé hádanky spíš neprošla kvůli nějaké chybě než jejich vyřešením.

A jestli jsem někdy proklouzla díky chybám, mnohem víc trpně vzpomínám ty chvíle, kdy jsem to zvládla jim navzdory. Vane totiž kromě ostatních problémů trápí taky nevyzpytatelný systém ukládání.

Nemáte možnost ukládat hru manuálně a checkpointy vás nemilosrdně vrátí zpátky třeba o půl hodiny, na začátek podkapitoly. Opakované utrpení je horší než obyčejné utrpení a vůbec nejvíc ho zhoršuje nejistota, jestli děláte něco špatně vy, nebo jste jen opět narazili na problém, se kterým nic nenaděláte.

Když jen opisovat nestačí

Možná má Vane jen příliš vysoké nároky na mou intuici, rozhodně ale klade do cesty nejednoznačné překážky a odměny za jejich překonání jsou zkrátka nedostatečné. Nádherné výhledy na širé písečné pláně i sklíčené jeskynní chrámy, zdánlivě černá havraní pírka vrhající odlesky do fialové a zelené i originální tvůrčí a oku lahodící nápady spolu s vynikajícím syntezátorovým hudebním doprovodem, který místy připomíná i geniálního Vangelise. To všechno pohřbí hromada chyb stejně nemilosrdně, jako tuny jemného pouštního písku zapadají zdejší architektonické skvosty.

Vane působí jako takový kompilát nápadů z nejrůznějších nezávislých her. Drobné postavičky v kápích a pouštní zasazení si půjčuje z Journey, snaží se o úsporné vyprávění jako Ico, pocit bezmoci a ovládání z předchozích generací konzolí mi připomíná The Last Guardian a tu zvláštně vymytou, ale blýskavou barevnou paletu už jsem taky někde viděla.

Kvality těchto slavných předchůdců ovšem netkvěly zrovna v tom, čím se vývojáři Vane inspirovali, a nejlepším způsobem, jak využít své geniální intuice, bude intuitivně se tomuhle výběru „nejhoršího z nejlepších“ prostě vyhnout.

Pokud ji neposlechnete, alespoň budete mít Vane celkem rychle za sebou. I s opakováním kvůli chybám tahle beduínská transcendentální pouť nezabere o moc víc než čtyři hodiny. Vysvobození v podobě konce mě potěšilo minimálně stejně jako žíznivého dobrodruha nález oázy.

Tagy: svoboda poušť indie hra explorativní adventura

Zdroje: vlastní

Novinky na CZC.CZ

Související videa

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PlayStation 4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Nintendo Siwtch, 3DS, DS, PS Vita, Android a iOS. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i pravidelné testy a novinky z oblasti hardwaru, podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Kingdom Come: Deliverance, Red Dead Redemption, Call of Duty, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield, nebo FIFA.