Recenze
Fable Anniversary - recenze
19. 2. 2014
|
Jan Olejník
Pokud ve videoherním průmyslu existuje synonymum pro enormní hype následovaný skromným uznáním minutého cíle, pak je tím synonymem jméno Peter Molyneux. Chlapík, který si svým snílkovstvím a bezuzdným vizionářstvím vysloužil nejen řadu uznání, ale minimálně stejnou řádku ústrků, posměšků a kritiky z řad herního publika. Přitom v roce 2004, kdy původní verze Fable (PC verze s přídomkem Lost Chapters se objevila o rok později) vyšla na Xbox (nutno dodat, že šlo do stejné míry o dílo Molyneuxe i lidí ze studia Blue Box), měl za sebou zářezy jako Populous, Magic Carpet či Dungeon Keeper, tedy významné milníky herních dějin.
Batman: Arkham Origins - recenze
27. 10. 2013
|
Lukáš Grygar
Jsou hry umění? Můžou být. Zcela bez debat je ale uměním soubojový systém z novodobého herního Batmana. A hráči, kteří ho zvládají vytěžit na maximum, jsou umělci. Musí na pětníku zpracovávat tolik faktorů! Například si všímat, kdo z davu nepřátel po nich zrovna jde. Kdo se napřahuje k úderu a kdo se odkryl ráně. Kdo zaútočí nožem, proti kterému se kryje jiným způsobem, než před ostatními útoky. Koho ránu nelze vykrýt a čí naopak vlastním výpadem stihnete přerušit. Kdy přehmátnout na kombo úder, nebo kdy nasadit jednu z několika vychytávek, které hrdina nosí po kapsách.
The Red Solstice - recenze
27. 7. 2015
|
Daniel Kremser
Na první pohled je The Red Solstice jen další nevýrazná kooperativní akce. Grafika vypadá přinejlepším průměrně a na klasický mustr tvůrci roubují leitmotiv o kvalitách řecké tragédie. Zkrátka jde o titul, do kterého byste asi za normálních okolností spíš nešli. Ovšem pod nevýrazným audiovizuálním zpracováním a klišovitým příběhem se skrývá hra, která nakonec obstojí. Pokud tedy nepatříte do skupiny méně trpělivých a výzvy vás baví.
The Bard's Tale IV: Barrows Deep - recenze
9. 10. 2018
|
Vilém Koubek
Studio inXile Entertainment se prostřednictvím crowdfundingu pokusilo oživit osmdesátkovou RPG sérii The Bard's Tale. Pomocí moderních technologií chtělo stvořit plnohodnotné pokračování, které by kvalitou sneslo srovnání se svými předchůdci, ale zároveň zcela neodradilo moderního „neotrlého“ hráče. Výsledek s názvem The Bard's Tale IV: Barrows Deep je do jisté míry rozporuplný, staromilcům však udělá radost.
Aegis Defenders - recenze
27. 2. 2018
|
Miloš Bohoněk
Neutíkejte! Neutíktejte hned při prvním pohledu na úvodní obrázek. Aegis Defenders není jen další pixelartová plošinovka, kterými nás nezávislá scéna zásobuje jako Baťa cvičkami a kterých jste se už možná (oprávněně) přejedli. Aegis Defenders je něčím jiným, o poznání odvážnějším – Aegis Defenders je totiž mixem tower-defense strategie a plošinovky. Uznejte, kolik takových her jste ve svém životě vyzkoušeli? Už jen proto si tato prvotina malého amerického studia GUTS Department, která v roce 2014 vybrala na Kickstarteru 150 tisíc dolarů, zaslouží vaši pozornost. Což tedy ovšem neznamená, že by šlo o nějaké úžasné překvapení. Vlastně spíše zklamání…
Tomb Raider: Definitive Edition - recenze
5. 2. 2014
|
Jan Olejník
Ušetřím vám práci při psaní komentářů. Tomb Raider: Definitive Edition je úplně stejná hra jako ta, která vyšla před rokem, má oproti původním konzolovým verzím silně vylepšenou grafiku a Square Enix si za to „drze“ účtuje plnou cenu. Ale za předpokladu, že jste se k poslednímu dílu slavné série zatím nedostali a potřebujete něčím nakrmit hladovou mechaniku své next-gen konzole, mohou vám být finanční praktiky Square Enix úplně ukradené. Už původní verze Tomb Raider je totiž parádní a napínavá záležitost hollywoodského střihu, a i když má své mouchy, je jedním z nejlepších příkladů, jak oživit chátrající značku.
Drova – Forsaken Kin – recenze pixelartové variace na Gothic
3. 12. 2024
|
Pavel Skoták
Skoro jako v kolonii
The First Berserker: Khazan – recenze živelné soulsovky
9. 4. 2025
|
Jan Slavík
Náležitě nabroušená čepel
Tribes of Midgard – recenze dalšího vikinského survivalu
4. 8. 2021
|
Pavel Makal
Severský koloběh života a smrti
Unity of Command II: Blitzkrieg – recenze famózního rozšíření
11. 12. 2020
|
Mars Vertigo
Troška lásky pro wehrmacht
Dreams – recenze
21. 2. 2020
|
Patrik Hajda
Rok od roku je pro jednotlivce snazší pustit se do vývoje her. Herní enginy jsou uživatelsky přívětivější, internet je plný návodů na tvorbu grafiky i programování veškerých potřebných funkcí. Přesto nejde o nic vyloženě snadného a proniknout do tajů spousty potřebných programů chce obrovskou časovou investici. Studiu Media Molecule se ale podařilo něco neuvěřitelného. Všechny takové nástroje vložilo do jednoho balení Dreams, které je mnohem jednodušší na pochopení, přesto podobně mocné. Mohlo by jít o revoluci v tvorbě her, kdyby tu nebylo jedno velké omezující „ale“.
Moonlighter - recenze
19. 6. 2018
|
Jan Slavík
Jak to, že když v RPG zajdete do obchodu, vždycky dostanete nabídku nových zbrojí, zbraní a lektvarů? Kde se berou? Že by si je prodavači sami vyráběli kadencí dvaceti kusů za odpoledne? Co vás nemá, po nocích prolézají kobky a bojují s monstry, aby pak přes den měli výbavychtivým hrdinům co nabídnout a tím odlehčit jejich naditým měšcům. Alespoň tedy v akčním rogue-lite lehce RPG obchodním manažeru Moonlighter od studia Digital Sun.
Shadows: Heretic Kingdoms - recenze
15. 3. 2015
|
Ondřej Švára
Celé desetiletí si museli fanoušci slovenského RPG Kult: Heretic Kingdoms počkat na pokračování. Trpělivost se ale vyplatila. Zatímco názvem se Shadows: Heretic Kingdoms liší od první hry jen kosmeticky, hratelnost, atmosféra a příběhové podání hry se změnily dramaticky - naštěstí k lepšímu. Druhý díl (vlastně jeho první část s podtiulem Book I: Devourer of Souls) fantasy ságy chytře propojuje tradiční RPG prvky s novými nápady, a nebýt některých chyb, byl by to úžasný mix moderny s klasickým stylem po vzoru Baldur's Gate.
Avowed – recenze fantasy RPG ze světa Pillars of Eternity
13. 2. 2025
|
Šárka Tmějová
Jak si zkrátit čekání na Elder Scrolls VI?
The Division 2 – recenze
21. 3. 2019
|
Jan Olejník
Sedm měsíců po propuknutí epidemie černých neštovic, která zdecimovala Spojené státy, jste jako agent Strategic Homeland Division stále v akci, snažíte se ve všudypřítomném chaosu nacházet přeživší a pomáhat, kde jen to jde. Nyní vás povinnost volá do Washingtonu, kde budete dál pokračovat v tom, co The Division i její druhý díl umí nejlíp: akci, lootování a zase akci.
Sackboy: A Big Adventure – recenze skvělé plošinovky na PS5
23. 11. 2020
|
Zbyněk Povolný
Pletený Mario
Watch Dogs - recenze PC verze
31. 5. 2014
|
Vincent Olejník
Bez pár dní přesně před dvěma lety během E3 2012 ohromil Ubisoft veřejnost prezentací demoverze hry, která vzbudila všeobecný zájem. Watch Dogs zaujala zpracováním prostředí, otevřeným světem a zejména hackováním coby hlavní zbraní. S každou další informací či ukázkou se zaujatý šum stupňoval, protože pesimismu a přehnané marketingové kampani navzdory, hra zkrátka vypadala dobře. Vydání v listopadu 2013 hráči netrpělivě očekávali s vírou, že si zahrají první „skutečnou next-gen hru“. Měsíc před vydáním však přišla zpráva, že se vydání „hackovacího GTA“ posouvá o půl roku. Vzhledem k tomu, že Ubisoft přišel nejen o atraktivní možnost vydat hru společně se startem nových konzolí, ale též o lukrativní vánoční období, zavrtal se červ pochybnosti hluboko pod kůži snad každému. A zcela oprávněně, jak potvrdila hra samotná.
Hob – recenze
30. 11. 2017
|
Patrik Hajda
Diablovka Torchlight byla svého času zjevením z čistého nebe. Tehdy nové studio Runic Games nám v prázdnotě zapříčiněné chybějícím třetím dílem Diabla naservírovalo žánrový skvost, který utišil žadonící srdce. Následný druhý díl dokázal nemožné, když vytáhl kvality předchůdce ještě o level výš. Pak se však Runic na pět let odmlčeli a vrátili se ne s třetím dílem, ale s novou značkou Hob – skákačkou s nepatrnými prvky Torchlightu. Dnes již víme, že dalších her se od nich nedočkáme, protože je vydavatelský gigant Perfect World nemilosrdně zavřel. Jak tedy dopadlo poslední vzplanutí studia?
The Mound: Omen of Cthulhu – recenze španělského dobývání Ameriky s chapadly
15. 7. 2026
|
Ondřej Partl
Tady by nepomohl ani Kryštof Kolumbus
Might & Magic X: Legacy - recenze
3. 2. 2014
|
Lukáš Grygar
Kdykoli si starší ročníky stýskají, že hry už nejsou, co bývaly, je to pravda jenom z poloviny. Jsme to především my sami, kdo není, kým býval. Jeden z nejlepších dungeonů všech dob, Wizardry VII, jsem hrál ve dvanácti, zatímco dnes mi táhne na dvaatřicet a ne, nemůžu si dovolit propadnout hře podobného kalibru, i kdyby mi nakrásně tancovala před nosem. Navzdory tomu, že mě za hraní her namísto rodičovského peskování někdo platí, je představa dobrovolné výměny reálného života ve prospěch toho virtuálního prakticky nemožná. Moje povinnosti i zájmy neustoupí stranou způsobem, jakým kdysi odlétala do kouta školní taška.
Hellboy: Web of Wyrd – recenze komiksové mlátičky
23. 10. 2023
|
Zbyněk Povolný
S pekelníkem na věčné časy
Zombi - recenze
24. 8. 2015
|
Jan Slavík
Zombie survival. Zombie akce. Kdybych se pokusil vypsat všechny existující tituly, spadající do těchto žánrů, pravděpodobně bych rozbil internet. Omezím se tak na suché prohlášení - je jich poměrně dost. ZombiU vyšla před třemi roky na Wii U a oblibu si získala (viz recenze) zejména promyšleným využitím nekonvenčního ovladače. O svou hlavní přednost tak ve verzi pro PC a nové konzole, nazvané jen krátce Zombi, logicky přichází. Dokáže však nabídnout dost zajímavé hratelnosti či herních mechanik, aby tuto ztrátu vyvážila?
Super Mario Odyssey - recenze
3. 11. 2017
|
Jakub Kovář
Super Mario Odyssey je typickou hrou od Nintenda. Využívá léty prověřenou a poctivě vycizelovanou herní formuli – skákání přes překážky a řešení drobných logických rébusů. Vybroušený základ je pak dále doprovázen symfonií originálních nápadů, které každých několik desítek minut přinesou něco nového a hráči se na tváři usadí lehce přihlouplý úsměv. Jeho mozkové buňky jsou totiž co chvíli stimulovány k trochu odlišné činnosti a parádně u hry relaxuje. Pokud totiž mluvíme o hraní si a o hravosti obecně, není v současné době ve videoherním průmyslu lepší příklad než Super Mario Odyssey.
Persona 5 - recenze
18. 5. 2017
|
Vilém Koubek
Osmileté čekání sice bylo kruté (obzvláště poté, co se naplno rozjela marketingová mašinérie), v případě Persony však zároveň ozdravné a do jisté míry prospěšné. O málokterém japonském RPG totiž platí ono otřepané tvrzení, že se nehrají, ale spíše se do nich chodí žít. A takový život při nikterak drastickém obměňování hratelnostní formule může docela rychle omrzet. Ten správný čas však konečně nazrál a studio Atlus vypustilo do světa obrovský a velmi propracovaný titul, v němž rádi utopíte týdny svého času.
The Last Guardian - recenze
6. 12. 2016
|
Jan Olejník
Rok 2016 je plný překvapení, milých i nemilých. Kdo by to byl čekal, že s rozestupem jen pár dnů se dočkáme hned dvou her, na jejichž dokončení se čekalo téměř celou dekádu. Final Fantasy XV dopadla nadmíru dobře, o to zajímavější je podívat se i na příběh malého chlapce a jeho neobyčejného zvířecího parťáka. Jen se obávám, že The Last Guardian nebude patřit k těm milým překvapením.
Samurai Shodown – recenze vylepšené verze na nový Xbox
13. 4. 2021
|
Pavel Makal
Bojovka pro opravdové znalce. Ale jen pro ně
Valheim – recenze survivalu, který spustil žánrovou evoluci
8. 9. 2026
|
Michal Krupička
Od krásných nížin až po mrazivý sever
Mars: War Logs - recenze
7. 5. 2013
|
Pavel Dobrovský
Kdyby Mars: War Logs byla člověkem, trpěla by rozpolcenou osobností a to ne dvěma, ale rovnou několika. V touze být Falloutem, Riddickem, Mass Effectem nebo RAGE či Deus Ex ztrácí svojí vlastní identitu a namísto soudržných a odladěných pravidel kvalitního akčního RPG a mistrného adventurního scénáře přináší cosi, co by se v neohrabané poloze celé hry mělo jmenovat Mar: Wars Log.