Returnal – recenze raného kandidáta na hru roku
9/10
zdroj: PlayStation

Returnal – recenze raného kandidáta na hru roku

Datum vydání:
30. dubna 2021
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

29. 4. 2021 14:00 | Recenze | autor: Pavel Makal |

V posledních měsících jsem procházel menší videoherní krizí. Drtivá většina her, které se mi dostaly do rukou, se mi nelíbila. Popadl mě vnitřní neklid. Je tohle ono? Je to ten bájemi opředený okamžik, kdy člověka prostě hry přestanou bavit? Stávám se nyní zapšklým kmetem, který bude už jen pěstičkou hrozit mrakům a skřehotat o tom, jak ZA JEHO ČASŮ bylo líp?

V optimistické náladě mě držely dvě věci – jednak pravidelné seance v multiplayeru Call of Duty, které ukázaly, že pořád nepatřím do starého železa a pořád ve mně žije zdravá hráčská soutěživost, jednak naděje v Returnal.

Ó, milý čtenáři, kolik jen ústrků a úsměšků jsem si od kolegů užil pokaždé, když jsem na poradě nesměle prohlásil, že to bude dobrá hra. Kolik uštěpačných poznámek a protočených očí jsem musel snášet od jisté kolegyně! A kdybychom nebyli stále ještě na karanténním home office, jistě bych si za svou obranu pravdy vysloužil trest v podobě chlebové polívky a klečení v koutě na plastových figurkách z Patrikových deskovek.

Ale já neodvolal a stále si pevně stál za svým. A víte co? Po prekérkách typu The Medium nebo Outriders mě konečně můj léty tříbený recenzentský a hráčský instinkt nezklamal. Returnal je totiž báječný. Přesně tak, jak jsem očekával. Nebo spíš víc.

Vítejte na Atropu, populace 1

Na povrch planety Atropos dopadá malá kosmická loď s jedinou pasažérkou a pilotkou v jedné osobě. Je jí kosmonautka Selene, o jejímž poslání, minulosti či osobnosti nevíme zhola nic. Přistání není zrovna hladké, plavidlo je nenávratně poškozeno, a odhodlané ženě tak nezbývá než se vydat do neprobádané divočiny a hledat podivný signál, který ji do těchto končin ostatně přivedl.

Záhy nalézá starou mrtvolu v podivně povědomém skafandru se stejně povědomou příruční zbraní a také se poprvé setkává s místní nebezpečnou faunou. Sice je jí schopna nějaký čas vzdorovat, setkání se silnějším exemplářem ale končí smrtí.

Střih.

Pád lodi.

Podivné výjevy míhající se před očima.

Selene opět stojí na začátku.

Ano, ta mrtvola byla její. Ano, je chycena ve smyčce a smrt není vysvobozením, ale pouhým restartem. Ne, Selene není Tom Cruise v přestrojení a tohle není Na hraně zítřka, i když je základní premisa po čertech podobná.

Vývojáři z finského studia Housemarque se v žánru frenetických akcí vyznají. Ať už mluvíme o jejich sérii Stardust, vynikající PS4 launchovce Resogun nebo čtyři roky staré topdown akci Nex Machina, můžeme mluvit o krystalicky čisté esenci hratelnosti a zábavy. S Returnalem ovšem do tohoto mixu přihazují ještě tajuplný příběh, a servírují tak komplexní balíček, který má potenciál konečně studio vystřelit do výšin první AAA ligy.

Takže postupně

Co tedy máme před sebou? Ve zkratce je Returnal rogue-lite bullet-hell s prvky metroidvanie, což sice asi hodně napoví zkušeným hráčům, jiní by ale mohli trochu tápat. Takže hezky popořadě. Hra se odehrává v jednotlivých cyklech, s hrdinkou Selene se snažíte dostat v příběhu co nejdále, smrt ovšem znamená návrat na začátek. Přicházíte o získanou zbraň, klíče, základní platidlo a nasbírané artefakty.

Zůstávají vám ovšem dosažené příběhové milníky, nemusíte se tedy bát, že byste pokaždé museli začínat zcela znovu. Kromě toho se do dalších cyklů přenášejí i permanentní upgrady, jako je třeba zbraň na blízko, kterou časem dostanete, nebo přitahovací hák. Napříště vám zůstanou i věci, které jste v těch předchozích objevili a identifikovali, tudíž máte nyní šanci je běžně nacházet jako kořist. No a samozřejmě se přenáší váš hráčský skill a zkušenost, které rostou s každým absolvovaným soubojem.

Tím bychom si odbyli ten rogue-lite aspekt, ale co další dvě přízviska? Bullet hell je žánr vlastní spíše automatovým arkádám s raketkou v hlavní roli, případně pekelným 2D skákačkám se stylizací starých animovaných grotesek (ano, Cupheade, dívám se na tebe, ty zplozenče horoucích pekel). Returnal principy desítek projektilů létajících v nejroztodivnějších formacích přenáší do 3D prostorů third-person akce a ukazuje, jak skvěle to může fungovat a jak neskutečně monumentální dojem mohou navodit stovky svítících koulí letících vaším směrem.

No a nakonec ta metroidvania – odtud Returnal čerpá především postupné odemykání skillů, díky nimž se můžete dostat na dříve nedostupná místa. Do tohoto ranku patří třeba ten zmiňovaný přitahovací hák.

Vetřelci na hraně mrtvého vesmíru

Jedna z věcí, které mě hned od začátku nadchly, je celková estetika. Budu zcela upřímný, na hře je velmi patrné, že autoři čerpali inspiraci všude možně a citovali mnohdy velmi výrazně, ničemu to ale nevadí. Ať už je to retro vzhled počítačových terminálů významně připomínající Vetřelce, nebo prométheovská/covenantovská estetika planety Atropos a jejích někdejších obyvatel, chapadlovití nepřátelé ve stylu zmíněného Na hraně zítřka nebo další, méně patrné vlivy, jako je třeba Dead Space, výsledkem je nesmírně poutavý mix uvěřitelného mimozemského světa, který přímo volá po objevování.

zdroj: vlastní video redakce

A zde přichází další ohromné kouzlo hry – onen tajemstvím obestřený děj. Returnal vám nic neservíruje na stříbrném podnose, vábí vás, abyste odhalovali, přemýšleli, hledali souvislosti. A pak najednou přijde s něčím zcela neočekávaným, nepatřičným, co naprosto rozbourá vaše dosavadní domněnky. Vyplatí se sledovat všechny detaily, zaměřit se na jména... Ale nechci prozrazovat moc.

V rámci hraní opakovaně dojde k doslova WTF momentům, které mě nechaly nevěřícně zírat na obrazovku, jen abych se vzápětí lačně pustil znovu do hraní a zjistil, co se to zatraceně stalo. Aplauduji Housemarque za to, jak mě udrželi přikovaného na kanapi, povedlo se jim sáhnout přesně na tu primitivní část hráčského mozku, která ani rozumného dospělého člověka nenechá jít spát ve tři ráno, protože prostě musí zjistit, co bude dál.

Jen jedna obtížnost

Je ovšem fér i lehce varovat: Returnal rozhodně není mainstreamovou procházkou růžovým sadem. Jedná se o hardcore žánrovku, která se s vámi po relativně přívětivém úvodu velmi rychle přestane mazlit a nastaví tvář zkroucenou sarkastickým úšklebkem.

Vlastně mi přijde docela vtipné, že po Demon’s Souls přichází na PS5 další hra, která se s hráči rozhodně nemazlí, což může všechny příznivce Uncharted a Days Gone trochu znejistět. Na druhou stranu to skvěle rozmetává pocit, že exkluzivity pro PlayStation se postupem času začínají přeměňovat v jistou homogenní hmotu akčních adventur v otevřeném světě, které je od sebe těžké rozeznat.

Může se vám stát, že pětkrát trapně zhynete velmi brzy po začátku runu a následně projdete na jeden zátah relativně velkou část hry, protože se vám prostě po všech stránkách začne dařit.

Dílo Housemarque je rozhodně vynikající záležitostí, podobně jako poslední počin Bluepoint Games má ale do prvoplánového mainstreamového miláčka daleko. Osobně bych řekl, že na hráče klade ještě větší nároky než právě Demon’s Souls, kde lze v největší nouzi zkrátka přelevelovat postavu. Tady si musíte poradit čistě se skillem, odhodláním a také kapičkou štěstí.

Ano, hra umí být i frustrující. Podstata Returnalu tkví v náhodně generovaných mapách, každý průchod je tedy maličko jiný poskládáním jednotlivých „místností“ a kromě taktiky dost záleží i na nějakém tom štěstíčku. Padne vám dost upgradů zdraví? Budete mít štěstí na dobrou zbraň? Na kvalitní artefakty, případně na parazity, kteří dají dobrý bonus a co nejvíce benevolentní postih? Nebo budete mít smůlu a sesype se na vás nepříjemná kombinace nepřátel v okamžiku, kdy máte v ruce jen základní pistoli?

Může se vám stát, že pětkrát trapně zhynete velmi brzy po začátku pokusu a následně projdete na jeden zátah relativně velkou část hry, protože se vám prostě po všech stránkách začne dařit. Hra v tomto ohledu umí trápit zejména tím, že třeba na rozdíl od loňského Háda jsou „neúspěšné“ runy mnohem méně odměňující, pokud se nedostanete dostatečně daleko. I já jsem několikrát začal mírně propadat skepsi, protože probíhat jedno prostředí pořád dokola zkrátka není bez progresu ideální.

Hratelnost na špici

Na druhou stranu je hra natolik zábavná tím, co v ní děláte, že po každé smrti OKAMŽITĚ máte chuť vrátit se zpátky, nakopat jim ty zpropadené zadky (nebo co to ty mrchy mají), najít lepší flintu a dostat se zas o kousek dál. Autoři naštěstí nejsou takoví psychopati, aby vás nutili procházet pořád extrémně dlouhé trasy, případně porážet ty samé bossy, po absolvování příběhových milníků se tak můžete těšit na jisté zkratky. I tak se ale v základních oblastech budete chtít trochu zdržet a nasbírat aspoň nějaký ten upgrade zdraví.

Ve hře také figuruje systém trestů. Některé truhly, předměty či zdroje materiálů jsou „nakažené“ a při jejich aktivaci můžete dostat nepříjemný postih. Třeba se zvýší cena craftingu, nepřátelé po sobě začnou nechávat kyselinové kaluže nebo dostanete poškození za sebrání každého předmětu.

zdroj: Housemarque

Tyto postihy můžete odstranit splněním konkrétně daných úkolů, třeba zabitím určitého počtu nepřátel na blízko nebo nalezením určitého počtu artefaktů. Celkem můžete mít dvě tyto „malfunctions“, při získání třetí dojde ke kritickému selhání a budete potrestáni relativně přísným postihem, třeba zničením některého ze získaných artefaktů. A to fakt nechcete!

Dalším důležitým prvkem jsou paraziti, malí chapadlovití zmetci, kteří vám v něčem pomohou (třeba sníží cooldown sekundárního útoku), ale v něčem zase uškodí (třeba naopak zvýší cooldown úhybného manévru, což může být jednosměrnou jízdenkou po struhadle do bazénku s jódem). Musíte tedy velmi pečlivě zvažovat, co se ještě vyplatí a co už ne. Parazitů na sobě můžete mít více a když to přeženete, nevypadá Selene zrovna k světu.

Mezi další důležité mechanismy patří adrenalin. Jeho hladina se zvyšuje s každými třemi zabitými nepřáteli a každá dosažená úroveň vám přidá speciální bonus. Ovšem pozor, jedno utržené zranění a adrenalin je zpátky na nule. 

Nábojů máte nekonečné množství, ale pokud střílíte příliš, dojde k přehřátí a je třeba chvíli chladit. V tom okamžiku přichází variace na Active Reload z Gears of War – pokud ve správný okamžik stisknete tlačítko, můžete okamžitě solit dál.

Brrap Brrap Pew Pew!

Vyjádřit se samozřejmě musím i ke zbraním, které jsou doslova epesní. Největší lásku si ode mě vysloužila extrémně rychlopalná mimozemská puška, která může mít speciální vlastnost projektilů, které soupeře poškozují postupně. Možnost schovat se za překážku a jen sledovat, jak je protivný zmetek neustále užírán, aniž by na vás mohl, je prostě super. Jednou z nejoriginálnějších zbraní posledních let je nicméně vrhač elektrizujících pylonů, z nichž můžete vytvořit vražednou síť a chytat do ní nic netušící šmejd z vesmíru.

Zbraně mají obecně celou řadu různých bonusových vlastností a sekundárních palebných režimů, od zcela jalových (vertical barrage) až po naprosto kulervoucí (palpatinovské blesky nebo fialový paprsek smrti, který umí rozsekat na maděru i ty největší tvrdoslavy).

Nedokážu slovy popsat, jak neskutečnou holomajznu umí hra na obrazovce vytvořit, jak skvělý je pocit ze střelby, drvení nepřátel, rychlé úhybné manévry doplněné sekáním meče prorážejícího ochranné štíty, koupání se v tělních tekutinách zlobivců a užívání si vzteklého řevu umírajících forem života. To prostě musíte ochutnat sami. Pokud si tedy troufáte.

V průběhu runu sbíráte zbraňové „zkušenosti“, jednak zabíjením nepřátel, jednak sbíráním speciálních předmětů. Díky tomu navyšujete minimální úroveň zbraní, které lze ve světě nalézt. Po smrti je tento proces resetován, v pozdějších fázích hry ovšem dojde ke zvýšení základní úrovně.

Next-gen bez kompromisů

Returnal je v zásadě druhou skutečně next-gen hrou pro PlayStation 5 po Demon’s Souls (pokud tedy nepočítám Astro’s Playroom) a s radostí mohu oznámit, že jako takový dokáže obstát ve všech aspektech očekávání. Hra běží ve 4K a 60 FPS s ray-tracingem naprosto čistě, drobného zadrhnutí jsem si všiml jen občas těsně po teleportaci, což ovšem nemá na hratelnost žádný vliv. Během akčních scén, kdy se kolem Selene mnohdy rozpoutá opravdové peklo, hra drží naprosto stabilně.

Prostředí je plné detailů, nedosahuje sice úrovně zmíněných Demon’s Souls, ale nabízí vlastní monumentální výjevy a hlavně přehršel efektů, které ve frenetické akci burcují adrenalin na maximum. Chapadlovití nepřátelé mají krásně plynulé animace, podivná lokální fauna oplývá velmi originálním designem a zejména v prvních hodinách mi až oči přecházely z toho, co všechno se na obrazovce může dít. A hra svou vlastní nastavenou laťku postupem času ještě překonává.

Není to ale jen grafika a plynulost, co tvoří celkový „next-gen dojem“. Returnal totiž plně využívá 3D zvuku a také schopností ovladače DualSense. Opět jsem si musel vzpomenout na slova Marka Cernyho o tom, že posun herních zážitků v této generaci se nebude omezovat jen na vizuální vjemy, u Returnalu to platí na sto procent.

Haptika v ovladači umí ztvárnit drobné kapky deště na skafandru i ostré střety s nepřátelskou palbou, ovladač sám třeba při dobití sekundárního útoku vydá zvuk, který doslova inspiruje k jeho dalšímu spuštění a hlavní hvězdou jsou samozřejmě adaptivní triggery, s nimiž je střelba prostě lahodná. Poloviční stisknutí levé spouště zpřesňuje zaměření, zatímco plný stisk aktivuje sekundární útok zbraně.

Ovládání je zcela intuitivní a hlavně neskutečně responzivní, plynulé a dravé, tak jako celá hra. Audio jsem testoval jak na soundbaru, tak na sluchátkách Pulse 3D a v obou případech jde o skvělý zážitek, v případě headsetu samozřejmě ještě okořeněný o zcela přesnou směrovou identifikaci příchozího nebezpečí.

Abych jen nechválil – hra mi několikrát spadla, často v relativně pozdní fázi runu. Bohužel se v průběhu sama neukládá (a vy si ji uložit nemůžete), takže jsem o veškerý dosažený postup v rámci jednoho cyklu přišel. Samozřejmě doufám, že Housemarque zrovna tento problém vyřeší v patchi při vydání hry, tohle je ovšem moje recenzentská zkušenost.

Prokažte si laskavost

Je toho mnoho, co bych o Returnalu ještě mohl říct, ať už jde o speciální režim zaměřený na plnění komunitních výzev, on-line prvky, díky nimž můžete nacházet mrtvoly jiných hráčů (a potýkat se s nimi), ale nejdůležitější je tohle – pokud chcete hru, která je až po okraj nabitá krystalicky čistou akční zábavou, vynikajícím designem, skvělou grafikou a všemi přednostmi, které nabízí PlayStation 5, určitě dejte Returnalu šanci.

Ano, má ztížené podmínky, je první svého jména, na krabičce nemá nápis Naughty Dog nebo Santa Monica a cenová politika možná měla být trochu agresivnější. Věřte mi ale, že za ty peníze stojí úplně stejně jako další Uncharted nebo God of War a dvojnásobně víc než další Days Gone. Přestože se rozhodně nejedná o hru pro každého, byla by nesmírná škoda, kdyby většina hráčů objevila její kvality za čtyři roky v PlayStation Plus.

Jsem šťastný, že Housemarque dostali šanci naplno ukázat, co umí, tleskám jejich výsledku a moc bych si přál, aby byl Returnal takovým prodejním úspěchem, jakým bezesporu bude v hodnocení kritiků. Nic by mě nepotěšilo víc, než kdyby právě tohle byla ona pomyslná vstupenka mezi velké hráče. Pro mě se už nyní jedná o jeden z titulů, které budou soutěžit o nejlepší hru letošního roku.

Verdikt:

Po všech stranách vynikající záležitost, která dělá PS5 parádu. Tajemný svět, dokonale zvládnutá akce a příběh, který táhne kupředu. Hra, která umí rozbušit srdce a krev ve spáncích. A nic pro slabé nátury!

Nejnovější články