Tribes of Midgard – recenze dalšího vikinského survivalu
7/10
zdroj: tisková zpráva

Tribes of Midgard – recenze dalšího vikinského survivalu

Datum vydání:
27. července 2021
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

4. 8. 2021 18:00 | Recenze | autor: Pavel Makal |

Vikingové jsou v kurzu. Assassin's Creed Valhalla s tím začal a než jsme se nadáli, dorazila jarní survival hitovka Valheim, v přípravě je akční plošinovka Song of Iron a v neposlední řadě jsme se dočkali vydání Tribes of Midgard, tedy hry, která přežívání v nesmiřitelném světě mísí s roguelike, či dokonce s prvky tower defense. Jenže tenhle mišmaš občas docela povážlivě skřípe.

Úplně na začátku je vhodné říct, že Tribes of Midgard je daleko lepší hrát ve skupině než sólo. Společné hraní sice přináší vlastní úskalí, o nichž si více řekneme později, ale jednak je hra ve větším počtu o poznání zábavnější, jednak je sólo režim v pozdějších fázích až zbytečně frustrující. Pokud tedy nemáte kamarády a nechcete hrát s náhodnými cizími lidmi skrz (velmi dobře fungující) matchmaking, spíš bych vám doporučil, abyste své hráčské štěstí hledali jinde. Sólování je možné, ale není optimální. Přeci jen se hra jmenuje Tribes of Midgard a ne Loners of Midgard, že.

Ve hře se stáváte einherjarem, hrdinou, který už měl pojištěné své místo ve Valhalle, ale musel se vrátit zpět do Midgardu. Zlá monstra a ledoví obři totiž ohrožují samotná semínka bájného stromu Yggdrasilu a na vás je, abyste tuto hrozbu ohněm a mečem zahnali. K tomu vám má dopomoci starý známý kolotoč sbírání materiálu, vylepšování vybavení a postavy a samozřejmě budování.

K dispozici jsou dva herní režimy, takzvaná Saga, kde máte za úkol přežít sto dní, a také nekonečný Survival, kde jde jen o to, vydržet zkrátka co nejdéle. Oba režimy jsou, jak už jsem naznačil, k dispozici sólo či s ostatními, zejména druhý jmenovaný je ale pro osamělého hrdinu prakticky zbytečný.

Po spuštění vás přivítá procedurálně generovaný a relativně rozsáhlý svět. Ten je rozdělen na množství rozdílných biomů, které přinášejí své vlastní výzvy, ať už je to vedro na poušti, nebo logicky mráz v horách. Tomu musíte přizpůsobit své vybavení, protože zpocený nebo přemrzlý viking toho moc nedokáže.

Na začátku si vyberete třídu hrdiny s různými bonusy a vaším prvním úkolem bude nasbírat materiál, abyste se s místními nebezpečími nemuseli potýkat holýma rukama. Postupem času váš hrdina sílí, odmyká si nové skilly a získává lepší vybavení, neměl by si na ně ale zvykat, protože roguelike hratelnost je nesmiřitelná. Jakmile zemřete, pojedete hezky od začátku.

Jak už je v žánru zvykem, kromě nastínění základní dějové premisy se Tribes of Midgard příběhem nijak nezdržují a hlavní důraz kladou na hratelnost. Maličké útržky příběhového pozadí jsou sice k nalezení v popisech předmětů, ale pokud byste si chtěli užít skutečnou severskou ságu se vším všudy, musíte hledat jinde. Obecně je trochu legrační, že vás hra sice vsadí do role hrdinného válečníka, ale po většinu času si spíš připadáte jako pachtící se pohůnek, který nemá nikdy hotovo.

zdroj: PlayStation YouTube

Jakmile padne noc, začnou se do vaší základny toulat zlotřilí pišišvoři ve snaze rozdrásat strom života na třísky. Souboje, které by měly být jedním z hlavních herních mechanismů (protože je jich ve hře hodně), jsou bohužel na rozdíl od většiny akčních RPG extrémně ploché a nezábavné, ve většině případů si vystačíte s drcením jediného tlačítka, navíc se bohužel nedá hovořit ani o nějakých velkých rozdílech mezi jednotlivými zbraněmi.

Většina nepřátel nevyžaduje žádnou zvláštní taktiku a snaží se vás udolat počtem. Ledoví obři jsou trochu jiný příběh, pokud hrajete kooperativně, nemá samotný hráč prakticky šanci porazit monstrum sám a musí se spolehnout na pomoc až devíti kolegů. Obři jsou různí, ovládají rozličné druhy elementů a magie a kromě nich se ve hře potkáte i s celou řadou bossů. Hra počítá se systémem sezón, aktuální první Sága je zakončena soubojem s vlkem Fenrirem a musím říct, že ten jsem si docela užil.

Patrně největší problém tkví v tom, že se Tribes of Midgard snaží o spojení několika žánrů, které ale dohromady moc nefungují, nebo spíše umí hráče pořádně potrápit. Nemusíte se tu sice jako v jiných survivalech starat o základní potřeby, jako je jídlo či pití, ale každý pokus v režimu Ságy je dle mého názoru příliš dlouhý na to, aby v něm roguelike omezení nebylo až příliš otravné. 

Na umírání ve hrách si hráči díky celé řadě titulů už zvykli, dobré ale je, pokud každý pokus navzdory své potenciální krátkosti může přinést nějakou trvalou odměnu. Skvělým příkladem v tomto ohledu je třeba loňský fenomenální Hades, případně postarší Rogue Legacy nebo moje oblíbené Dead Cells. V Tribes of Midgard po smrti ztratíte veškerý nasbíraný materiál, můžete se pro něj ale po vzoru Dark Souls vrátit na místo úmrtí. Nevratně ovšem přijdete o všechny duše, vzácné univerzální platidlo. Což ani není to nejhorší, co se vám může stát.

Konec v podobě zničení Yggdrasilu je totiž definitivní a začínáte opět hezky od nuly, maximálně s novou hráčskou zkušeností, případně nějakou tou splněnou výzvou. S ohledem na to, že jeden run může trvat kolem tří hodin, je tahle matematika zkrátka neúprosně smrtící. Autoři se tento problém snaží zachraňovat Battle Passem, díky němuž si můžete odemknout kosmetické předměty nebo takzvané starter packy s předpřipraveným loadoutem, není to ale dostatečné řešení.

zdroj: PlayStation

Druhým velkým zádrhelem, který se projeví při společném hraní, je citelný nedostatek vzácných materiálů potřebných v pozdější fázi hry. Ten vede k tomu, že si hráči syslí nalezené předměty pro sebe namísto podpory společného snažení, což zejména v případě, kdy hrajete s cizími lidmi, vede k otráveným protaženým obličejům.

Největším problémem Tribes of Midgard je to, že se jejich, moravsky řečeno, core gameplay loop vyčerpá příliš brzy. Třeba takový Valheim, který na první pohled působí mnohem neotesanějším dojmem, mě nakonec dokázal přikovat k obrazovce na dlouhé hodiny a přiměl mě překonat i opakovanou ztrátu vzácného vybavení na zdánlivě nedostupném místě na druhém konci mapy. Navzdory tomu jsem se svým Vikingem znovu nasbíral materiály na základní vor a vydal se po rozbouřených vlnách vstříc nejistotě. 

Tribes of Midgard se sice pyšní pohlednou, zářivě barevnou celshadovou stylizací a příjemnou hudbou, ale selhávají v tom základním. V budování světa, který chcete svou houževnatostí a pílí pokořit. Kdyby byl soubojový systém aspoň trochu zajímavější, kdyby nám autoři po každém runu zanechali aspoň něco podstatného...

Navzdory zmíněným výtkám nepochybuji o tom, že si hra své příznivce najde, ať už kvůli přátelské ceně, nebo proto, že survivaly táhnou a ve skupině kamarádů se lecjaká potíž ztratí a společné polykání času v kouzelném mýtickém prostředí asi zafunguje. 

Leží tu tedy před námi hra, která rozhodně není vyloženě špatná, není ale ani dost dobrá, abych vám ji s klidným srdcem doporučil. Osobně se do tohoto Midgardu už patrně nikdy nevrátím, pokud tedy autoři neprovedou nějaké zásadní změny v hratelnosti. Moje příští vikinské dobrodružství se bude spíš odehrávat v rytmu Písně železa.

Verdikt:

Tenhle dort pejsek s kočičkou trochu přehnali. Tribes of Midgard by mohl být velmi dobrý survival, potřebuje ale vyladit hratelnost a tolik neplýtvat hráčovým časem. Je teprve na počátku svojí cesty, takže uvidíme, kam jej autoři zavedou.

Nejnovější články