Když jsem o Valheimu jako vůbec první z redakce mluvil zhruba před měsícem ve Fight Clubu, vůbec by mě nenapadlo, že mu nakonec věnuji tak obrovské penzum času. Po relativně negativních prvních dojmech jsem se do hry zakousl jako hladový draugr a výsledkem byl deníček vikinga-začátečníka popisující radosti a strasti (no, hlavně ty strasti) úvodních hodin.

Nyní mám za sebou desítky dalších hodin a Valheim se mi konečně podařilo pokořit, tedy alespoň jeho momentálně dostupný předběžný přístup. A už teď jsem zvědavý, jestli se nějaké jiné hře letos podaří překonat tuhle intenzivní několikatýdenní vášeň, která teď velmi pravděpodobně pomalu pomine, stejně jako se to loni stalo Animal Crossingu.

Naposledy jsem vám vyprávěl o svých plánech na pokoření třetího bosse, žoužele z bažin jménem Bonemass. Už jen cesta k němu byla plná překážek a zádrhelů, samotný souboj jste pak mohli vidět na videu a jistě mi dáte za pravdu, že to vůbec neprobíhalo hladce.

zdroj: vlastní video redakce

Když se ohlédnu zpátky, byly ovšem události kolem bažin skutečně spíše úsměvné proti druhé polovině hry, která mě napřed vzala do vysokých hor a následně na vyprahlé pláně, které v současnosti tvoří endgame.

Vysokohorská přirážka

Hory byly zpočátku vítanou změnou, přeci jen smrduté bažiny plné jedovatých blobíků a pijavic v ponurém přítmí působí spíše depresivně, zatímco svěží horský vzduch plní plíce dobrodruhů optimismem a odhodláním. Hory nicméně přinášejí svůj vlastní díl problémů, jako jediný biom vás totiž dokáží zabít bez přičinění mobů – jednoduše tam bez pořádného vybavení zmrznete.

Tento fakt člověka nejdříve přinutí proniknout do tajů fermentování speciálních medovin pro zahřátí. Ty samozřejmě představují jen dočasné řešení, a tak se viking-poloprofesionál pomalu začne porozhlížet po vlčích kůžích a stříbře, aby si mohl spíchnout napřed hřejivý pláštík a pak možná celé stříbrné brnění, které proti mrazu chrání taky.

Pátrání po stříbrných žílách ve vysokohorských podmínkách přináší řadu adrenalinových situací, při kterých jsem měl opakovaně chuť rozmlátit monitor a navždy na Valheim zanevřít. Velmi snadno se vám totiž může stát, že vás v prokutaném tunelu zničehonic přepadnou vlci, kupodivu více než schopní prohryznout železné brnění a zabít vás na několik málo kousanců.

Dostat se následně k hrobu bez patřičného mrazuvzdorného vybavení je nemožné, a tak jsem se stal opakovanou obětí nutnosti vyrábět hřejivé elixíry, případně kovat pevnější oděv, protože mě cestou ke hrobu samozřejmě ukousala smečka zlotřilých psovitých šelem, případně sesmažil kolem letící drak.

Viking míní, Moder teraformuje

Úplným vrcholem pak bylo střetnutí se čtvrtým bossem, dračicí Moder, na kterou jsem se pečlivě připravil (podobně jako na Bonemass), abych pak jen zoufale sledoval, jak můj plán hoří jako papír (podobně jako u Bonemass). Nedaleko vyvolávacího oltáře (ale ve zdánlivě bezpečné vzdálenosti) jsem si postavil domeček s postelí, ohništěm a hlavně přemísťovacím portálem. Následně jsem okolní vrcholky pospojoval důmyslným systémem schodišť, která mi měla umožnit rychlý a nekomplikovaný útěk, pokud by snad začalo jít do tuhého.

Zálibně jsem pohlédl na své dílo a usoudil, že šípů mám dostatek, luk mám doslova nádherný a v horách jsem už strávil tolik času, že mě tu nemůže nic překvapit, dokonce ani kamenný golem schovávající se ve sněhu.

Přikutálel jsem tedy tři obří dvousetkilová vejce na piedestal a vyvolal dračici pěkně zrána s vidinou, že do soumraku bude hotovo. Kupodivu nebylo. Ani plně vylepšený lovecký luk se stovkou obsidiánových šípů nestačil na to, abych Moder obral aspoň o polovičku zdraví. Co jsem ale sledoval s ještě mnohem větším zděšením, byla míra poškození, jaké je tato ještěrka schopná působit okolí.

Zatímco moje brnění relativně odolávalo, z okolního skalního masivu se postupně stávala štěrkovna. Těžce jsem nesl osud svých důmyslných plošinek a schodů, které postupně mizely pod drtivými údery křídel, bohužel ovšem stejný osud postihl i můj domeček s teleportačním zařízením, a to právě ve chvíli, kdy jsem se sám propadl do propasti, která tam ještě před chvílí nebyla a do níž mě okamžitě následovali dva obligátní vlci, aby promptně ukončili mé trápení.

Ano, i tohle je Valheim, hra, kde se situace může otočit během pár vteřin a zdánlivě vítězný boj, navíc pojištěný mazanými opatřeními, se promění v beznadějnou situaci, kdy jste zcela bez vybavení a bez snadné možnosti návratu stovky kilometrů daleko.

Bzučivá smrt

Snadno pak můžete propadnou zoufalství a učinit několik ke zhoubě předem odsouzených pokusů získat věci zpět s co nejmenší investicí. Nevyplatí se to, cestovat jen v trenýrkách a na voru je tím nejlepším způsobem, jak se nechat zdeprimovat opakovaným umíráním v tlamě mořského hada, případně při setkání s nejotravnějším nepřítelem celé hry.

Ano, řeč je o moskytech obývajících pláně. Osobně jsem se s nimi setkal mnohem dřív, než by bylo záhodno, opakovaně se mi je totiž dařilo lákat při plutí v přílišné blízkosti u břehu. Nenápadný komár sice na první pohled vzbuzuje spíše výsměch, nekvalitně vybaveného amatéra ovšem spolehlivě zabije na jednu ránu.

Jak jsem se je naučil nenávidět, když jsem opakovaně dobíhal pro vybavení s tichou modlitbou: „Bože, hlavně ať cestou nepotkám ty sosavé zm*dy!“ Vždycky jsem je potkal. Občas se mi povedlo uskočit jejich sosáčku, občas jsem před nimi dokonce kličkoval dlouho a úspěšně. Nakonec mě ale většinou stejně dostali a efekt roztřesené obrazovky, který dává fatálnímu štípnutí punc drtivé síly, mě bude pronásledovat ve snech ještě dlouho.

Komáry se člověk nakonec naučí lovit, mnohem nevyzpytatelnější jsou ovšem fulingové, místní goblini, především pak jejich oštěpařská varianta. Pokud narazíte na dvouhvězdičkového (tedy velmi silného) oštěpaře, radši se pomodlete a doufejte, že máte dobrý štít. I kvalitně najedeného vikinga totiž tihle zmetkové umí poslat do věčných lovišť, než řeknete „Jörmungandr“.

Valheim trpí zásadním problémem v neschopnosti korektně počítat zásahy v případě, že s protivníkem nestojíte v rovině. Stačí jen malý kopeček a budete zoufale promáchávat, plýtvat staminou a dělat ze sebe pitomce, aby vás pak klackometný bastard skolil bez větších cirátů.

Právě na pláních se ale Valheim konečně rozvine do plné krásy a člověk si začne užívat i aktivity, které dosud nepotřeboval. S radostí jsem tam v posledních dnech obhospodařoval políčka, mlel mouku, pekl masové koláče z obřích Loxů, případně vařil polévku z mořské saně, tkal len na aktuálně nejlepší zbroj a vůbec se stal dobrým hospodářem.

Bravo

Znovu musím zatleskat autorům za velmi dobré dávkování prvků hratelnosti, postupné rozšiřování aktivit, které jsou zapotřebí k úspěchu, případně jen tak pro radost. Doufám, že poražením kostěného torza se zálibou v ohnivé magii můj příběh ve Valheimu nekončí, přeci jen jsem i přes velmi intenzivní pařbu objevil jen zlomeček dostupné mapy a pavučinami opředené Mistlands čekají.

Otázkou nyní je, jak dlouho bude autorům trvat doručit do hry nový obsah. Pár dní mě možná ještě zabaví pokusy postavit ten kdysi vysněný kamenný hrad, na nějž mám nyní konečně materiálu habaděj (díky, Moder, kamení jsi z hor nakutala víc než dost), ale znám se. Bez vidiny jasného cíle, který je třeba pokořit, si asi další strávený čas úplně neobhájím.

Za těch asi 17 eur jsem ale dostal tak obrovskou dávku zážitků, emocí a hlavně zábavy, jaká se povede málokteré AAA hře. Skládám autorům z Iron Gate poklonu a smekám přilbu (bez rohů). Valheim si svůj věhlas rozhodně zaslouží.