Přiznání: Když jsem o Valheimu mluvil v posledním Fight Clubu, nevěděl jsem o něm skoro nic, ostatně jsem sám říkal, že se jedná o velmi rané první dojmy. A vlastně jsem po těch prvních několika hodinách ani neměl v úmyslu dál pokračovat. Jenže.

Možná je na vině moje vrozená houževnatost, možná převážila touha získat ten super hrad, co jsem viděl v traileru a možná je to prostě jen tím, že mě do světa Valheimu přinesl obří pták, stejně jako do Lordranu v Dark Souls, takže to logicky nemůže být špatná hra. Buď jak buď, navzdory plánu odložit aktuální hit a v ušetřeném čase sesekat masivní backlog jsem v nehostinném světě strávil dalších několik dní.

O téměř týden později stále o hře nevím skoro nic, ale mám na svém kontě několik pamětihodných zážitků, o něž bych se s vámi rád podělil. Těm, kteří ve hře tráví každou volnou chvíli (A UŽ TŘEBA MAJÍ TY ZATRACENÉ KAMENNÉ STAVBY!!!) budou možná připadat úsměvně, mají ale vypovídající hodnotu pro člověka, který se sám a bez podpory přátel vydá do neznáma a pokusí se tam uspět. Nasoukejte se tedy do bronzových kamaší a vydejte se se mnou na cestu za slávou. Nebo aspoň za pečenou kančí nohou.

První rozkoukání

Obří havran mě snáší na travnatý palouček poblíž skupiny menhirů s podivnými výjevy. Tohle místo bude mým prvním domovem. Po kratším rozhovoru s ptačím tutorem si osvojuji základní zákonitosti světa a vydávám se do blízkého lesíka na dřevo.

Než se naděju, vyskočí na mě zpoza stromu podivná hranatá bytost a zdá se, že jí moje přítomnost není po chuti. Diplomacie není v mém omezeném slovníku, a tak musím strážce lesa umlátit holýma rukama. Tentýž osud následně potká i jeho kamarády a já si z lesa kromě dřeva nesu i houby a maliny.

A taky hned první smrt, protože jsem se zkrátka vydal moc hluboko a kostlivci, to je panečku jiná káva. Ovšem s pozitivním výhledem vstříc světlým zítřkům už se mi v hlavě rodí první plány na budování pompézního obydlí.

Stavba

Plány na pompézní obydlí berou rychle za své. Kolem svého ponku, ohniště a slaměné postele stavím první stěnu a láteřím, že jsem si pro svůj domov patrně nemohl vybrat horší terén. Stavbu také provází druhá smrt, pod padajícím stromem zkrátka není radno stát. Ostatně, padající stromy stavbu ovlivnily ještě jednou, kácet masivní buky poblíž baráku není zrovna nejlepší nápad, když nechcete ztrácet čas opravou…

zdroj: Iron Gate Studio

Největší bolestí nakonec bylo zbudování střechy. Jednotlivé části ne a ne k sobě uspokojivě zapadnout. Na toto martyrium jsem si vzpomněl vždy, když mě napadlo, že bych mohl budovu ještě o kus rozšířit, aby mi třeba slévárna nečouhala ven.

Konstrukce mého obydlí působí na první pohled bizarně, utěšuji se ale tím, že se jedná o pouhé provizorium a designově se vyřádím až na té kýžené kamenné pevnosti… jednoho dne. Mimochodem, těsně po postavení chalupy mi hra vysvětluje, jak mohu rovnat terén. To bych se na to…

Hrobka

Při toulkách po lese narážím na podivnou kryptu. Dobrodruh ve mně samozřejmě neváhá a okamžitě se dere do jejích temných útrob. Zjišťuji, že z první místnosti vedou tři chodby. Volím tu prostřední a vzápětí umírám, protože moje ubohá hadrová kazajka není proti šípům příliš účinná. Nahatý běh ke hrobečku pro věci absolvuji následně ještě dvakrát, než mi dojde, že bych přeci jen měl zainvestovat do lepšího oblečení. Jde se na lov!

Lov

Ukazuje se, že z mrtvých kanců velkou parádu neudělám, na koženou kazajku je potřeba poctivá jelení kůže. Bohužel jsou jeleni na rozdíl od prasátek velmi mazaní a hlavně rychlí, takže jim svými pazourkovými nástroji nedokážu včas dostatečně ublížit. Následuje velmi trapná epizoda s parodií na lukostřelbu, nakonec se ale zadaří a nový outfit konečně začíná připomínat nájezdníka-eléva, i když bosé nožky mě v kombinaci s nevyzpytatelným lesním podrostem stále znervózňují.

Samota

Velmi rychle seznávám, že Valheim není tak úplně hrou pro sólisty, a když už člověk nemá kamarády, musí se připravit na to, že všechno trvá nesnesitelně dlouho. Mapa je obrovská, všechny body zájmu jsou od mého obydlí hrozivě daleko a paňáca běhá neskutečně p o m a l u.

V poslední době se mi ale daří, první boss padl a díky tomu mohu z jeho paroží vyrobit provizorní krumpáč otevírající možnost těžit kovy. Blýská se na časy! Se zbrusu novým nástrojem se vydávám k vodě, kde se mají nacházet ložiska cínu. Bohužel se ale kolem potulují také obří trolové s tupými výrazy. Jejich vizuálnímu ztvárnění se chvíli posmívám, trol mi ale na oplátku uštědřuje pohlavek kmenem vzrostlé borovičky. Inu, nahý sprint ke hrobečku slaví návrat.

Druhý domov

Říkám si, že je načase expandovat a ve zdánlivě odlehlejší oblasti (dosud nemám reálnou představu o skutečné velikosti mapy) stavím druhé obydlí. Tentokrát si dávám trochu více záležet a s přimhouřeným okem by se dal výsledek označit za jakési embryo vikinského longhousu. Objevuji taje budování teleportačních portálů a medím si, jak budou moje přesuny mnohem snazší. Vzápětí ovšem pláču ze zjištění, že s rudami v inventáři se teleportovat nelze, což celý systém značně devalvuje. Právě toto místo se nicméně stane výchozím bodem výprav ku zdolání druhého bosse, enta jménem Elder.

Elder

Z všech těch šutrů, které ukazují Elderovu polohu, jsem získal dojem, že by mohlo jít o relativně nebezpečného bijce. Ovšem co by mohl mně, rekovi bez bázně a hany v plně bronzovém vybavení, asi tak udělat? Odpověď na tuto otázku je rychlejší než záplava šlahounů, které proti mně posílá. Můj odpočatý a dosyta najedený hrdina má zničehonic zcela mizivou úroveň zdraví, a než se stačím v situaci zorientovat, přichází druhá vlna. A já můžu začínat znovu.

Eldera jsem nakonec zabil asi na popáté, během čehož jsem si například znovu ověřil, že pohybovat se sám nahý v noci v lese není úplně dobrý nápad, stejně jako to, že přivézt do souboje s bossem ještě vláček pronásledujících nepřátel není úplně takticky správné.

Elder je nicméně tvor dřevěný a naštěstí na rozdíl od kolegy Pecháčka neví, že zápalné šípy nikdo v historii nikdy nepoužil. Díky této nevědomosti (kterou mimochodem sdílí se svým jelením kolegou) nakonec pošel bez větších cirátů, i když se mu povedlo na mě mimo jiné opět shodit strom, případně mě dostihnout při zbabělém úprku do mlází, než jsem se stačil převléknout.

Vzhůru za obzor

Hoho, říkám si. Jsem zjevně už velmi mocným válečníkem, louky i černoles se pod mými okovanými botami třesou strachem a vlastně už mě nemají čím ohrozit, když tedy pominu nešťastné situace s dvojitou trolí penetrací. Je načase zbudovat loď a vydat se na širý oceán, za poklady a slávou nevídanou!

Protože jsem herní novinář, a tedy něco jako odborník na hraní videoher, rovnou zavrhnu lákavě levnou variantu obyčejného voru a započnu plány na o něco stabilněji vypadající loď. Bronzové hřebíky, kožené plachty, kvalitní dřevo, prostě takový vikinský buchtolap.

Přiznávám, že první okamžiky na otevřeném moři mě mírně znejistěly, přeci jen se hladina komíhá víc než v Sea of Thieves a stále se vzdalující pevnina naráz působí jako oáza míru i se všemi troly a kostlivci na světě. Nakonec se mi ale povede zvládnout umění plachtění a s kocábkou náramnou se vydávám ke vzdáleným břehům.

Hledám přirozeně bažiny, kde se má nacházet třetí boss a hlavně ložiska železa, která by opět o něco posunula mou výbavu. Po delší plavbě v dáli spatřím ohnilé, holé stromy a odvodím si, že právě tam se patrně nachází můj cíl. Ke břehu přirážím za soumraku a mezi větvemi vidím něco, co významně připomíná obětní oltář. Že bych snad měl tolik štěstí a na první dobrou odhalil domov vrchního bažinného slizoně?

Vzhůru...pryč!

To se nedozvím, protože se vzápětí kolem oltáře objeví několik dvojic žhnoucích očí, které se začínají nebezpečně přibližovat. Draugři! Klopýtám bahýnkem, sekyrou roztínám několik nacucaných pijavic a už se těším na relativní bezpečí lodi. Odrážím od břehu a na skupinku nemrtvých na břehu dělám dlouhý nos, protože sem mě zkrátka pronásledovat nemohou. Sice se chvíli obávám hejna zmíněných pijavic, které se, rozezlené nad smrtí druhů, vrhly do vln a jaly se mě pronásledovat, po chvíli to ovšem vzdaly a já si říkám, že bezpečnému návratu domů už nic nestojí v cestě. Dobrodružství bylo na jednu plavbu až dost!

Jak jsem se jen, já hlupák, mýlil.

Nevydávej se v noci na otevřené moře, říkávala moje prabába, a kéž bych ji byl býval poslechl. Doslova uprostřed oceánu se najednou na dohled od mé loďky hladina podezřele jizví a v měsíčním svitu se lesknou ostré hřbetní ploutve. Zcela nepřipraven na tuto eventualitu a neobeznámen s číhajícím nebezpečím si pomyslím, že se možná jedná jen o nějakou ulovitelnou rybu a popadne mě lítost, že jsem zatím neinvestoval do prutu od trpasličího dealera.

Zničehonic se ovšem vodní potvora přiblíží a já zjistím, že se dívám do zamlžených očí mořského hada. Zcela bezbranný paralyzovaně sleduju, jak plaz začíná mou vyztuženou loď okusovat. Uvědomím si, že ke břehu je opravdu daleko, rezervní vybavení ani materiál na novou loď nemám, a jestli tady umřu, dost možná přijdu téměř o všechno včetně siláckého opasku a bronzové sekery, pýchy mé výbavy. Rychle vítr do plachet a pryč odsud!

Bývalo by se mi jistě podařilo uniknout, kdyby té noci nepanovalo dokonalé bezvětří.

A tak jsem uprostřed černého vlnobití skonal a Valheim vypnul s kletbami na rtech. Posledním pohledem mi byl hrobeček žertovně se vznášející na vlnách uprostřed ničeho a já se zapřísahal, že to je konec mého vikinského dobrodružství.

Konec...?

Celou noc jsem se pak ale převaloval v posteli a nemohl připustit, že by mě hra, kterou jistě hrají i malé děti, takhle vypekla. Začal jsem spřádat plány na návrat a řekl si, že takhle uboze prostě moje cesta skončit nemůže. Jenže jsem přišel skutečně o vše, žádná náhradní výbava se v mých truhlicích nenacházela. A tak se na záchrannou výpravu vydávám v tak provizorním stavu, jaký si jen umíte představit.

Ano, vrhám se do vln na pouhém voru, jediném plavidle, na jaké materiálně dosáhnu. Ano, plavím se pouze ve spodkách, s jedinou borůvkou v žaludku. Ano, první vor mi uvízne na neočekávané pevnině a musím vyrobit druhý.

Nakonec se ale po mnoha strastech a neustálém kontrolování hladiny, pln strachu z opětovného shledání s rybí mrchou, dostávám na dohled svého hrobečku.

V tu chvíli mě bůh moří opouští a vítr ustává. Vor se zastaví zhruba dvacet metrů od plující mohyly a odmítá se dál pohnout. Je mi jasné, že tam a zpět nikdy nedoplavu a utopím se. Navíc se začíná smrákat a já už moc dobře vím, co to může znamenat. Snad nikdy jsem nebyl v tak palčivé situaci s cílem na dohled, ale přesto světelné roky daleko.

V záchvatu posledního zoufalého vzepětí restartuju svět. A pomáhá to! Vor se pomalu rozjíždí a já horečně sbírám svůj skromný majetek, který ovšem představuje veškeré mé dosažené bohatství. Neumíte si představit tu nervózní plavbu k nejbližšímu břehu. Dvacetiminutový běh po souši zpět k domovu by sice za normálních okolností představoval vrchol nudy, v tomhle případě to ale je vítězný maraton.

Hra mi zjevně ani na chvíli nechce dát vydechnout. Po návratu domů zjišťuju, že skoro dvě celé stěny chaloupky jsou zničené, stejně jako trojice truhel a pár dalších kusů vybavení. Nic se patrně neztratilo a dost možná se moje nuzné obydlí stalo terčem útoku zlomocných sil, to se už asi nikdy nedozvím. Protivní pišišvoři mi sice v minulosti opakovaně zničili teleportační bránu, takovou míru destrukce jsem od nich ale ještě nezažil.

Inu, hurá obnovovat. Valheim mě asi ještě nějaký ten pátek nepustí…