Outriders – recenze kooperativní střílečky

Mohl bych taky jednou dostat nějakou dobrou hru, prosím?

Bleeding Edge – recenze týmové mlátičky

Týmové multiplayery založené na spolupráci jsou dohasínajícím trendem posledních několika let, který z herního chvostu velmi nekompromisně vyšouply battle royale. Skupinovky to mají těžší: Ne vždycky máte po ruce pár kamarádů ochotných si s vámi zahrát, měly by tedy stejně dobře dokázat propojit a bavit cizince, kteří se zrovna potkali, i partu přátel, kteří se chtějí odreagovat společně. Přijít s něčím novým a hráče pořádně nadchnout je čím dál tím těžší s každým odehraným titulem, v žánru kooperací snad ještě těžší než jinde. Mám přes 300 hodin v Overwatchi a v Bleeding Edge jen 15. A teď už do něj nechci investovat ani minutu navíc.

Tom Clancy's Ghost Recon: Breakpoint - recenze

Poslední Ghost Recon s podtitulem Wildlands bude po Divisionu pravděpodobně mou druhou nejhranější hrou, která k sobě lepí jméno spisovatele Toma Clancyho. Bolívie plná života si mě získala, a i přes slaboučký příběh jsem se do ní s pravidelnými přídavky vracel. Breakpoint měl mnoho věcí vylepšit a zvýšit důraz nejen na příběh, ale také na prvky přežití v nepřátelském prostředí, což logicky vyšponovalo má očekávání. Ačkoliv z technické alfy jsem byl zprvu nadšen, ve finální verzi se z Breakpointu vyklubal guláš ze všeho, co kuchaři v Ubisoft Paris našli.

Magic: The Gathering Arena – recenze

Jak se vlastně recenzuje virtuální verze Magic: The Gathering? Mám se šťourat v nedokonalých, leč léty ověřených pravidlech nejpopulárnější sběratelské karetní hry světa, nebo jen zhodnotit jejich adaptaci do virtuální podoby? Těžká to otázka. Ale ať se na to díváte z kterékoliv strany, hlavní je, jestli to člověka nakonec baví. A toho člověka, který právě píše recenzi na Magic: The Gathering Arena, to baví náramně.

Pagan Online – recenze

Akční online RPG Pagan Online vzniklo v srbském studiu Mad Head Games, které si pod svá křídla vzala společnost Wargaming.net. Tu znáte jako provozovatele World of Tanks a jeho všemožných derivací. Vývojáři nejsou nováčci a jejich portfolio je nezvykle rozsáhlé na to, že studio bylo založeno teprve před osmi lety. Jen na Steamu najdete pod jejich hlavičkou kolem pětadvaceti her... Jenže většinou jde o hidden object adventury.

Dr. Mario World – recenze

Zdánlivě nekonečný počet misí, všechny možné power-upy a hned několik typů měny, plus klasická hratelnost žánru „spoj tři“. Jestli jste potřebovali důkaz, že žijeme v těžké době, tady ho máte – jmenuje se Dr. Mario World. Píše se rok 2019 a proboha živého, Nintendo se rozhodlo v zásadě okopírovat Candy Crush Sagu.

The Lord of the Rings: Adventure Card Game – recenze

„Zase další karetní hra,“ vzdychla aspoň půlka čtenářů nalákaná na krásný tolkienovský obrázek a odvrátila se od obrazovky, mrmlajíc: „Copak není na světě dost Hearthstonů a Magiců?“ Ale ne tak rychle, milí přátelé. Být zbrklý se nevyplácí, jak by vám určitě připomněl jeden moudrý starý pastýř stromů. The Lord of the Rings: Adventure Card Game není další free-to-play přírůstek do kompetitivní rodiny, ale pěkně dopředu placené příběhové dobrodružství pro jednoho nebo dva hráče.

Anthem – recenze

Anthem je hra, u níž nemáte pocit, že by se byť jednou tvůrci z BioWare sešli na poradě a řekli si u nějaké mechaniky: „Vždyť takhle to dělají všichni. Zamysleme se, jak to uděláme my, aby to bylo ještě o fous lepší.“ Místo toho nasadili přístup: „Ale co už, takhle to bude stačit.“ Designový šlendrián smíchali s nulovou invencí při navrhování... čehokoliv, načež se dostavil nepříliš překvapivý výsledek. Dvě tři hodiny relativně zábavného, ačkoliv žalostně generického střílení, následované nástupem stereotypu a nudy.

Apex Legends – recenze nastupujícího krále battle royale

Najednou mám pocit, že to takhle mělo vždycky být. Poté, co se pánové ve zlém rozešli s Activisionem, poté, co jim vyšel Titanfall jen na dvou platformách a poté, co Titanfall 2 tak trochu zapadl mezi Call of Duty a Battlefieldem, studio Respawn konečně dostálo svému jménu. Jeho znovuzrození sice proběhlo už před lety, ale na vrcholu je teprve teď. A zaslouženě.

Artifact – recenze aneb kasino vždy vyhrává

Strašně bych chtěl mít rád Artifact. Jeho základní taktická myšlenka je skvělá a systém, když funguje, představuje jednu z nejtaktičtějších, nejkomplexnějších karetních her na digitálním trhu (na tom reálném nic netrumfne VtES, nechť odpočívá v pokoji). Jenže Valve se rozhodlo vydat hru v takové formě a takovém stavu, že nad tím zůstává rozum stát. A z obrovského potenciálu zbývají frustrující trosky.

Sea of Thieves - recenze

Rare slibovali, že Sea of Thieves je nejambicióznější projekt jejich dlouholeté historie. Vzrušující život piráta na moři i na souši, a to vše navíc s kamarády, rodinou či obdobně dychtivými pocestnými. „Staňte se pirátskou legendou!“ Mnozí z nás tak rychle nabyli dojmu, že stát se pirátskou legendou by mohlo znamenat získávání reputace přepadem obchodních plavidel, potápěním ostatních pirátských lodí, pleněním přístavů, atd. Jednoduše tím, čím je takový pirát běžně živ. Nejednoho by také hned napadlo, že si budete moci zahrát i na lovce pirátů a dopřát si tučných odměn za každou doručenou hlavu s kurdějemi prolezlým chrupem nějakého toho bídáka. Ale tohle v Rare neslíbili.

Metal Gear Survive - recenze

Je tady další přírůstek do rodiny Metal Gear. Plíživé dobrodružství z prostředí geneticky modifikovaných supervojáků odrůdy Snake zasazené do Studené války ale tentokrát nečekejte. Ano, sice se na okamžik podíváte na mateřskou základnu a během litého boje dokonce zahlédnete Big Bosse, jenže ten záhy bere roha a nechává vás i celou základnu na pospas peklu. A pozor, to není jen řečnická figura, to je myšleno doslovně. Ona se totiž během vřavy otevře z ničeho nic obří červí díra a ta vcucne část základny kamsi hodně, hodně daleko… Tohle je prostě jiný Metal Gear - Survive. 

PlayerUnknown’s Battlegrounds – recenze

PlayerUnknown’s Battlegrounds. Když jsem tohle podivné jméno poprvé slyšel, ani ve snu by mě nenapadlo, že se z téhle multiplayerové střílečky stane taková supernova. Kdybyste mi řekli, že okrajový žánr battle royale díky ní exploduje do olbřímích rozměrů, asi bych se nuceně zasmál a v kapse vytáčel číslo na Chocholouška. A už vůbec bych vám nevěřil, že tahle vyvraždovačka bude bavit mě samotného. Vyráží mi dech, že je to všechno pravda. Vyráží mi dech, že je PUBG tak skvělá.

Gran Turismo Sport - recenze

Vztah ke Gran Turismo Sport projde u každého několika fázemi, a je vlastně úplně jedno, zda jste kovaný fanoušek série od prvního dílu nebo novopečený závodník, co se rozhodl kvůli vlastnictví PS4 Gran Turismo konečně prubnout. Kazunoriho slavná značka totiž zvládá být deset let za opicemi a současně se tváří jako lovec nejnovějších trendů. Její sázka na radikální omlazovací kůru vypadá zprvu bláhově. Jenže pak začnete hrát a zjistíte, že hodiny a kilometry vám pod rukama mizí stejně rychle jako kdysi, když značka Gran Turismo celému žánru vládla.

Destiny 2 - recenze

Filmeček, filmeček a do třetice všeho dobrého ještě jedna předrenderovaná nádhera sršící břitkým humorem a osobitým audiovizuálním zpracováním. Ne, opravdu jste se nespletli a nečtete recenzi nové adventury či interaktivního filmu. Čtete recenzi Destiny 2, pokračování hry, která se mimo jiné proslavila absencí vyprávěného příběhu či nedostatkem obsahu. To vše je ale věcí minulosti, protože Destiny 2 povědomí o této značce od základu mění. Plnohodnotný příběh, nával parádního obsahu, opravené základní herní mechanismy. To vše a mnohem více na vás čeká v dlouhém dobrodružství, které přenáší hráče do promyšleného a strhujícího herního světa, jež nepřestane překvapovat ani po desítkách hodin.

Splatoon 2 - recenze

Splatoon 2 je pořád ta stejná netradiční střílečka z pohledu třetí osoby, ve které hraje prim multiplayerová složka a originální idea proměny z humanoida, co střílí z vybraných zbraní inkoust, na oliheň, jež naopak ve své barvě inkoustu umí rychleji plavat, schovávat se a zdolávat vertikální překážky. Znamená to rychlost, obratnost, hravost a možnost využít jinde nevídané taktiky. Což stačí na výrazné odlišení se od zástupu generických stříleček. Oproti prvnímu dílu přináší dvojka už od začátku více herních módů, více zbraní a vyladěnější herní zážitek.

The Elder Scrolls: Legends - recenze

Příznivci sběratelských karetních her mají v poslední době důvod ke spokojenosti. Renesanci masového zájmu o fantasy karetní souboje, tedy žánr, který se zdál být určený pro poměrně úzké publikum, nastartoval Blizzard vydáním Hearthstone. Následný fenomenální úspěch naznačil potenciál, který se, nepříliš překvapivě, rozhodla využít řada firem. Nějakou formu využití karet tak dnes najdete v kde čem. Pro někoho, komu blizzardí stylizace nevoní, nebo jen hledá něco nového, a nechce se mu mastit Gwynta, přišla s alternativou Bethesda, respektive tvůrci ze studia Dire Wolf Digital, kteří pro ni vytvořili karetní titul The Elder Scrolls: Legends.

Steep - recenze

Sám vlastně nevím, kdy jsem naposledy sjel nějaký český svah. A mé virtuální já na tom není o mnoho lépe. SSX, Supreme Snowboarding a další podobné tituly už mají nejlepší léta za sebou - Ubisoft tak měl s novinkou Steep volné pole působnosti. Přesto mezi slepé tvůrci vypustili jen jednookého způsobem, jakým babička pouští na Moravě slepice. „Kšáá,“ řekl Guillemot, když pouštěl Steep bez větší marketingové podpory na trh a šel raději řešit důležitější věci. A zatímco se Guillemot musí nervózně rozhlížet kolem sebe, Steep se může bez problémů rozjet plnou rychlostí. Ve své kategorii nemá žádnou konkurenci, a byť je jednooký, vidí nejnovější titul studia Ubisoft Annecy velmi dobře.

Killing Floor 2 - recenze

Co je dobré, netřeba měnit, řekli si v Tripwire Interactive, a vytvořili Killing Floor 2, která znovu glorifikuje násilí a hraje se velmi podobně jako první díl. Přichází však také se slušnou porcí nového obsahu, trvanlivou hratelností a vyladěnou technologií. Po sedmiletém čekání je známá kooperativní akce vlastně konečně taková, jakou ji hráči chtěli mít. Uchovala si lidový charakter, ale už nevypadá jako amatérský derivát Left 4 Dead od Valve. Škoda pár přehmatů, i když nejsou příliš závažné.

Destiny: Rise of Iron - recenze

Už tomu bude skoro rok, co do Destiny přibyla větší porce obsahu v podobě datadisku The Taken King, který leccos opravil, mnohé změnil a udělal z Destiny fajn hru, která má své mouchy, ale konečně naplňuje původní vizi svých autorů. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem tehdy ve světle skvělého datadisku hře i přes očividné nedostatky prorokoval zářnou budoucnost. Jenže, co se nestalo, Bungie na úspěšný datadisk nenavázali a hráčům naordinovali roční obsahový půst, kdy občas smetli ze stolu jen pár drobků ve formě SRL a dalších menších aktivit, ale jinak nechali Destiny na pospas osudu. Nijak zvlášť hru nerozvíjeli a jen čekali. Nyní tak opět přicházejí s prosíkem a doufají, že je hráči zase vezmou na milost. Rise of Iron ovšem není Taken King a obsah DLC je maximálně obstojný, jako ostatně celá Destiny se všemi změnami, kterými od vydání prošla. DLC však hru jako celek nikam neposouvá, to je třeba říci hned na úvod.