Etherium - recenze
Cože jsem to psal před čtvrt rokem v recenzi Grey Goo? Že se žánr real-time strategií motá v kruzích recyklované nostalgie? Ačkoliv na to mnozí odpovědí "No a co?", rovněž další novinka v RTS vodách s názvem Etherium (homepage) tento trend potvrzuje se snad až přílišnou vervou. Jenže, kde Grey Goo jako "duchovní remake" StarCraftu nabízela alespoň obstojnou zábavu, Etherium bohužel svůj inspirační zdroj kopíruje podivně a vlastně zcela zbytečně. Alespoň pro ty hráče, které nebaví simulace armádního zásobování.
Ride - recenze
Motorkové simulace měly vždycky v závodním žánru zvláštní postavení, ale bohužel ne vždycky v dobrém slova smyslu. Mezi hráči nejsou ani zdaleka tak oblíbené, jak by možná nasvědčovalo procento motorkářů v obecné populaci, ať se jedná o začínající skútristy, nebo lovce levné rychlosti na vysokoobjemových mašinách. Snažíme se to rozklíčovat v každé recenzi MotoGP, a že jich za ty roky bylo víc než dost. Populární motorsportová disciplína, všechny výhody licence, sexy motorky a spousta tratí. Proč tedy tyhle hry vždy zaostanou za očekáváním? A co vlastně od nich očekáváme? V Milestone, firmě, která se superbikovými hrami zabývá už dobrých patnáct let, si letos konečně vzali čas na rozmyšlenou, a kromě dalšího ročník MotoGP, vyrukovali i s gamesou, co se prostě a jednoduše jmenuje RIDE.
White Night - recenze černobílého hororu
Když jsem si před časem posteskl, že už nikdo nechce udělat hru, která by se podobala původním dílům série Alone in the Dark, ani jsem netušil, že se dočkám malého překvapení. Černobílá White Night je dílem vývojářského týmu Osome Studio a připomíná právě zašlé časy hororových adventur se statickými kamerami. Jenže netradiční vizuální stylizace a brnkání na nostalgickou notu nemusí vždy stačit.
Elite: Dangerous - recenze
Jak recenzovat hru, která je svým způsobem ve vývoji od raných 80. let a ten vývoj navíc stále běží? Samozřejmě tak, že šéfredaktorovi přijde čekání na recenzi podobně nekonečné – a nejenom kvůli tomu, že svému autorovi propůjčil kromě herního účtu i patřičné hardwarové vybavení.
Hand of Fate - recenze mixu karetní a akční hry
Společně s nástupem indie scény přišla i lavina her, které sveřepě mixují i zdánlivě nekompatibilní herní žánry. Z některých míchanic vám bude stejně "dobře", jako byste snědli jídlo od Babici či Ládi Hrušky, ovšem najdou se mezi nimi i takové, které vám přirostou k srdci. Hand of Fate je příkladem stravitelnější skupiny žánrových mutací. V tomto případě bych se dokonce nebála tvrdit, že po téhle kombinaci karetní hry a diablovky budete mít v bříšku jako v pokojíčku.
Deathtrap – recenze tower-defense s prvky diablovky
Démoni a další fantaskní kreatury chtějí zničit náš svět a vy se jim v tom snažíte zabránit. Takhle by se dala jednou větou shrnout hra Deathtrap od Neocore Games, tvůrců série Van Helsing, ale zjednodušení by v tomto případě bylo příliš velké. Klasickou strategicko-logickou formuli tower defense her ozvláštňují tvůrci prvky diablovky, v níž si to vaše alter ego musí s řadou nepřátel vyřídit v závislosti na volbě povolání osobně - prostřednictvím meče, kouzla či šipky.
Sid Meier's Starships - recenze
Jednou má prý člověk létat vesmírem tak snadno a rychle, že mu vzdálené hvězdy budou před očima ubíhat jako stanice metra. To už bude všechno úplně jiné. I války, které se do kosmu jednoduše přestěhují. Svéráznou představu o vzdálené budoucnosti se "supergalaktickými" konflikty nabízí i tahová strategie Sid Meier's Starships, která sice duchovně navazuje na kvalitní Civilization: Beyond Earth, a sdílí s ní i některé herní prvky či pravidla, ale jinak se jí nevyrovná prakticky v ničem.
Cities: Skylines - recenze
To bylo ještě tenkrát za komára, kdy s prvním SimCity pronikl do herního světa nový žánr (simulátor plánování, stavění a řízení města) a půlce světa málem pukla hlava z poznání, že hry umí spojit edukaci a zábavu. Až do roku 2003, kdy vyšlo SimCity 4, bylo možno mluvit o monopolu značky. Jenže pak přišla doba temna PC hraní a další SimCity se dostavilo zpět na místo činu až o deset let později - sociální, online, sešněrované v zájmu "specializace měst", po krk utopené v Originu, juchající, blikající a chválící hráče za každé kliknutí jako správný skinner box. Přitom Maxisu stačilo udělat to, co zvládli tvůrci Cities: Skylines - postavit hru na základech, na nichž žánr prosperoval dobrých 15 let. A je to opravdu otázka filozofie herní, nikoliv technické. Cities má totiž funkčně blíž k novému SimCity, zatímco nabízí podobný zážitek z hraní, jako dodnes milované tituly v maxisovské sérii.
Hotline Miami 2: Wrong Number - recenze
Klimax, orgasmus, le petit mort. Říkejte tomu dle potřeby a představte si ho maximální, nejsytější, jednoduše takový, kdy všechno sepne v příslušném bodě vašeho těla a sestřelí jeho zbytek, prostor kolem vás se zavře na jediný atom a obratem exploduje. Ve druhém Hotline Miami má konkrétní jméno: Death Wish. Tak se jmenuje mise, kde v podkresu sbírá sílu Roller Mobster od Carpenter Brut, nejlepší track tříhodinového soundtracku. Stojím před chodbou, hlídanou dvěma mafiány. Jeden má nůž, druhý železnou trubku. Hudba stupňuje očekávání, přidá se syntezátorová linka a – TEĎ!
Game of Thrones – recenze 3. epizody
„Když hraješ hru o trůny, buď zvítězíš, nebo zemřeš.“ Památný citát královny Cersei rezonuje celou fantasy ságou Písně ohně a ledu, a i události ve videoherní adaptaci Game of Thrones toho jsou jasným důkazem. Mladičká služebná Mira Forrester se ocitá v královské metropoli a nezkušeně se zaplétá do mocenské hry plné intrik, tajných aliancí a dýk v zádech, jejíž pravidla nemůže znát. Jsou to nervy a také důkaz, že z tvorby studia Telltale Games se konečně stává dílo hodné své předlohy.
Pillars of Eternity - recenze
Sním? Bdím? Jsem na drogách? Vážně jsem právě hrál směsici Baldur’s Gate, Icewind Dale a dokonce i Planescape: Torment, navíc v kombinaci s krásnou novou grafikou a mechanikami? Jak je možné, že vyšla hra, která je tak strašně nostalgická a zároveň tak moderní a zábavná? Opravdu tohle všechno zaplatili fanoušci na Kickstarteru? Jak se to mohlo podařit? Jak? Jak?! Počkat. Uklidni se, Vašku, a hezky pěkně od začátku. Takže, Pillars of Eternity je...
Battlefield Hardline - recenze
Jestliže jsem dojmy ze singleplayeru končil výčtem negativ, v případě multiplayeru začnu s pozitivy. Navzdory rozporuplným dojmům z bety nakonec zvládla hra více hráčů udržet Battlefield Hardline nad vodou, a přestože výsledek není perfektní, je až překvapivě dobry. Pokud tedy kupujete Battlefield jen kvůli multilayeru, pak nemusíte ztrácet naději. Autoři totiž na rozdíl od singlu v multiplayeru tolik neexperimentovali, přerod klasické BF hry v něco nového realizovali jen napůl, a přes dílčí chyby dokáží s odřenýma ušima nabídnout poměrně zábavná multiplayerová klání.
Resident Evil: Revelations 2 – recenze (celé hry)
V nekonečné sérii Resident Evil se zase jednou blýsklo na lepší časy. Krom toho, že se Capcom rozhodl vydat hru rozsekanou na epizody, rovnou zkusil přihodit i několik významných pomrknutí na fanoušky původních dílů. Při dávkování jedné epizody na týden jsem však občas měl pocit, že sedím na horské dráze. To když se nadšení z napínavé kapitoly náhle proměnilo v rozčarování – z nejrůznějších důvodů. V konečném důsledku ale naštěstí Revelations 2 dopadla dobře.
Tales from the Borderlands – recenze 2. epizody
Tři a půl měsíce! Skoro čtvrt roku trvalo čekání na druhou z pěti epizod Tales from the Borderlands. Ostuda. Vynásobte ten čas třemi a dostanete interval, během něhož jiná studia zvládnou udělat kompletní hru. Telltale Games mají zkrátka moc velké oči, nabrali si příliš mnoho projektů (aktuálně dělají na šesti titulech!) a zoufale nestíhají (nebo je omezují smlouvy s vlastníky licence, ale to se nikdy nedozvíme). Jaká je pointa epizodického modelu, když epizody rozdělují čtvrtletní propasti, během nichž spolehlivě zapomenete rozjetý příběh? Tales from the Borderlands zkrátka nemá cenu kupovat po epizodách - raději počkejte na konec roku, kdy snad série vyvrcholí. Když totiž pominu příšerný vydavatelský plán, půjde dost možná o jednu z nejlepších adventur poslední doby.
Shelter 2 - recenze
Na rozdíl od Pavla se mi první Shelter docela líbil a jestli mu něco ani po letech nelze upřít, pak rozhodně nápad a velký potenciál. O to více ale zamrzí, kam tvůrci ze studia Might & Delight pod tíhou kritiky prvního dílu s dvojkou dokráčeli. Shelter 2 je totiž nefunkčním přepracováním předchůdce, který používá stejné myšlenky a nápady, ale cpe je do rozdílného a v tomto kontextu i nefunkčního konceptu otevřeného a daleko akčněji pojatého světa, což je ovšem hlavní kamenem úrazu.
Ori and the Blind Forest - recenze
I mezi nezávislými hrami existují obrovské rozdíly. Hrát můžete díla bez výrazného stylu, pokročilé technologie i líbivého kabátku, zkrátka bez ambic. A pak jsou tu projekty jako Ori and the Blind Forest, které svoji kvalitou překonávají mantinely vlastního žánru. Přestože plošinovky již dávno patří alternativě, Blind Forest v sobě nese znaky mainstreamové velkorysosti a snad i proto si hru okamžitě zamilujete. Nadchne vás výtvarná uměleckost, velkoryse pojaté herní prostředí, atmosféra plná emocí, svůdná hratelnost, zkrátka všechno. Tahle hra se může stát nejlepší plošinovkou letošního roku.
Drakensang Online - recenze
Diablo je kultovní klasika, která založila subžánr takzvaných ..no diablovek. Podobnost se svým vzorem mají jednotlivé hry různou. Může to být izometrická kamera, může to být hratelnost zaměřená na vybavení a méně na jiné prvky RPG žánru, může to být identická grafika nebo může být daný titul v podstatě identický. Drakensang Online (homepage) spadá do poslední kategorie, a pokud máte nějaké Diablo za sebou (zejména pak třetí), budete se při hraní Drakensangu hry potýkat s výrazným pocitem déjà vu.
Shadows: Heretic Kingdoms - recenze
Celé desetiletí si museli fanoušci slovenského RPG Kult: Heretic Kingdoms počkat na pokračování. Trpělivost se ale vyplatila. Zatímco názvem se Shadows: Heretic Kingdoms liší od první hry jen kosmeticky, hratelnost, atmosféra a příběhové podání hry se změnily dramaticky - naštěstí k lepšímu. Druhý díl (vlastně jeho první část s podtiulem Book I: Devourer of Souls) fantasy ságy chytře propojuje tradiční RPG prvky s novými nápady, a nebýt některých chyb, byl by to úžasný mix moderny s klasickým stylem po vzoru Baldur's Gate.
Oddworld: New ‘n‘ Tasty - recenze
Jmenuje se Abe. Je příslušníkem kasty otroků, která je za účelem zisku nemilosrdně utlačována svými kapitalisticko-feudálními pány. Ti se od nich liší nejen majetkem, ale i rasou. Ve chvíli, kdy odhalí strašlivé spiknutí a plány na genocidu, se Abe rozhodne uprchnout a získat svobodu nejen pro sebe, ale i pro svůj lid.
Tormentum: Dark Sorrow - recenze gigerovské adventury
Jedna z mnoha pravd o životě říká, že je jen tenká hranice mezi šílenstvím a genialitou. A své místo na slunci si zaslouží převážně jedinci, kteří mezi těmito stavy dokážou plynule přecházet, byť třeba podvědomě, a navenek těžit to nejlepší z každého z nich. Uměl to třeba stvořitel Vetřelce H. R. Giger, a neméně se to dařilo i Zdzisławu Beksińskému. Tvůrci Tormentum: Dark Sorrow ze studia OhNoo se za hranice obou stavů podívali taky, a my se zase podíváme, jak se to na jejich hře projevilo.
