Someday You'll Return – recenze
Utíkat je snadné. Je o tolik lákavější najít si výmluvu a odejít, jako by se vás to netýkalo, než se složitě potýkat s trápením. Problém je, že se skoro vždycky nakonec musíte k problému postavit čelem a o co později k tomu dojde, o to to bývá horší. Právě v takové situaci je hrdina české hororové adventury Someday You’ll Return od studia CBE software. Vy v jeho kůži zjistíte, proč se do lesů okolo Cimburka rozhodně ani trochu nechtěl vracet.
Kingdom Under Fire – The Crusaders – recenze
Korejská společnost Blueside se proslavila především značkou Kingdom Under Fire, která vyniká spojením klasické real-time strategie s dalším žánrem a vzniká tak pozoruhodně namixovaný koktejl. V roce 2019 vyšla dlouho odkládaná a ještě déle očekávaná hra Kingdom Under Fire II, která klasickou strategii propojila se základy akčního MMO, kritici však výsledkem nebyli příliš potěšeni a u fanoušků titul také kdovíjak nezazářil. Nejspíše i proto se v Blueside rozhodli, že jejich další krok nebude nová hra, ale opětovné vydání populární Kingdom Under Fire – The Crusaders, která vyšla před čtrnácti lety na původní Xbox.
Gears Tactics – recenze překvapivě skvělé strategie
V herní branži existuje jedno nešťastné stigma: když se studio proslaví střílečkovou sérií, všichni od něj očekávají už jen střílečky a domnívají se, že nic jiného neumí. Samotní vývojáři se neradi nechávají takto zaškatulkovávat a historie už mnohokrát ukázala, že jde o nesmyslný předsudek. Vždyť i mistři RPG umějí shootery (Blizzard), i bohové gangsterek zvládají ping-pong (Rockstar) a i notoričtí akčňáci dokážou nečekaně dobré tahovky (Coalition/Splash Damage). A právě o jedné takové tahovce bude dnes řeč.
XCOM: Chimera Squad – recenze
Na XCOM 3 čekám jako na smilování, a tak jsem v redakci minulý týden s nadějí zadržel dech. Firaxis totiž najednou oznámili jakýsi XCOM: Chimera Squad s tím, že hra vychází zhruba za týden. Jenže to netrvalo dlouho a já zase vydechl, protože jsem si krátce po spuštění uvědomil, že tohle není ten XCOM, který hledám.
Bleeding Edge – recenze týmové mlátičky
Týmové multiplayery založené na spolupráci jsou dohasínajícím trendem posledních několika let, který z herního chvostu velmi nekompromisně vyšouply battle royale. Skupinovky to mají těžší: Ne vždycky máte po ruce pár kamarádů ochotných si s vámi zahrát, měly by tedy stejně dobře dokázat propojit a bavit cizince, kteří se zrovna potkali, i partu přátel, kteří se chtějí odreagovat společně. Přijít s něčím novým a hráče pořádně nadchnout je čím dál tím těžší s každým odehraným titulem, v žánru kooperací snad ještě těžší než jinde. Mám přes 300 hodin v Overwatchi a v Bleeding Edge jen 15. A teď už do něj nechci investovat ani minutu navíc.
Panzer Corps 2 – recenze
Druhoválečná strategie Panzer Corps z roku 2011 si dala za cíl navázat na legendární sérii Panzer General a v mnohém se jí to podařilo. Od jejího letošního pokračování se proto očekávalo mnohé, a pokud doufáte, že tato recenze bude plná přímého srovnání se zmíněnými hrami, pak vás radši rovnou zklamu. V textu vás totiž čeká pohled nováčka dříve nepolíbeného tahovými válečnými strategiemi, který má ale jasné poselství: nebojte se toho, vystupte ze své komfortní zóny a zažijete něco skvělého! Panzer Corps 2 je pro novopečené stratégy jako dělaný.
Half-Life: Alyx – recenze
Nový Half-Life, to je něco, co se nestává každý rok. Vlastně ani co pět let, nebo dokonce dekádu. Jde o celých 13 let, kdy naposledy spatřil světlo světa titul s tímto názvem, což je o to horší, že spousta z nás si dobře pamatuje na cliffhanger v závěru Epizody 2. Half-Life: Alyx není třetím dílem série, takže na události poslední hry nenavazuje, ale nebojte, i tak má co nabídnout, obzvláště těm, co holdují univerzu Half-Life a nebojí se na hlavu nasadit VR headset.
Iron Danger – recenze unikátního taktického RPG
Her, v nichž můžete vracet čas, je plus minus nekonečno, ale žádná z nich není jako Iron Danger. Tahle realtimová, ale zároveň tahová, sólově kooperační RPG strategie se vymyká přirovnání. Nejbližší, co mě z vlastní zkušenosti napadá, je hudební program Audacity, jen místo tracků mixujete úskoky, výpady a kouzla – a výsledkem je symfonie zabíjení. Zní to divně, hraje se to skvěle.
Call of Duty: Warzone – recenze
Odstřelovač leží v trávě a optikou pušky trpělivě pozoruje soupeře. Sleduje jejich rutiny, učí se zvyklosti, vstřebává triky. Nechce se unáhlit, nechce udělat chybu, protože ví, že další šanci nedostane. Nadechne se, počká si na ideální moment… a zmáčkne spoušť. Kulka, která vyletí z jeho hlavně, se jmenuje Call of Duty: Warzone. A její trajektorie končí přímo uprostřed terče.
Doom Eternal – recenze
Je půlnoc a já konečně dohrál Doom Eternal. Po téměř 30 hodinách mám oči podlité krví, rozdrcená klávesnice kliká z posledního a těším se, že konečně ulehnu do nebeského klidu. Jenže ne a ne zabrat. Tepovku odhaduju na 100+ a mysl je stále ve střehu, připravena ve zlomku vteřiny uskočit, změnit směr, vystřelit, rozdrtit démonickou lebku. Hrát nového Dooma je do značné míry intenzivní workout. Pravda, bicáky, jako má Doomguy, nikomu před monitorem nenarostou, ale frenetická akce rozpumpuje váš organismus a nedá vám spát. Doslova.
Broken Lines – recenze
Pokud existuje jednoslovný termín, jímž bych shrnul balíček do sebe hladce zapadajících mechanik v novém taktickém RPG Broken Lines, nenapadá mě výstižnější slovo než „svěží“. A nemyslím tím jen zasazení do alternativní druhé světové války, ale i spoustu zábavných herních prvků, které s sebou tato zdánlivě nenápadná hra přináší.
Ori and the Will of the Wisps – recenze
První dobrodružství zářivého ducha lesů Oriho přišlo před lety vcelku nenápadně, ale okamžitě se vyšvihlo mezi nejsilnější žánrovky vůbec. Určitě jsem proto nebyl sám, kdo se pokračování nemohl dočkat daleko víc než řady jiných, větších a prominentnějších titulů. Čekání je u konce, vůle bludiček je konečně tady a... Stálo to za to. Jsem spokojený. Ale ne úplně se vším.
Yes, Your Grace – recenze
„Můj pane! Požár poničil vesnickou sýpku a my teď nemáme co jíst!“ pobrekává před trůnem klečící špinavý sedlák. „Tumáš tři pytle obilí a koukej se podělit s ostatními,“ usměju se velkoduše. O týden později, když můj hrad obléhá nepřátelská armáda a vojáci začínají jíst své vlastní kožené opasky, proklínám svůj chorobný altruismus. Být králem je těžké, zvlášť když nejste připravení vmžiku obětovat své poddané.
Tank Mechanic Simulator – recenze simulace, která se bojí hloubky
Duše člověka, který žije druhou světovou a jejími bojovými stroji, si ve hrách musí libovat. Free-to-play hry jako World of Tanks a War Thunder mu umožňují řídit desítky ikonických i méně známých tanků, případně jich ovládá několik najednou v různých strategiích. Ještě nikdy ovšem nemohl být válečným bestiím tak blízko jako v Tank Mechanic Simulatoru. Ale zatímco obdivovatel obrněné techniky ve mně taje blahem, můj vnitřní milovník simulací se docela nudí.
Beautiful Desolation – recenze
V izometrické adventuře Beautiful Desolation se cestuje až na konec světa a do skonání věků. V ozvěnách budoucnosti vznikla podivuhodná krajina s bizarními obyvateli a lákavými existenčními paradoxy. Kořením umělecké sci-fi hry je nelineární příběh, její slabinou přímočaré questy a váhavější interface. Milovníci interaktivní výstřednosti si každopádně přijdou na své.
Conglomerate 451 – recenze
Představa dungeon crawleru říznutého cyberpunkem opírajícího se o hluboce propracovaný RPG systém a roguelike prvky vypadá na první pohled velmi zajímavě. Pokud se ale realizace ambiciózní myšlenky zhostí nezkušené studio, může vzniknout nezáživná slátanina – což je také případ Conglomerate 451.
Corruption 2029 – recenze
Chcete krátkou verzi? Corruption 2029 je skoro to samé jako originální tahová strategie Mutant Year Zero: Road to Eden, která si od nás v recenzi vysloužila velmi pěknou osmičku. Jen s tím rozdílem, že tahle „novinka“ už není ani originální, ani pěkná. A ta dlouhá verze? Rozklikněte zbytek recenze.
Wolcen: Lords of Mayhem – recenze
Vzpomínáte na Greedfall? To bylo povyku kolem epického RPG, které bylo tak skvělé, že o něm pro jistotu nebyla při udílení cen za loňský rok pořádně nikde ani zmínka. A co si budeme povídat, bylo to právem. Hra byla v mnoha ohledech nedodělaná, její kvality nevyrovnané a přehnané ambice ji srazily na kolena. A právě na Greedfall jsem si vzpomněl při hraní Wolcenu. Bohužel to není lichotivé přirovnání.
The Wild Age – recenze české strategie
Nebudeme si nic nalhávat: strategické hry delší dobu ustupují ze svých pozic a dny největší slávy už mají za sebou. Herní svět inklinuje spíše k instantnímu zážitku, a tak se složité a obtížně uchopitelné strategie staly výsadou užší skupiny lidí, které něco takového pořád ještě přijde atraktivní. The Wild Age jde ale trochu jinou cestou. I když se stále jedná o strategii jako víno, je pravým opakem toho, co si představuju pod slovem „složitá“. Tedy na první pohled. Po nějakém čase jsem zjistil, že pod jednoduchou slupkou se skrývá směsice prvků, které dokážou kvalitně potrápit mozkové závity.
Through the Darkest of Times – recenze
Je 1. února 1933 a v ulicích německé metropole vládne vzrušená, v jistých kruzích přímo slavnostní nálada. Ten ukřičený džentlmen s patkou a komickým smetáčkem pod nosem byl totiž včera jmenován kancléřem Německa. Berlín však ani zdaleka není takovou baštou národního socialismu jako například bavorská metropole Mnichov. A zatímco se nad nic netušícím Německem začínají pomalu stahovat temná mračna, ve sklepě jednoho činžáku v berlínské čtvrti Kreuzberg se v tento chladný a chmurný den schází odhodlané trio občanských odpůrců diktátu národního socialismu.
