Age of Empires II: Dawn of the Dukes – recenze rozšíření s Janem Žižkou
8/10
zdroj: Microsoft

Age of Empires II: Dawn of the Dukes – recenze rozšíření s Janem Žižkou

Datum vydání:
10. srpna 2021
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

16. 9. 2021 19:34 | Recenze | autor: Václav Pecháček |

Na úvod mám pro vás jedno kontroverzní tvrzení: „Poláci jsou lepší než Češi.“ Vidím vaše úšklebky, slyším pichlavé komentáře, že Poláci jsou lepší leda tak v omezování ženských práv, uctívání chlápka na obláčku a ve fotbale, a to ještě jenom kvůli tomu, že mají Lewandowského, ale vyslyšte mě, nejsem Karel Sabina a národ jsem nezradil.

Jen jsem hrál Dawn of the Dukes, nové DLC k legendární strategii Age of Empires II, respektive její moderně vypadající Definitivní edici. Právě Dawn of the Dukes do hry konečně přidává Čechy a Poláky. A právě tam nás severní sousedi poněkud převyšují. Aspoň tedy silou, když už ne nutně zábavností.

Sousedé ve zbrani

Ostřílení středověcí generálové nebudou ani trošku překvapení tím, co je v DLC čeká. Stejně jako v minulém rozšíření Lords of the West dostanete za svých 10 eur dva národy a dvě příběhové kampaně svázané s každým z nich – až na to, že ne. Překvapení, kampaně jsou tentokrát tři! Kromě Čechů a Poláků se jí konečně dočkají i Litevci, kteří do hry dorazili už před dvěma lety v rozšíření The Last Khans.

Ale jakkoliv jsou pobaltští bráchové Algirdas a Kestutis fajn chlápci a jejich Litevci moc zajímavá civilizace, přiznejme si, že kvůli nim tady nejste. Zajímají vás ty skutečné novinky – dva sousední slovanské národy, které se vymanily z rusifikovaného područí existující civilizace „Slovanů“. A to každá úplně jiným způsobem.

Ve skutečném světě se celkem snadno domluvíme, vlajky máme až na jeden modrý trojúhelník taky stejné, zkrátka, kdyby nebylo toho sto let starého střílení na Těšínsku, byli bychom s Poláky jedna ruka. Jenže v Age of Empires II tohle v žádném případě neplatí.

Kopím a kladivem

Poláci jsou klasická jízdní civilizace. Sice nemají přístup k finálnímu upgradu těžké jízdy na paladina, ale vynahrazují si to naprosto fantastickou unikátní technologií Privilegia šlechty, která snižuje cenu rytířů ve zlatě o 60 %. K tomu ještě umí naverbovat okřídlené husary, vynikající lehkou jízdu, která navíc po vynalezení poslední unikátní technologie poškozuje všechny nepřátele kolem sebe.

Ale to není zdaleka všechno, ó ne – velitelé varšavských vojů mají k ruce ještě několik nesmírně užitečných výhod. Jednou z nich je speciální mlýn jménem Folwark (ten je trošku větší, takže kolem něj konečně můžete poskládat políčka tak, aby byla dokonale symetrická a vyplnila celý prostor!). Ale ještě důležitější je zabijácká kombinace těžařského upgradu a unikátní vojenské jednotky jménem obuch.

zdroj: vlastní video redakce

Obuch je opěšalý chlápek s obřím obouručním kladivem, který s každým zásahem sníží nepříteli brnění. Což je fajn. Obuch je velice levný, stojí jen 55 jídla a 20 zlata. Což je dobré. Obuch toho vydrží víc než běžný voják s obouručákem a dokáže ho porazit jeden na jednoho. Což je úžasné. Obuch se vyrábí neuvěřitelně rychle a můžete si jich během pár desítek vteřin vypěstovat hotovou armádu.  Což je dokonalé.

Obuch se vyrábí jenom v hradu, nikoliv v kasárnách. Což je mrzuté. Jenže, a teď se dostáváme k zabijáckému faktoru oné kombinace, ono to vlastně zas tak mrzuté není. Problém s vyráběním unikátních jednotek v hradu je ten, že na postavení těchto mohutných staveb potřebujete strašně moc kamene. No a jakou schopnost mají Poláci? Když těží kámen, těží tím zároveň i trochu zlata. Nemusí si vybírat jedno, nebo druhé. Mají všechno. A obuchové se řinou z hradů jako krev z lebky rozkřísnuté gigantickým kladivem.

Mikruj jako o život

Za Poláky se hraje docela tradičně. Ano, poslat horníky těžit kámen místo zlata je v prvních hrách šílený nezvyk, ale klasický úvodní gambit, tedy vytrénovat lehkou jízdu, obtěžovat s ní nepřátelské vesničany a posléze přejít na tu těžkou, v polském provedení funguje naprosto dokonale. Zábava pramení spíš z toho, jak strašně silní momentálně Poláci jsou, než že byste dělali něco extra kreativního.

Češi kreativní naopak rozhodně jsou. Dokonce tak moc, až jim to v konečném důsledku škodí, pokud vám tedy záleží na kompetitivních výkonech. Místo aby se zaměřovali na jednu z obvyklých strategií, tedy jízdu či lučištníky, nebo aby soupeře přejeli skvělou ekonomikou, jsou inspirovaní husitskou érou – a tak se spoléhají na mnichy a střelný prach.

Tahle zdánlivě lehce bizarní kombinace není zas tak neobvyklá, náboženskými fanatiky, kterým se kouří z roury, jsou taky Španělé. Češi se ovšem místo pohyblivých conquistadorů, puškařů v koňském sedle, věnují stavění husitských válečných vozů, nesmírně pomalých, nesmírně odolných raných tanků.

S nimi se pojí jedna zásadní výhoda: Jejich neprostupné brnění nechrání jen je samotné, ale i zbytek armády. Když za řadou válečných vozů stojí houf lučištníků, dostanou nižší poškození od nepřátelských střelců. Prostě se můžou krýt za obřím dřevěným monstrem, ze kterého navíc čouhají hlavně pušek, co taky umí rozdat slušné rány.

Problém je ale v tom, že husitské vozy jsou spíš podpůrnou jednotkou. Nemůžete jich vyrobit obrovskou masu a nepřítele doslova přejet, protože to prostě není cenově efektivní, a když se nedokážete dost rychle odkodrcat z dosahu nepřátelské pěchoty nebo obléhacích zbraní, máte po armádě, než byste řekli Jan Roháč z Dubé.

Tím pádem musíte zbytek vojska vyplnit jinými jednotkami. Pomůžou střelci z ručnic, oproti ostatním národům dostupní o jeden věk dřív, naopak rozhodně nepomůže jízda, která je v porovnání s konkurencí nesmírně slaboučká. No a pak tu jsou mniši, které po vynalezení speciální české technologie můžete nakupovat za jídlo místo zlata, což na první pohled působí vyloženě rozbitě.

Rozbité to ale není. Češi málokdy zvládnou vytrénovat obří chór, který zpívá „Wololo“ a konvertuje lidi, slony i domy, protože všechny jejich výhody přicházejí až v pozdější fázi hry. A je těžké do oné pozdější fáze přežít, když vám už od feudálního věku umírají vesničané pod mečíky třeba takových polských průzkumníků.

I když se za Čechy povede vytvořit konkurenceschopnou armádu, když už úvodní agresi odrazíte třeba pomocí slušné lučištnické linie, je docela problém s takovým vojskem efektivně zacházet. Husitské vozy vyžadují dost efektivního mikrování – chcete je nastavit tak, aby skutečně tvořily účinnou hradbu proti střelám.

Jenže ještě daleko víc pozornosti po vás vyžadují i mniši, kterým prostě musíte vždycky sami přikázat, aby se pokusili nějakého nepřítele konvertovat. Když si jich nevšímáte, tak sice léčí, jenže léčí jenom lidi – na válečné vozy se jejich schopnost nevztahuje, ty byste museli průběžně opravovat pomocí vesničanů. Mezi dvěma hlavními husitskými zbraněmi tak existuje anti-synergie.

Ta se mimochodem vztahuje i na další vtipný příspěvek husitů do místního střelnoprašného arzenálu – houfnici. To je vylepšená verze klasické bombardy, obří kanón, který párkrát plivne a sebepevnější kamenný obr se zhroutí k zemi.

Když se vám jich podaří nashromáždit slušné množství, je efekt na nepřátelskou základnu zcela devastující, jen musíte dávat pozor, aby houfnice samovolně nestřílely na nepřátele v první linii. Jejich rány totiž úplně stejně dobře zabíjejí vaše vlastní vojáky – což znamená, uhodli jste, že i o tahle přerostlá obléhací děla se musíte intenzivně starat. Jako by toho český velitel neměl na talíři dost.

Unikátní husité

Poněkud kritický tón předcházejících odstavců rozhodně neznamená, že je za Čechy nudné hrát. Právě naopak, pokud jste veteráni Age of Empires II a toužíte po nezvyklém zážitku, který pro vás velmi pravděpodobně bude zároveň představovat slušnou výzvu, jste na správném místě. V naší hráčské skupince jsem byl ale osobním svědkem postupné polonizace – všichni začali s Čechy a po pár týdnech hraní si oblíbili spíš Poláky.

Těžko říct, která z frakcí je vlastně „lepší“. Tedy, lepší v souboji jeden na jednoho je rozhodně Polsko, ale na druhou stranu je podle mého názoru skoro jisté, že v dohledné době přijde nerf, oslabení jednoho aspektu nebo klidně několika najednou. Čechům velmi pravděpodobně jejich unikátnost žádný budoucí patch nevezme.

Z mého (nevyhnutelně citově zabarveného) pohledu jde každopádně o dva zajímavější přídavky, než jakými byli posledně Sicilané a Burgunďané. Platí to, dokonce i když se vrátíme zpátky až k Chánům. Zvlášť Češi mi připadají jako jeden z prozatímních vrcholů nové designové filozofie, která je po několika rozšířeních (viz minule burgundští rytíři nebo sicilští seržanti-stavitelé) zcela evidentní – pokoušet se ohýbat pravidla a vymýšlet takové jednotky a schopnosti, které do světa Age of Empires II tematicky pasují, ale mechanicky dělají něco úplně nového.

Hej, Litevče, Kristus je borec!

Velmi odvážné bývají v posledních letech, minimálně od vydání Definitivní edice, i příběhové kampaně. Často místo obyčejné bitvy s pár pozměněnými parametry dostáváme skutečně unikátní scénáře, které vyžadují trošku jiný druh přemýšlení, než jestli teď postavím kopiníka, nebo jezdce. A jak česká, tak polská kampaň v nastoleném trendu velmi úspěšně pokračují.

I tentokrát ovšem musím hned na začátek urazit patrioticky zaměřené čtenáře a konstatovat, že polská kampaň je přeci jen o něco lepší, a to i přesto, že u Čechů si autoři za svůj vzor vybrali Jana Žižku, jednu z nejvíce fascinujících osobností českých dějin. A dokázali ji tematicky dost slušně vytěžit – jak se dočtete v mém samostatném článku mapujícím českou kampaň, Žižka v Dawn of the Dukes poputuje od drobných potyček v jižních Čechách přes ohromnou bitvu u Grunwaldu až k spektakulární bitvě na Vítkově.

Problém ale je, že až na výjimky to jsou mise relativně obyčejné. Braň se, dobuď nepřítele, zabij velitele – skutečně překvapivá byla jen jednorázová snaha Žižkových mužů plenit cizí skladiště zásob, a tím si odemykat nová, jinak nedostupná vylepšení.

Žižkovo putování taky bohužel trápí nepříjemné výkyvy obtížnosti. Nebo tedy jeden, ale takový, že si člověk připadá, jak kdyby spadl z houpačky. Mám namysli zrovna tu zmiňovanou bitvu na Vítkově, která je… těžká. Vážně opravdu hodně těžká. Což by nebyl takový problém, kdyby se nenacházela uprostřed kampaně a kdyby vás na náhlý nárůst obtížnosti něco připravilo.

Poláci mě nikdy takhle nešokovali. Naopak mě překvapili něčím příjemným – skutečně fascinující variabilitou v kampaňových misích. Hned ta druhá vám dává do ruky strašně moc možností, jak ji vyřešit, protože když svoje nepřátele dostatečně ponížíte, stanou se přáteli a pomůžou vám proti ostatním.

A to není všechno. Navíc ještě můžete pomocí svých mnichů konvertovat přátelské litevské vesničany na křesťanství… A sami uvidíte, jak se jim to bude líbit, jak se bude mise vyvíjet dál a jestli jim výhodu víry v Ježíše Krista nebudete muset vysvětlit pěkně postaru, meči svých rytířů.

Za vaše groše to stojí

Ve finále tedy dostáváme dvě kampaně, z nichž jedna je maličko lépe poskládaná než ta druhá, jenže ta druhá zase má Jana Žižku, což je pro našince výborné. Ano, s historickou přesností je to všelijaké, ano, průpovídky českých vesničanů jsou poněkud nedůvěryhodné, protože někdy mluví dokonale moderní češtinou a někdy zamelou nějakou rádoby archaickou podivnost, ale i tak. Jan. Žižka. S husity. A válečnými vozy. Co postřílí křižáky. Tuhle hru by si spolu zahráli Jan Pavel II. a Klement Gottwald.

Kromě dvou kampaní je tu ještě třetí, bonusová, a pak samozřejmě nekonečné skirmishování s dvěma novými frakcemi. A i když si myslím, že Poláci jsou v tuto chvíli až moc silní a že je vývojáři brzo zkrouhnou do průměru, rozhodně se za ně hraje skvěle – což se ostatně dá říct i o Češích, pokud vám tedy nevadí intenzivně mikrovat nebo prostě občas prohrát.

Age of Empires II žije. Žije a roste do krásy jako Žižkův vous a na rozdíl od velikého vojevůdce otevírá obě oči nejrůznějším, mnohdy i trošku obskurním kulturám, které ale vždy dokážou celek obohatit. Platí to i o Polácích a Češích a jak veteráni, tak vy, kteří jste se třeba k téhle výborné strategii nějaký čas nevrátili, byste vážně měli uvažovat o slovanském dýchánku v temném středověku.

Verdikt:

Výborné DLC, které přidává Poláky a Čechy. Ti první jsou sice silnější a mají o něco kvalitněji zpracovanou kampaň, ale ti druzí zase mají Jana Žižku a válečné vozy. Jen se připravte, že ovládat husitské voje dá docela práci.

Nejnovější články