Boyfriend Dungeon – recenze
5/10
zdroj: Vlastní foto autora

Boyfriend Dungeon – recenze

Datum vydání:
11. srpna 2021
Vývojář:
Platformy:
Detail hry

17. 8. 2021 18:00 | Recenze | autor: Jan Slavík |

Hledání spřízněné duše je zapeklitý úkol. Někomu se to nepodaří za celý život, jiný si to musí takříkajíc vydřít, další s opakovaně spálenýma rukama zjistí, že o to vlastně nakonec ani nestojí, a někdo zase jednou klikne na první profil na internetové seznamce a o tři roky později s tou osobou vychovává potomka a staví dům.

Protagonista Kickstarterem zafinancované vizuální novely Boyfriend Dungeon od studia Kitfox Games je prakticky na startovní čáře. Nervózní, nesvůj, nepolíbený přijíždí na prázdninovou brigádu za svým bratrancem do přímořského letoviska. Jestli se z něj bude vracet domů zamilovaný až po uši, už je na vás.

Zdejší svět je ovšem ovlivněný a tvarovaný jednou zvláštností – část lidí se umí měnit ve zbraně, což dává vzniknout logické symbióze, kdy se zbraňočlověk dá dohromady se šermířem, s uživatelem, a s vidinou přivýdělku se společně vydávají na lov monster. Zajímavý (ačkoliv ne úplně původní) nápad.

Jelikož se samozřejmě z principu věci jedná o poměrně kontaktní činnost, není výjimkou, když to mezi čepelí a jejím držitelem začne jiskřit i na jiné než profesionální úrovni. Což, jinak řečeno, znamená, že zatímco v řadě jiných her probíhá píchání s dýkou leda tak do nepřítele, zde je situace... o chloupek jiná.

Jak po másle

Tedy, aby bylo jasno, zas tak horké to nebude. Boyfriend Dungeon rozhodně není pornografická, ba ani erotická hra, a ačkoliv několik z nabízených vztahů lze nechat dojít až k mírně pokročilejšímu fyzičnu, hra to zpravidla jen velmi slabě naznačí, sfoukne jednou větou a pokračuje dál. Máte-li tudíž rádi ve svých vizuálních novelách i nějakou tu pikantnější scénu a těšili jste se, jak své halapartně ukážete svou halapartnu, poohlédněte se jinde. Stejně tak učiňte, pokud je vám proti srsti LGBT tematika.

A, co mě bolí napsat nejvíc, stejně tak učiňte, pokud hledáte opravdu povedenou hru.

Ale popořadě. Co naopak dostanete, je sedm dějových linek, pro každého dostupného zbraňpartnera jednu, které navzdory nadpřirozenému zasazení zůstávají vlastně celkem při zemi. A to není špatně. Budou se řešit problémy a situace, s nimiž s největší pravděpodobností přišel v nějaké formě do styku prakticky každý. Rozchody, tolerance, postavení se na vlastní nohy, uznání v očích rodičů, deprese, samotářství a tak podobně.

zdroj: Kitfox Games

Jenže... ačkoliv se hra sympaticky nebojí koketování se společenským komentářem, tomu, aby nějak výrazněji ťal do živého, stojí v cestě jedna nemilá věc. Kvalita scénáře i samotného psaní je bohužel přinejlepším průměrná.

Problémů lze zpozorovat hned několik. Hra je v první řadě příliš krátká (kompletně dohráno se všemi vztahy na maximum jsem měl za necelých šest hodin) na to, aby stihla smysluplně prokreslit osobnost a příběhové pozadí hned sedmi postav.

Není čas ani prostor vztah budovat. Romance působí příšerně uspěchaně, prázdně, a ve výsledku jim proto lze věřit jen s obtížemi. Při nastaveném rozsahu by daleko větší smysl dávalo zahrnutí jedné, dvou vztahových linek, kterým by se však dostalo náležité pozornosti, namísto sedmi plastových divadel bez hloubky.

Interaktivita příběhové poloviny hry a s ní spojená hráčská svoboda je minimální.

Jasně, nesnažím se předstírat, že v realitě nemůže dojít k situaci, kdy si s někým sednete tak moc, že sotva po pár hodinách skončíte v parku při výkonu činnosti, za kterou by vás v nedělní škole opravdu nepochválili, protože jste si prostě nemohli pomoct. Ale zde se takhle chovají prakticky všichni. Tak to přeci nechodí, a pokud se hra na jednu stranu profiluje jako realistický náhled do skutečné problematiky, ale zároveň vám nechá padat všechny okamžitě k nohám, je to jako pěst na oko.

A navíc, neměl být hrdina náhodou nesmělý a nezkušený? Hra to sice v jedné z prvních scén dá najevo tím, že nejste schopní pomalu ani zaskřehotat pozdrav, ale o tři obrazovky dál už flirtujete jak král všech sukničkářů (kalhotářů). Charakterový rozvoj plný nuancí jemných jak bourací kladivo, jen co je pravda.

Jedna cesta

Interaktivita příběhové poloviny hry a s ní spojená hráčská svoboda je minimální. U každého protějšku si můžete zvolit, zda budete mít zájem o platonickou, nebo, řekněme, pokročilejší formu vztahu, ale jakmile si jednou vyberete, zbytek děje už dojede do konce na kolejích bez větších výhybek. Dialogové volby jsou většinou obměnami toho samého sdělení, děj se nijak výrazně nevětví a možnost stylizovat se pomocí svých replik do nějaké role a pak třeba pozorovat reakce okolí neexistuje.

Navíc, ačkoliv si lze vybrat jednoho vyvoleného či vyvolenou a s ostatními zůstat jen v přátelské rovině, také si během jedné štace můžete s nevzrušeným výrazem ve tváři omotat kolem prstu všechny postavy najednou a... vůbec nic to nezmění.

Hra nemůže dopadnout špatně nebo alespoň ne bezvýhradně dobře, závěr je ve svém vyznění vždycky stejný. Což mu jednak ubírá na síle, jednak to zmenšuje znovuhratelnost prakticky na nulu. Ve zdejším světě nejenže k vám všichni okamžitě zaplanou nehynoucí láskou, ještě ani neexistuje žárlivost? Ale no tak.

Prakticky jedinou baštu negativity představuje prvoplánově otravný antagonista. A nutno říct, že ten je vlastně z jistého úhlu pohledu napsaný dobře, protože mi lezl na nervy, jak se sluší a patří. A to tak moc, že jsem ho po chvíli začal prostě ignorovat, jenže hra vás pak nepustí dál. Nutí vás na zprávy a neodbytné dorážení člověka, který by ve skutečnosti okamžitě v lepším případě skončil v ignoraci – a v horším na policejní služebně – reagovat. Proč? Je to jen další černý puntík pro scénář a rána do uvěřitelnosti celé avantýry.

Ve výsledku jsem tak při sledování závěrečných titulků neměl pocit, že si jakoukoliv z postav nebo scén budu ještě za týden pamatovat, protože mi to bylo tak nějak jedno. Katarze nenalezena, aktéři prošuměli kolem bez většího vzruchu.

S jednou výjimkou. A tou je sedmý partner, kočka. Pravda, i ve skutečnosti jsou kočky lepší společnost než celá řada lidí, takže by mě to vlastně nemělo překvapit, ale kocour Pocket je v Boyfriend Dungeon asi tak nejsympatičtější postava a jeho nenuceně zpracovanou linku vyprávějící o přechodu od nedůvěřivé ostražitosti až ke kouzelné chvíli, kdy se sám přijde pomazlit, jsem si nefalšovaně užil. Sice za to samozřejmě do jisté míry může má zaujatost pramenící z faktu, že jsem sám zcela kočičí člověk, ale Pocket je prostě boží.

Do hlubin

Rozvíjení vztahů je v Boyfriend Dungeon pevně spjato s akční polovinou hry. Své partnery v jejich čepelnaté podobě si s sebou vezmete do dvou dvanáctipatrových dungeonů a tam za jejich pomoci zdrvíte dav monster. Tím se sblížíte, otevře se pokračování v příběhu, které si odbudete, pak zas zpět do podzemí a tak pořád dokola.

Samotná akce dá svým zpracováním vzpomenout třeba na Hades či Curse of the Dead Gods. Jenže ačkoliv na omak nepůsobí nijak špatně, je poměrně rychlá a plynulá, velmi brzy vám dojde, že podobnost se zmíněnými peckami je opravdu čistě vizuální. Boj je zde totiž primitivní a naprosto jednoduchoučký.

Jak už bylo řečeno, zbraní je celkem sedm a každá získává se zvyšující se úrovní i nové schopnosti, ale v praxi je bohužel úplně fuk, co máte v ruce. Oba dungeony bez zádrhelu a bez ohledu na to, jestli se zrovna oháníte kordem, nebo kosou, proběhnete pomocí neustálého mačkání myši v rytmu levá-levá-pravá s občasným mezerníkem, když se náhodou něco přiblíží do nebezpečné vzdálenosti. Škoda, tady byl potenciál určitě větší.

Dungeonů je navíc málo. Tedy ne snad, že by hrozilo, že vás akce uchvátí a budete jí chtít víc – to by se reálně mohlo stát pouze v případě, že je Boyfriend Dungeon vaše první akční hra v životě. Jde o to, že v okamžiku, kdy padne boss druhé kobky, budete mít naplno vylepšenou jednu, možná dvě zbraně.

Pokud se ale rozhodnete dotáhnout na maximum všechny, protože, jak jsem zmiňoval, je za to zamčený postup v jejich příběhových linkách, není jiná možnost než se otrocky vracet do už jednou vyčištěných pater a lásku si prostě tupě nagrindovat. Což, vzhledem k tomu, že akce zde vážně není tak chytlavá, aby se s ní člověk chtěl zaobírat déle, než je nezbytně nutné, není zrovna čiročirá esence zábavy.

Proč to hrát?

Sečteno a podtrženo, když se ohlédnu za zážitkem, který mi hra byla schopna poskytnout, neubráním se nepoložit si otázku z podnadpisu. Proč bych si měl vybrat zrovna tohle?

Existují daleko poutavější i dojemnější vizuální novely, mnohem promakanější akční hry a výrazně hlubší i chytřejší společenské komentáře plné rafinovanější a údernější symboliky. Co má tedy být ten háček, na který vás recenzovaný titul má chytit? Že dělá všechno najednou, ale nic z toho pořádně? To přeci není žádná výhra. Že otevřeně přistupuje k sexualitě, LGBT a genderu? Chvályhodné, ale téma samo o sobě dobrou hru nedělá.

Ne, Boyfriend Dungeon je ve výsledku přinejlepším průměr. Plný formy, ale bez skutečně zajímavého obsahu. A to jsem ještě dost shovívavý, protože mě tvůrci nechali pohladit kočku.

Mimochodem, pokud byste třeba měli náladu na hru s podobnou tematikou a stylem, která se ale bere o poznání méně vážně a disponuje nesrovnatelně kvalitnějšími texty, u kterých je jasné, že je psal někdo, kdo má slovotepectví opravdu v ruce, i lepší aktivní hratelností, odhoďte možné předsudky a zkuste Max Gentlemen. Možná se sami podivíte, s jakou lehkostí se dá skloubit vtipné randění a jednoduchý strategický management. Akorát bacha, je tam i lehká erotika, takže pokud vám nebylo osmnáct, samozřejmě se neodvažujte ani googlit!

Verdikt:

Vizuální novela dvou polovin – nevýrazné, neobratné a obyčejné příběhové a nepříliš zábavné akční. Dohromady bohužel jen průměrná, snadno zapomenutelná záležitost.

Nejnovější články