Nemuset přemýšlet je někdy fajn. Zaparkovat mozek do odpočinkového módu, který bývá vyhrazený pro sledování filmů s Jasonem Stathamem, vyrazit do zamořeného světa s partičkou kamarádů, opřít se zády jeden o druhého, přiložit pažbu k rameni a vymalovat stěny krví. Proč ne! Právě něco takového slibuje vyvražďovačka Back 4 Blood od studia Turtle Rock.
Je to studio, jehož název znají všichni, kdo hráli kultovní Left 4 Dead, a je naprosto jasné, že Back 4 Blood je jeho duchovním dědicem. Jenže k tomu je také nutné jedním dechem dodat, že pokud si ho pořídíte v očekávání Left 4 Dead 3 pod jiným jménem (a nebylo by se čemu divit, vždyť marketing opravdu probíhal v tomhle duchu), budete zklamaní. Back 4 Blood je snesitelná hra, ale Left 4 Dead se nevyrovná.
Ať už přijde na přetřes pocit ze samotné akce, provedení úrovní, či zpracování atmosféry zesnulého světa, novince zkrátka něco chybí. Jedná se o souběh různých detailů, maličkostí, faktů na pozadí pozornosti, který by se dal kondenzovat do jednoho nepříliš povzbudivého prohlášení: Back 4 Blood není vzrušující hra.
Left 4 Dead uměl i při své pohlcující návykovosti zároveň působit jaksepatří děsivě. Mrazivě. Tísnivě. A to samozřejmě obrovským způsobem pomáhalo pohroužit se do situace, opravdu věřit tomu, že se rvete s oživlou smrtí až do poslední kapky krve, napnutí až k prasknutí, odhodlaní až za hrob. A Back 4 Blood přesně tohle vůbec nezvládá. Namísto toho působí obyčejně, očekávatelně, občas až lacině.
Střelec, nebo rváč
Nelze nicméně tvrdit, že by se jednalo o kopii jedna ku jedné. Jistě, ústřední koncept je prakticky identický, snažíte se zkrátka spolu s kamarády prostřílet hordami zombíků a nenechat se u toho sežrat. Novinka ho ale mírně tvaruje drobnými invencemi. Ta největší je nejspíš karetní systém, pomocí kterého si můžete přizpůsobovat svou postavu.
Z desítek možných karet poskytujících bonusy si poskládáte patnáctimístný balíček. Z něj pak na konci každé úrovně v rámci jedné herní seance vytáhnete kartu a do další mise se pustíte zas o něco silnější.
zdroj: Microsoft
Tomuto systému není příliš co vytknout. Karty dostáváte v pořadí, ve kterém jste je nasázeli do balíčku, nemusíte se tedy spoléhat na náhodu. A bonusy jsou opravdu dost výrazné na to, aby mezi nimi šlo hledat synergie a vytvořit si určitou specializaci.
Zatoužíte se stát zfetovaným pomatencem, který do davu zombíků skáče po hlavě a rube je na kaši mačetou, přičemž čím víc nepřátel poseká, tím rychleji a tvrději útočí? Nebo budete raději ze zálohy trpělivě ostřelovat ohnilou opozici se zvětšující se silou, čím pečlivěji míříte? Jak je libo – a možností, jak svého hrdinu postavit, je docela dost. To si zkrátka zaslouží palec nahoru.
Čistka
Hra sází na osvědčenou formuli: V bezpečné základně směníte herní měnu za příděl munice, obvazů či třeba výbušnin, zhluboka se nadechnete, uvolníte západku na dveřích a za rachotu pušek vypukne masakr, který neustane, dokud se za vámi zase nepřibouchnou dveře úkrytu na konci úrovně. Dav běžných mrtvoláků slouží jako čvachtavá vata na odstřel, pozor je spíš potřeba dávat na speciální zmutované jedince, od kterých hrozí reálné nebezpečí. Jinak řečeno: Vše při starém.
U podobně nastavené hratelnosti je samozřejmě naprosto stěžejní, aby samotná akce za něco stála. Aby byla řádně výživná, řízná, uspokojivá, aby příjemným způsobem konejšila niterní destruktivní choutky. Back 4 Blood v tomhle ohledu není úplně marná záležitost, ale že by se snad jednalo o svatý grál zabijácké radosti, se také říct nedá.
Střelba je ucházející, ačkoliv jsem přesvědčen, že by zážitek okamžitě vystoupal o úroveň výš, kdyby zbraně měly lepší zvuk. V současné podobě totiž kulometná palba zní spíš jak jarní přeháňka na střešním okně než jako déšť smrtícího olova, což je škoda. Zombíci nicméně na zásahy přiměřeně reagují a zejména střely do hlavy působí coby odměna za přesnou mušku jaksepatří šťavnatě. A tak to má být.
Kosit zombíky je tedy docela slušná zábava, jenže je problém, že v Back 4 Blood nebudete krom vraždění dělat vůbec nic jiného, a pokud titul nabízí jen a pouze akci, je potřeba, aby byla dost rozmanitá a proměnlivá, aby zvládla dlouhodobě zabavit. A ta zdejší není.
Ústřední problém je nabíledni: Nepřátelských druhů je žalostně málo a i zmínění speciálové jsou designově nevýrazní a trestuhodně zaměnitelní. Ano, jakmile se strhne pořádný masomlejn, je to zpočátku zábava, po chvíli se to ale okouká a chuť pokračovat se pozvolna vytrácí. Hra proto funguje nejlíp jako odreagovačka, kterou si budete dopřávat v malých dávkách, než jako titul, u kterého je radost prosedět celou noc.
Na druhou stranu je potřeba pochválit zbrojní arzenál. K dispozici budete mít celou řadu pistolí, revolverů, samopalů, brokovnic, pušek, útočných pušek i lehkých kulometů, ke kterým se navíc váže něco, co by se s přimhouřenýma očima dalo prohlásit za lehký RPG systém.
Každý kvér má pár statistik, které můžete zlepšovat nasazováním různých udělátek, výměnou pažby, montáží kolimátoru a podobně. A zvyšující se síla vašeho nástroje zkázy je opravdu znát během samotné akce, což je samozřejmě vysoce uspokojující.
Jen by bylo celkem potřeba, aby jednou namontované artikly šly také odstranit, protože nepřátel je nekonečno, neustále na vás tlačí, a jakmile někde najdete pohozenou třeba novou optiku, není čas moc hloubat nad tím, jestli ji na pušce chcete, nebo ne, když se vám mezitím chystá stádo nadržených mrtvoláků zahryznout do krční páteře.
Proto se občas stane, že zkrátka ve spěchu omylem nasadíte věc, která zbraň spíš zhorší, než aby pomohla. Ke každé montáži nicméně, zdá se, dostanete zdarma i tubu vteřinového lepidla, protože sundat už nejde.
Překvapilo mě, jak moc je hra vůči samotářům nepřátelská.
Poslední přísadou do akčního kotle je level design a i na jeho konto musím zopakovat, co už jsem pronesl několikrát: Jde to, ale mohlo to být lepší. Úrovně samy o sobě jsou celkem fajn – sice se jedná o maskované koridory s minimální svobodou pohybu, ale nepřátelé mají k dispozici dost cest, aby vás mohli ohrožovat ze všech stran, a stavba lokací dává logický smysl.
Mnohem horší ale je, že hra má nepříjemnou tendenci úrovně recyklovat, tedy poslat vás do stejné mapy, jen s jiným úkolem, a nemá ani dostatek slušnosti, aby zážitek upravila aspoň třeba změnou počasí, aby tolik nebilo do očí, že už jste tu jednou (nebo dokonce vícekrát) byli.
Nic pro vlky samotáře
Nikdo jistě šokem neoněmí, když se dozví, že Back 4 Blood je hra designovaná primárně pro multiplayer a hraní o samotě za moc nestojí. To se dalo čekat. Ale překvapilo mě, jak moc je hra vůči samotářům nepřátelská – a to nemluvím jen o hratelnosti jako takové, ale i o designovém a technickém řešení.
Singleplayerová kampaň má své vlastní lobby, svou vlastní položku v menu, a proto například nechápu, proč i při sólování musíte být neustále online a při výpadku vás hra nemilosrdně vykopne. A ještě menší smysl dává, že si jako samotáři sice můžete projít všechny úrovně, ale nedostanete z nich vůbec nic, zatímco v multiplayeru odemykáte nové karty, nové postavy, získáváte body na nákup kosmetických vylepšení a podobně. Tudíž ano, sami hrát můžete, ale progres nebude. Proč? Protože proto.
Jasně, tvůrčí sdělení je jasné: nemáte hrát sami. Ale vážně tady nešlo alespoň trochu ustoupit? Netvrďte mi, že jsem jediný na světě, kdo občas nemá náladu na lidi a chce si zahrát sám!
Pokud vás nic z toho neodradilo a stejně máte pocit, že byste si Back 4 Blood chtěli střihnout sami, vězte, že hra nabízí tři úrovně obtížnosti a s počítačem ovládanými spolubojovníky máte šanci zdolat horko těžko tu první. Boti jsou tupí jak baseballová pálka, chovají se podivně a nejde jim ani nijak smysluplně udílet rozkazy nebo za ně volit jejich karty.
Na nejnižší obtížnost, která se ještě dá tak nějak „rambovat“, to nijak zvlášť nevadí, ale jakmile přejdete na vyšší, náročnost vystřelí strmě vzhůru a najednou se bez taktiky a spolupráce neobejdete. Tak je to samozřejmě správně, vždyť právě kooperace je jádro zábavy v podobném titulu, ale boti už zkrátka nemají šanci.
Nechápejte to špatně, zrovna tohle není negativní kritika, jen konstatování faktu. Nepočítám, že by si vůbec někdo hru pořizoval pro sólové hraní, na to jednoduše není dělaná, ale pro kompletnost bylo potřeba to zmínit.
Chyba lidského faktoru
Hra je audiovizuálně průměrná. Nevypadá vyloženě špatně, ale že byste od ní odcházeli nasycení dechberoucí krásou, se také tvrdit nedá.
Technický stav bohužel není ideální. Matchmaking funguje všelijak a s oblibou spojuje lidi s výrazně rozdílnou úrovní zkušeností. Bylo by fajn, kdyby se při automatizované tvorbě party více přihlíželo třeba k odehraným hodinám nebo množství zdárně dokončených misí na té které obtížnosti, aby byla větší šance, že v jedné skupině skončí čtyři stejně dovední hráči. Dedikované servery navíc neexistují, multiplayer probíhá pouze na p2p bázi, což přináší další balík trápení s konektivitou.
Přidávat se do rozehrané hry někoho jiného bohužel absolutně nemá smysl, protože dostanete jen startovní výbavu, ačkoliv se může jednat třeba o desátou úroveň a všichni ostatní už mají balíky karet a vyšperkované pušky. Což znamená, že budete prakticky zbyteční a jediná reálná možnost je vždycky založit novou hru.
Hra také velmi ráda přidává náhodné soudruhy z hlubin internetu do party, ačkoliv jste jí jasně řekli, že chcete hrát třeba s jedním kamarádem a dvěma boty. A vzhledem k tomu, že neexistuje možnost někoho z grupy vyhodit, můžete se jenom modlit, že se nebude jednat o jedince, který se ukájí tím, že ostatním kazí zábavu. A věřte tomu, že takových individuí se najde víc než dost a způsobů, jak pokazit hru, je ještě dvakrát tolik.
Tohle všechno samozřejmě lze eliminovat tím, že se do hry pustíte v předem domluvené čtyřčlenné skupině a budete hrát jednu koordinovanou kampaň. Ale ne každý má zkrátka takovou možnost.
Technické šrámy
Ani balanc nepřátel není ideální – někteří jsou zkrátka silní až moc. To by samo o sobě ještě tak nevadilo, protože jeden, dva mlátiči mohou být mocní, jak chtějí, vždycky je můžete obelstít pomocí taktické spolupráce, vhodně použitých výbušnin, pastí a podobně. Problém je, když se to spojí s druhým aspektem – podivně fungujícím spawnováním protivníků.
Hra, jak bývá v žánru obvyklé, nemá pevně dané složení a hustotu nepřátelského davu, opozici vám dle vlastní nálady při každé štaci skládá umělá inteligence. A občas ji složí tak, že si nejsem jistý, jestli jde o bug, nebo prostě jen nešťastný design. Když na vás totiž hra zničehonic uprostřed relaxační akce pošle dav nabušenců zpředu a do toho ve stejnou chvíli několik speciálů do zad, vznikne prakticky neřešitelná situace a je po srandě.
Nic proti náhodným spawnům jako takovým, samozřejmě. Pomáhají znovuhratelnosti. Ale je prostě potřeba, aby existovaly nějaké mantinely, protože Back 4 Blood nejenže chrlí speciální nepřátele prakticky neustále, což jim ubírá na jedinečnosti, které už tak neměli zrovna na rozdávání, ale ještě se občas zblázní a vyvrhne na vás takovou skvadru, že pak nemáte pocit, že byste misi nezvládli, protože jste hráli špatně, ale spíš protože se tak hra prostě z plezíru rozhodla. A to dokáže být velmi frustrující.
Hru trápí také hejno menších i větších nedodělků – hitboxy fungují tak nějak napůl a zejména otrapové se zduřelou prackou vás kolikrát trefí i v situaci, kdy by jeden odpřisáhl, že byl v bezpečí. Bossové se občas umí zaseknout a mise nejde dokončit a podobně. Nic příjemného – doufejme tedy, že přijdou opravy.
Dejte tomu čas
To, co dělat chce, Back 4 Blood nedělá úplně špatně. Akce je v jádru celkem v pořádku, střelba je adekvátní, možnosti aktivní kooperace existují a musíte je využívat, karetní systém pro úpravu postavy funguje jako příjemné ozvláštnění, zejména pokud ho ještě zkoordinujete se zbytkem party a každý se specializuje na něco jiného.
Jenže u celé řady věcí se nemůžu zbavit dojmu, že tvůrci prostě mávli rukou a řekli si: „Ale co už, takhle to stačí!“ Obzvlášť, když vezmeme v potaz, že řada zmíněných problémů byla patrná a na fórech hlášená už během beta testů, ale nikdo se neobtěžoval nic měnit.
Sečteno a podtrženo: Záleží, jak se bude věc vyvíjet dál.
Vůbec ničemu navíc nepomáhá fakt, že cenovka není nastavená zrovna nízko: Hra stojí plných 60 eur, tedy v přepočtu asi 1 500 Kč. Přitom, pokud si chcete jen projít kampaň a zažít (podprůměrný) příběh, budete mít hotovo ani ne za deset hodin. A ona toho hra o moc víc nenabízí – jen to samé ve vyšší obtížnosti a primitivní, nudný PvP režim ve formátu takové pseudo battle royale. Toť vše.
V tomto světle se daleko schůdněji jeví možnost si hru zahrát v rámci Game Passu. K tomu se sluší dodat, že je k dispozici také meziplatformní multiplayer, a budete se tedy případně moci spojit i s přáteli hrajícími na jiných zařízeních.
Sečteno a podtrženo: Záleží, jak se bude věc vyvíjet dál. Pokud Back 4 Blood dostane dodatečnou péči, potřebná rozšíření a opravy, a klesne na přijatelnější cenovku, bude pravděpodobně stát za zvážení. Momentálně bych ale byl spíše opatrný.
