Poi - recenze
Banjo-Kazooie. Crash Bandicoot. Croc. Super Mario 64… Zpozornili jste? Prohnaly se vám před očima sladké vzpomínky na zlatou éru 3D plošinovek? A rádi byste si zkrátili čekání na Yooka-Laylee, staronového Crashe nebo na dalšího Maria? Pak právě pro vás je Poi. Tahle hříčka je milostným dopisem právě všem těm ikonickým plošinovkám z 90. let. Akorát je vidět, že ten dopis nepsal žádný Karel Hynek Mácha, nýbrž školák, který se i přes své velké srdce teprve učí řemeslu.
Song of the Deep - recenze
Na dně moří žijí svým vlastním životem poklady, monstra i zajímavé herní náměty. Song of the Deep je arkádou mnoha tváří, a tak v ní objevíte od všeho něco. Melancholickou zápletku o dívce, co se potopila pro svého ztraceného otce, podtrhuje velkoryse otevřená hratelnost v rozšafných grafických kulisách. Škoda, že hru jako vystřiženou z nejpodivuhodnějších snů Jacquese Cousteaua zbytečně stahují pod hladinu nešikovné ovládání a frustrující puzzly.
For Honor - recenze
Čas od času se poštěstí. Od tvůrců, kteří sou známí spíše stavěním na již existujících základech (ačkoliv nedávné snowboardové experimenty tento předsudek lehce nahlodávají), spatří světlo světa něco opravdu neotřelého. Taková chvíle nadešla právě teď. Můžeme děkovat, že se někdo odhodlal dát vývoji středověké multiplayerové řežby For Honor zelenou, protože výsledek stojí za to. Pod slupkou technických patálií a diskutabilního zpoplatnění se skrývá, co se týče hratelnosti, skutečný briliant.
Diluvion - recenze
Steampunkové ponorky v postapo oceánu. Není moc jiných kombinací, které by instantně upoutaly moji pozornost v záplavě nových her. Když k tomu přihodíte marketingové hlášky „inspirováno Julesem Vernem“, „podmořské Dark Souls“ a „otevřený svět“, je jasné, že se hlubinami rozkmitaným songem Aqua z Archimedean Dynasty pohybuje něco ambiciózního a mohutného. Není to Moby Dick, je to Diluvion, výpravné ponorkové dobrodružství, které ale zběsilou honbu za nenaplněným snem místy připomíná. Není divu. Čtyřčlenné kalifornské studio Arachnid má zatím na kontě propiskou nakreslenou skákačku Ballpoint Universe, a na jejich nové hře se to podepsalo.
Aliens Go Home Run - recenze
Vetřelci a baseball, to je vážně prapodivné spojení. Jenže v retro arkádě Aliens Go Home Run úžasně funguje. Asi proto, že ani o jedno, ani o druhé nakonec příliš nejde. Sportovní utkání proti zeleným mužíčkům je pouhou zástěrkou pro výborně odladěný derivát klasických arkádovek Galaxian a Breakout. Hra elegantně spojuje to nejlepší ze starých shoot ´em up stříleček a pinkacích trenažérů. Drží vysoké tempo, skvěle motivuje a nabízí relativně dostatek obsahu. Nicméně se jí dříve či později přejíte. Toť prokletí žánru, ve kterém stále jen pálíte k nebesům.
Brány Skeldalu 3: Sedm mágů – recenze PC verze
Ač za jeho zrodem stojí zkušený vývojář Jindřich Rohlík, krokovací RPG Brány Skeldalu 3: Sedm mágů toho má s pečivem pramálo společného. Ba spíš naopak – čím déle vlastníte třeba housku nebo loupák, tím tvrdší a méně poživatelné budou. Třetí Skeldal funguje právě naopak. Zpočátku se mu možná podaří vás znechutit, ale postupem času se z něj vyklube snadno stravitelná dobrůtka pro všechny dobrodruhy s apetitem na taktické bojování.
Sniper Elite 4 - recenze
Úplněk skrývá svou bledou tvář za mračny. Tábor se halí do stínů. Strážnému na stanovišti pomalu klesá hlava, snad aby snil o manželce a dětech, co na něj čekají doma. Nadešla ta správná chvíle pro nezvaného hosta, kterého objímá houští ostružin na nedalekém vršku. Smrtící elegán metodicky pozvedá pušku k líci. Její váha je v rukách důvěrně známá, její chlad uklidňující. Hra na kočku a myš může začít.
Urban Empire - recenze
Někdy jednoduše chcete, aby hra uspěla nehledě na očividné okolnosti. Můžete mít rádi vývojáře, může jít o tuze zajímavý nápad nebo podobných her prostě není mnoho. Urban Empire je příklad takové hry. Nejenom, že zpracovává spíše okrajové téma, ale ještě navíc se nebojí pojmout budovatelskou strategii z úhlu, který hry typu Sim City nebo Cities nenabízí. Samo o sobě to však nestačí, aby se z Urban Empire stala alespoň ucházející alternativa k výše zmíněným hrám. Celý koncept se totiž tvůrcům víceméně rozpadl pod rukama, takže ve výsledku zvládá ze všeho nejlépe frustrovat a nudit.
Eador: Imperium - recenze
Eador se objevil v roce 2009 jako výtvor Alexeje Bokuleva (teď už Snowbird Games), aby vzdal hold oblíbenému žánru tahových strategií. Hra vytáhla do popředí správu měst a provincií nebo možnosti objevování a vývoj postavy, čemuž zdatně sekundovaly taktické tahové bitvy. Tohoto schématu se hry v sérii Eador drží už osm let i navzdory často smíšeným reakcím hráčů a recenzentů. Říci proto, že mé vlastní první dojmy byly smíšené, je přinejmenším nedostačující.
Eisenwald: Blood of November - recenze
Od vydání středověkého dobrodružství Legends of Eisenwald už uplynul rok a půl, což je poměrně dlouhá doba. Rozhodně dostatečná na to, aby tvůrci při tvorbě přídavku opravili nedostatky původní hry a přidali nový obsah. Od rozšíření s názvem Eisenwald: Blood of November tedy nebylo scestné očekávat povýšení sympatického mixu strategie a RPG, který ale měl své mouchy, na opravdovou pecku. Realita je bohužel jinde.
Phoning Home - recenze
Jmenujete se ION. Jste nový model robota, vyslaného na intergalaktickou průzkumnou misi. Vaším cílem je najít planetu, která by obsahovala dostatek nerostných surovin pro další rozvoj lidstva, a vzorky dopravit zpět na vaši rodnou planetu. Jak už tomu ale bývá, přistání není zrovna hladké, a z původně prostého sbírání vzorků se stane boj o holé přežití.
Oh...Sir!! The Insult Simulator - recenze
Humor je věc velmi ošemetná, a pokud se zásadním způsobem během filmu, hry či knihy nevyvíjí, rychle mu dochází dech – obzvláště pak, když si jej namícháte suše a vsázíte nejen na moment překvapení, ale hlavně na vrtkavé absurdno. Oh…Sir!! na tuto kombinaci ingrediencí vrší prakticky všechny svoje pomyslné peníze a udělala by líp, kdyby si něco nechala bokem…
Typoman: Revised - recenze
Psané slovo dokáže změnit svět. My, kulturní lidé, kteří dodnes sklízíme plody Gutenbergova vynálezu, tomu rozumíme. Avšak v plošinovce Typoman: Revised mají slova nejen duchovní, ale i fyzickou moc. Pomáhají řešit rébusy a přetvářejí herní prostředí. Ačkoliv kreativní arkáda zklame kratší příběhovou kampaní a nepřesným ovládáním, jen tak na ni nezapomenete. Je zábavná a nesmírně originální. Stačila trocha péče navíc a byla by dokonalá.
Townsmen - recenze PC verze
Navzdory krizi válečných RTS se jiným strategických žánrům evidentně daří poměrně dobře. Středověká budovatelská strategie Townsmen je toho ideálním příkladem. Původně mobilní hra od HandyGames vyšla i pro PC, čímž zaujala naši pozornost. Jde však o šťastný příklad mobilního portu pro PC, nebo je spíš cosi shnilého v království Townsmen?
Maize - recenze
Co by se stalo, kdyby vědci tajného armádního výzkumného střediska nepřesně pochopili rozkaz a namísto blíže nespecifikované zbraně vytvořili odrůdu kukuřice, schopnou rozumného uvažování? Nejspíš byste se probrali a pobaveně šli sdělit na sociální síť, co se vám to zdálo za zhůvěřilost. V realitě first person adventury Maize k tomu nicméně opravdu došlo.
Rise & Shine - recenze
Poklidný svět Gamearth napadli bestie z vesmíru a odvahu vzdorovat jim našlo pouze dítě s kouzelnou pistolí. Klasická plošinovka Rise & Shine kombinuje infantilnost Commander Keen s nápaditou akcí a barvitým designem prostředí. Bohužel, pod slupkou z cukrkandlu se skrývá zklamání. Hra je trestuhodně krátká a svůj hendikep vyvažuje víc než přehnanou obtížností. Je lepší se na ni dívat než ji hrát.
Franchise Hockey Manager 3 - recenze
Dívám se na čerstvý sestřih zápasu Detroit – Montreal a končí skoro dřív, než dopíšu tuhle větu. Jedna nula pro Red Wings? No tak kde to jsme. Klidně mě nařkněte, že patřím do starého železa, ale hokejové skóre má dát v součtu dvouciferné číslo. Když jsem ve Franchise Hockey Manager 3 s Montrealem udolal Boston 7-6, srdéčko mi plesalo nejenom proto, že jsme porazili nenáviděného rivala.
Zombasite - recenze
Je vůbec možné udělat hack and slash RPG bez toho, aby bylo alespoň v některém ohledu srovnáváno s Diablem? Snad každý rok se na scéně vyrojí nové tituly, které se snaží napodobit pekelnou řežbu s větším či menším úspěchem. A pak je tu Zombasite. Hra, která se na první pohled tváří podobně, ale ve skutečnosti se jedná o virus, který hráče napadne, a jen tak ho nepustí.
Orwell - recenze
„Soukromí je mrtvé, což lidem škodí“, sděluje hra se symbolickým názvem Orwell. Legendární Velký bratr v ní vstoupil do 21. století, kdy k nastolení společenské poslušnosti není třeba obhroublé propagandy a mučení, protože nejúčinnější je ovlivňovat lidi po internetu. A také je sledovat. Simulátor digitálního fízlování přináší nový pohled na společenskou nesvobodu, v níž se naivita ze sociálních sítí střetává s paranoidními myšlenkami George Orwella. Navíc je zabalený ve špičkové hratelnosti s originálními nápady.
Farming Simulator 17 - recenze
Dávno pryč jsou doby, kdy byla série Farming Simulator bizarní okrajovou zábavou pro hrstku podivínů. Nechápejte to špatně, pořád se jedná o projekt, k němuž je potřeba přistupovat s velice specifickým stavem mysli, ale dle neoficiálních statistik si tuto agrární eskapádu zahraje na Steamu momentálně v průměru devět tisíc lidí denně, což ji bez problémů zaručuje místo mezi stovkou nejhranějších her této distribuční platformy.
