Tokyo 42 - recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

Tokyo 42 - recenze

Datum vydání:
31. května 2017
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

31. 5. 2017 19:30 | Recenze | autor: Jan Slavík |

Kdyby vám někdo nabídl pilulku nesmrtelnosti, nebylo by moc o čem přemýšlet, že? Horizonty se otevírají, přichází záplava nepřeberných možností, konec základního lidského strachu. Ve futuristické japonské metropoli je podobný medikament opravdu k mání, ale samozřejmě nic není, jaké se na první pohled zdá být. Nevšední a lehce kyberpunková akce Tokyo 42 (www.tokyo42.com) vám o tom povypráví.

Rozkošná dekadence

Tokyo 42 má své mouchy, ale pokud v něčem exceluje, je to bezesporu zpracování a vykreslení prostředí. Město je vyvedeno v příjemných pastelových barvách, působí uhlazeně a elegantně. Kam se podíváte, tam spatříte nějaký experiment pokrokové architektury a konstrukce ze skla a plastu, pyšně se tyčící ve své prosluněné ladnosti. Ulice mají výbornou náladu, která navíc vytváří parádní mix kyberpunkového futurismu s moderní východní stylizací.

To znamená, že na vás na každém rohu kynou tradiční maneki neko, ulice přetékají rozkošnými obchůdky jak ve skutečné Akihabaře, a každá druhá budova se honosí digitálními cedulemi, ze kterých tajemně pomrkávají nápisy v kaně a kandži. Mimochodem, nápisy většinou dávají i smysl, ačkoliv jeden z nejčastěji se vyskytujících billboardů hlásí "převelice zajímaví lidé", což tedy zní malinko bizarně.

Zní to jak ulepená koupel v cukrové vatě, že? Na jednu stranu ano, ale hra také zajímavě pracuje s konceptem lékařsky ordinované nesmrtelnosti. Když mizí prapůvodní strach našeho druhu, tedy hrůza ze smrti, samozřejmě se musí uvolnit i mravy. Ačkoliv zde nenarazíte přímo na nějaké vyšinuté bakchanálie, úbytek ceny života je zřejmý, což dává celkovému vyznění příjemně mrazivý podtón. Tokyo 42 je zkrátka místy lehce humorná, ale hlavně zatraceně kawaii dystopie.

Příběh sám o sobě zrovna dvakrát průrazný není, ale to nijak moc nevadí, protože kde selhávají slova, nastupují jiné formy komunikace. Přitažlivé provedení prostředí lehkou plytkost scénáře vynahrazuje. Krom toho je zřejmé, že se od hráče spíše čeká prozkoumávání města a řešení postranních úkolů, protože hlavní linka je poměrně krátká a v pohodě se dá proběhnout za necelé odpoledne. Když nepočítám možné záseky způsobené obtížností. Vyzobáváním nepovinného obsahu ale není problém strávit klidně dalších dvacet hodin.

zdroj: Archiv

Hrátky s mečem

Na konto očekávaného vyznění hry se často objevovaly příměry, za kterými původně stáli sami tvůrci. Své dílo označili za mix Syndicate a prvního GTA, s čímž však nemohu zcela souhlasit. Ano, v časté absenci morálky a zaměření na zápolení korporací by se opravdu paralely k Syndicate najít daly, ale pokud se budeme bavit o hratelnosti, působí Tokyo 42 spíš jako potomek trojrozměrné verze Hotline Miami a zjednodušené hratelnosti série Commandos.

Místo zeleného baretu se sice oháknete spíš do růžového, ale jinak je stealth hratelnost v úplném základu podobná, ačkoliv značně zjednodušená. Nepřátelé slyší pouze střelbu, nikoliv vaše kroky. Vidí jen vás, nikoli mrtvoly nebo smrt svých druhů. Vy zase na oplátku nemůžete strážné nijak odlákávat nebo je nutit odvracet pohledy – veškeré plížení spočívá v načasování, rychlosti a přesnosti pohybu. K dispozici také máte okouzlující možnost přeměnit se stisknutím tlačítka náhodně na někoho jiného, což samozřejmě řádně zamotá hlavu případným pronásledovatelům.

Přidejte fakt, že po budovách a veškerých výstupcích či architektonických prvcích na nich můžete zcela volně chodit i skákat, a výsledek je jasný – napínavá zábava na výstavně vyvedeném hřišti. Bleskově proklouzávat uličkami, když se zrovna dva hlídači otočí, vznášet se po střechách nad jejich hlavami a sestoupit na ně shůry s napřaženým mečem, krčit se uprostřed nepřátelského území za vývodem větrací šachty a vyhlížet oběť pro své ostří. To vše vyplaví příjemný adrenalin a přinese pocit zadostiučinění, když se věc podaří. Plížení je mnohem dynamičtější a chtělo by se říci akčnější než v případě tradičních čistých stealthovek, což je trochu nezvyk, ale funguje to dobře.

Nevidím!

Hra není úplně dobře vyleštěná, pár technických nedostatků by se našlo. Občas nezmizí upozornění, které zmizet mělo, automat na ukládání čas od času nefunguje vůbec, párkrát možná narazíte na neviditelné stěny a podobně. Jsou to však prkotiny ve srovnání s kamenem úrazu, který představuje práce s kamerou v kombinaci s mířením.

Ono to na pohled vypadá fantasticky. Svět si můžete otáčet snadným stiskem dvou kláves, díky tomu si ho krásně prohlédnete. Působí to dynamicky a efektně. Jenže jsou to běžecké tretry, jejichž tkaničky si sám atlet svázal dohromady. V praxi hra zkrátka zakopává o vlastní zpracování papírově dobrého nápadu. Tokio je metropole plná vysokých domů. Budov, co se ani maličko nezprůhlední, když za ně zaběhnete. To logicky znamená, že není nouze o situace, kdy prostě z žádného úhlu, co kamera nabízí, není vidět buď na vás, nebo na nepřítele. A v nejhorším případě na nikoho.

zdroj: Vlastní

Pamatujete, jak byla Hotline Miami 2 daleko otravnější než jednička, protože postava co chvíli umírala na zásahy skrz okna od vojáků, o nichž jste ani netušili, že tam jsou? Přesně takhle se v Tokyo 42 odehrává nemile velké množství přestřelek. Mnohdy není jasné, kdo kde je, kdo vás může vidět, kdo je za stěnou, kdo nahoře, co je v cestě, co zasáhnete, a o co jste se to za tím rohem sakra zasekli. Nepřátelé jsou vždy ve výrazné přesile, míří v podstatě neomylně, zatímco vy za hromového klení zmateně kvedláte kamerou při pokusech někam vidět, někam mířit, a ještě u toho něčemu uhýbat. Tohle všechno pravidelně končí trapnou smrtí.

V případě, že jde situace řešit stealthem, problém mizí. V takových chvílích je totiž vždy čas si pohled nastavit, jak je potřeba. V průběhu hry ale dojde i na řadu povinně střeleckých situací. Garantuji, že po dvacátém selhaném pokusu, z nichž alespoň deset dopadlo bledě proto, že jste prostě neviděli, kam střílíte, už by se ve vás zábavy nedořezal. Tokyo 42 by byla i normálně pekelně obtížná, což by ovšem nebylo nic špatného. Designové selhání v podobě nefunkční kamery ji ale někdy posouvá až někam k hranicím samoúčelné frustrace, což za pozitivum pochopitelně považovat nelze.

Dobré, ale s výhradami

Možnost, jak otravu z nepřehledné střelby vytěsnit, existuje. Stačí zakleknout za zídku, uchopit odstřelovačku a dát si na čas. S trochou štěstí protivníci akceptují souboj na dálku, také zapadnou do krytů, a pak konečně vypukne zábava, protože máte čas si kameru v pohodě seřídit a častovat se s nepřátelskými střelci střídavými sprškami olova a laserů. Vyhmátnout přesnou kulkou právě ten moment, kdy se nepřátelský soldát pokouší přesouvat mezi kryty, a bez milosti ho poslat k zemi, přináší fantastický pocit.

Hrstka hloupě navržených scén a nelogicky nastavovaný závěr do jisté míry kazí dojem. Stále je ale řeč jen o menší části celku, tudíž to neznamená, že by snad Tokyo 42 jako taková vůbec nestála za pozornost. Je radost se na ni dívat, má parádní atmosféru a většina misí jde řešit potichu nebo odstřelovačkou, což skýtá kvalitní povyražení. Pochvalu si zaslouží i rozmanitý nepovinný obsah, který nabízí mise na motorce, závody, parkour, odstřelovačské úkoly, doručování balíčků, provokování válek gangů, skákání po vznášejících se autech nad propastí jak z Pátého elementu, trestání sprejerů katanou (jak taky jinak) a bůh ví co ještě.

Když se obrníte shovívavostí a jistou mírou tolerance, díky které překousnete při vynuceně akčních pasážích občasné trampoty s kamerou a z nich pramenící přepálenou obtížnost, neodejdete s prázdnou. Zbytek hry se vám totiž za trpělivost odmění sympaticky pestrým obsahem, povedeným prostředím a v konečném součtu i příjemnou zábavou.

Verdikt:

Futuristické Tokio je krásné a stylové město. Nabízí povedený stealth, příjemnou svobodu a výbornou atmosféru. Jen škoda zmatků způsobených kamerou, které dokážou při přestřelkách nepříjemně zavařit.

Nejnovější články