Chivalry: Medieval Warfare (Torn Banner Studios)

Mladí a šikovní tvůrci, kteří stojí za vynikající modifikací Age of Chivalry pro Half-Life 2, se zvesela vypravili do Kolína nad Rýnem, aby představili svůj doposud největší projekt. Chivalry: Medieval Warfare vypadá nádherně, plynule, filmově, a vůbec krvavě a správně násilně.

Tahle FPS (First Person Slasher – sekaná z prvního pohledu) se bude odehrávat v období středověku, kdy rytíři následují své krále, a plení a drancují, znásilňují a zabíjejí ve jménu slepé cti a oslepujícího zlata. V Chivalry: Medieval Warfare se rytíři mohou realizovat hned několika směry. Mohou si rozbíjet držky v nebezpečné aréně, kde se povalují všemožné pasti a nástrahy, jež byly velmi užitečné už v takové Dark Messiah: Might and Magic. Nebo se mohou rovnou vrhnout do pořádné bitvy a nakopávat nepřátelům prdele a využívat při tom reálných nerovností terénu.

Začátky budou snadné: naběhnout do vesnice, vypálit ji, podřezat místní vidláky a ono už pak nějak bude. Vyvěšování vlajek ani vzájemné okrádání se o ně se konat nebude – toto není capture the flag, toto je středověk. Když se zlomí vesnice, jde se prolomit první obrana hradu. Dá-li bůh, zajde to tak daleko, že rytíři vtrhnou do trůnního sálu, kde je již očekává osobní stráž krále. Jeden z nás se bude moct vtělit do jeho kůže, ostatní ho budou chránit zuby-nehty, do poslední kapky krve. Možností, jak se bránit a útočit, nebude málo.

Po výběru společenské vrstvy (lučištníci, rytíři, vojáci, předvoj) budeme mít rovněž na výběr z několika hlavních a podpůrných zbraní. Každá zbraň je navíc rozdělena dle váhy a kadence – kdo si chce hrát s mečem na Sparťany, ten sáhne po krátké a lehké variantě, kdo si chce připadat jako bijec plný testosteronu, tomu bude po chuti dlouhý a těžký klacek. To samé platí pro lukostřelce/kušníky, kteří si navíc musí i chytře volit typ střeliva, protože co prorazí koženou zbroj, plátovku nanejvýš poškrábe.

Boje jsou v Chivalry: Medieval Warfare stěžejní... a zároveň i dost filmové. Tvůrcům se ani nedivím, že se na reálnější zážitek z boje vykašlali – kdo by se chtěl měřit s Nealem Stephensonem? S filmovým pojetím přichází i filmová atmosféra a takřka nekončící dynamická akce, kdy se hlavy nepřátel stínají, jako když nůž máslem projíždí.

Do nepřátel budeme moct kopat, oblbovat je falešnými útoky a po vítězství si nad jejich mrtvolou i zazpívat nějakou tu veselou písničku... nebo spíš popěvek... dobře dobře, křik. Jelikož se hra velmi silně inspiruje u filmových skvostů akčního/historického žánru jako je Statečné srdce, Gladiátor, Trója nebo 300, těšme se rovněž na efektní zpomalovačky.

Klíčový bude pochopitelně pohled z první osoby, nicméně kdo si bude chtít přepínat do třetího pohledu, aby získal větší přehled o prostředí (zároveň ale ztratil něco na přesnosti útoků), bude mít tu možnost. Mapy jsou momentálně koncipovány až pro 32 hráčů, což se může zdát málo, když uvážíme, že hra má být epická. V rozhodnutí tvůrců se však rýpat nebudu, jelikož oni sami nejlépe ví, jakou hru chtějí mít – výbušnou akci s malými záškodnickými partami. Nepřekvapí, že tu funguje i auto heal.

Hru vyhlížejme podzimem letošního roku na Steamu. Kdo chce ještě klukům přispěchat na pomoc, aby byl výsledný produkt ťip-ťop, nechť se staví na Kickstarteru.

War of the Roses (Fatshark)

Novinka od Fatsharků to nemá vůbec jednoduché, a dělá si to sama. V porovnání s Chivalry: Medieval Warfare totiž není konzistentní v prezentaci toho, čím chce vlastně být. Tvůrci, již stojí za tituly Lead and Gold, Bionic Commando Rearmed 2 a Krater nám zpočátku naservírovali takové obrázky, že jsme (my, fanoušci série Mount & Blade) skoro až očekávali příchod Krista. Jenomže i z videí z letošního Gamescomu je jasné, že drsná atmosféra temných časů je tatam a reálný pocit z bitvy musíme zase hledat jinde.

A je to škoda, jelikož to, co War of the Roses přináší, není vůbec špatné. Především má oproti Chivalry koně, a jak známo: „Království za koně!“ (Ačkoliv ono okřídlené rčení používám v jiném než v původním významu.) Že se koně ovládají jako motorky, za to se na tvůrce zlobit nemůžeme – ani nikomu jinému se dosud nepodařilo překonat jízdu na koni v Shadow of the Colossus.

Kůň nám nedá pouze pocit převahy, díky němu totiž i pochopíme, jak velký a krásný svět se rozprostírá okolo nás: lesy, cesty, pole s vojenskými stany, krčmy na rozcestí, mosty nad zurčící řekou... a výčet stále nekončí. Pokud je War of the Roses něčím fantastická, pak bezpochyby virtuálním přenesením do Anglie 15. století.

Mimo krásných exteriérů se tvůrci maximálně vyblbli na dobových zbraních a zbrojích, jež tehdy v konfliktu mezi Yorky a Lancastery přišly vhod. To je ostatně další plus – opravte mne, pokud se mýlím, ale nevzpomínám si, že by kdo v minulosti přišel a zpracoval hru z tohoto historického a nemálo dramatického období. Kromě samotných bojů v terénu mě nesmírně potěšila skutečnost, že hráči se spolu mohou utkat jak na cvičišti, tak v zápolících hrách, do nichž spadá i kolbiště. Kolbiště! No není to sen!?

Jenže mě z toho historického snu furt něco probouzí. Ať už je to přeplácaný HUD, okolo poletující barevná číslíčka, všudypřítomná arkádovost nebo krev, co z lidí stříká, jako když načnete šampus. Nebo „executions“: abychom si doopravdy posichrovali, že je nepřítel mrtvý, musíme provést takzvanou popravu, jež spočívá v tom, že si do nepřítele kopneme, aby se díval tváří k nebi, pak si na něho sedneme a nejméně třikrát ho bodneme do hlavy, potažmo do očí.

Násilí ve středověku beru, ale tohle už je úlet! Nejenom, že se animace popravy vůbec nemění, takže to pak jaksi ztrácí na síle, ale taky pokud popravu neprovedeme a necháme panáka jeho osudu, může se odkudsi náhodou objevit jeho týmový parťák, poplácat ho po zádech a borec se zvedá jak znovuzrozený a jde s „Hurá!“ opět do boje. „Medic!!!“ ve středověku – to je i na mě moc.

I když by šly všechny ne-středověké prvky povypínat, arkádový boj prostě nevypneme. A to, obávám se, zapříčiní, jestli se do hry okamžitě zamilujeme nebo od ní smutně odvrátíme hlavu. Než skončím s touto truchlivou baladou o dávných časech, jež klamou a možná i leckoho zklamou, musím však ještě pochválit pěknou hudbu a možnost hrát až v počtu 64 lidí.

Red Orchestra 2: Rising Storm (nadšení moddeři & Tripwire Interactive)

Z 15. století se posuneme o pět století dopředu, přesněji do let 1941–1945. Pokud doopravdy hádáte, pak hádáte s největší pravděpodobností správně – přesuneme se totiž do let Druhé světové války, a to pro změnu do východní Asie na ostrovy jako Iwodžima, Betio, Saipan, Hanto (bitva u řeky Driniumor) a nepochybně na další, vývojáři dosud neoznámená místa. Kolegům-novinářům z GameGrin přišla prezentace hry Red Orchestra 2: Rising Storm tou nejpoutavější, jaká se na letošním Gamescomu vůbec odehrála, a já nemám jediný důvod tomu nevěřit.

Mimo samotný fakt, že se s Rising Storm dostaneme po letech zase na čerstvý vzduch tichých moří, čeká nás oproti masové produkci generických stříleček takřka opravdový drsný zážitek z válečné vřavy. Na velkých mapách si půjdou síly spojeneckých jednotek s jednotkami japonského císaře vzájemně po krku. V Rising Storm se vrací dobře známé herní styly: Countdown, Firefight a Territory, stejně jako pořádná dávka emocí a historicky přesných způsobů vedení boje. Pro Američany to znamená, že si znovu projdou japonským peklem. Budou však při tom procházení po zuby ozbrojeni puškami samopaly i drastickými plamenomety. Bude to ale stačit?

zdroj: tisková zpráva

Japonci jsou u sebe daleko víc... doma. Navíc jejich styl zaútoč a zmiz z nich dělá neskutečný postrach. Mohou kdykoliv využít takzvaných spawn bunkrů, a Američanům tak vtrhnout do zad. Své granáty mohou po vyděšených Američanech nejenom metat, ale také je zabodávat do země coby miny. Jasně, že jsou vidět a dají se obejít – bude na to však mít takový Američan vůbec čas, když ho odevšad bude něco odstřelovat?

A japonskými výhodami nekončíme. Věděli jste, že japonští oficíři nosili za války katany? A že když se shlukla tlupa vojáků s bajonety, že se řvalo „banzai“ a spojenci se třásli jako osiky? I na tohle se máme těšit! Útoky banzai spojeneckým hráčům skutečně rozladí jak přesnost jejich míření, tak pohyb. Prostě peklo.

O to víc pak budou silnější momenty, když se v bezvýchodné situaci zjeví anonymní Dan Daly a se svým: „Come on, you sons of bitches! You wanna live forever?“ vybičuje demoralizované chlapce k vítězství. A vůně olova bude toho dne tak sladká... Změny počasí a střídání stráží dne a noci budou u takto reálné hry samozřejmostí. Takže jo: já se těším moc – jenom se dočkat konce roku.

zdroj: Archiv

Anomaly Korea (11 bit studios)

Tyhle polské vývojáře bychom měli znát. Když už ne pro jejich předešlou Anomaly: Warzone Earth, tak rozhodně pro jejich stařičkou drsňárnu Gorky 17, jež je dnes za pár kaček okamžitě dostupná z GOG.com. Ale zpátky k sérii Anomaly. Kluci totiž ohlásili pokračování a na letošní Gamescom s sebou vzali i první videoupoutávku.

Po předešlých potížích se šmejdem z vesmíru, jenž napadl milované Tokio, ale s nímž jsme se jako správní velitelé vypořádali, napadají emzáci Zemi podruhé, a tentokrát cílí na Koreu. Druhý díl s sebou přinese nové taktické možnosti, nové jednotky na obou stranách, hráčovy (velitelovy) nové schopnosti a aby se neřeklo, tak taky nějaký ten příběh. Žánrově hra spadá do kategorie věžovka naruby. Pokud o této sérii čtete prvně a nejen přiložené video vás zaujalo, nedoporučím vám nikoho lepšího než našeho odborníka na válku Tomáše Junga a jeho recenzi prvního dílu.

zdroj: Archiv

Natural Selection 2 (Unknown Worlds Entertainment)

Prezentace další multiplayerové střílečky, jež je z pohledu hráče – překrmeného generickými akcemi – něco jako zázrak. O Natural Selection 2 se již rozepisoval Petr, takže pokud mu chcete udělat radost, přečtěte si to. Sobě tu radost uděláte taky, až zjistíte, jak fakt dost super tahle hra je.

Co mě na Natural Selection 2 tak baví? Jednak mi vrací část dětství, již jsem strávil u počítače, očima vyděšeně kmitající po obrazovce, kdy na mě zas vybafne nějaký ten vetřelec nebo rovnou predátor (Aliens Versus Predator). Nemusím ani zdůrazňovat, kolik jsme si tehdy po LANce užili srandy a strachu. Oproti původnímu AvP nabízí Natural Selection 2 rovnou čtyři typy vetřelců – každého s odlišnými vlastnostmi a smrtícími útoky. V jejich kůži budeme moct lézt po stěnách, létat nebo obřím rohem rozpíchávat mariňácké zadele.

zdroj: tisková zpráva

Hra je rovněž fantastická ve zkřížení žánrů taktické FPS a strategie, a ještě fantastičtější je fakt, že přepínání mezi oběma styly boje je naprosto plynulé. V jeden okamžik tak držíme obranu před dotírajícím šmejdem z vesmíru, abychom se pak na moment stáhli do základny, naskočili do velitelského stanu a z dvourozměrného pohledu stavěli obranné věže, překážky a jinak podporovali své věrné mariňáky.

Z velína pak můžeme opět vyskočit, z opodál stojící zbrojnice nafasovat pěknou novou zbraň (pokud máme dostatek zdrojů na její zakoupení) a vyrážíme zpátky na steč do nikdy nekončící bitvy. Boj o zdroje nebyl nikdy tak zuřivý.

Natural Selection 2 bude i díky autorskému enginu Spark snadno modifikovatelná, takže ani nedomýšlím ty možnosti. Hra bude dodávána přes Steam, a to co nevidět! Ačkoliv oficiální datum tvůrci doposud nestanovili.

A Game of Dwarves (Zeal Game Studio)

Pokud se pozorně zadíváme na nezávislé hry, zjistíme, že stejně jako jejich AAA sourozenci trpí nepěknou nemocí: línými názvy. (Byl bych sprostší, kdyby mi to Petr dovolil.) Jenom si sjeďme výčet titulů v dnešním Rozcestníku a co dostaneme? Triumfální zakončení v podobě A Game of Dwarves! Hádám, že úspěch A Game of Thrones pana George R. R. Martina s tím nijak nesouvisí...

Ale tak hry jsou především o hrách a nikoliv o názvech, že ano? A Game of Dwarves se zjevně nechala inspirovat u Dwarf Fortress, ačkoliv její složitost bude s největší pravděpodobností postrádat. Oproti ASCII sází na hezoučké vizuální trojrozměrné zpracování – spíš než hardcore bude hra o pohodovém stavění.

zdroj: tisková zpráva

S bandou trpaslíků se budeme volně prokopávat podzemím, objevovat třpytivé poklady a příležitostně si i s někým zabojujeme. Svůj domov budeme moct upravovat dle libosti a vlastní fantazie. Ukáže se, jak jsme na tom s citem pro design – jestli raději stavíme funkčně nebo se oddáváme manýrům Ludvíka XIV.

Pevně věřím, že A Game of Dwarves si své hračičky najde. Studiu Zeal Game a jejich trpasličí sérii přeji jedině úspěch. Pravdou je, že trpaslice mě nikdy moc nepřitahovaly, i když mi párkrát daly... pusu. Jsem proto nesmírně vděčný Paradoxu, že po kratší době od vydání A Game of Dwarves vypustí mezi nás smrtelníky i mnohem pekelnější hru Impire (Cyanide Studios), jež zas velmi nápadně napodobuje původní „It's GOOD to be BAD!“ sérii Dungeon Keeper. I ta tvoří část mého dětství. Ale o tom až jindy.

zdroj: Archiv

Co se všechno odehrálo, zatímco jste hráli

Máte i vy nějaké nezávislé tipy? Jakékoliv: nedávno zakoupené indie hry, jež byste chtěli doporučit, nebo naopak tituly, od kterých byste rádi čtenáře odradili, nově objevené stránky „zapadlých“ nezávislých tvůrců, tipy na videoherně-filmový / hudební / divadelní / prostě umělecký underground, cokoliv? Pak se je nestyďte napsat do diskuze. Prozraďte rovněž, jakou hru budete v nejbližší době hrát a na jakou další se těšíte?