Recenze
Dishonored 2 - recenze
18. 11. 2016
|
Lukáš Grygar
Stojím na okraji útesu olizovaného vlnami. Moře je za rozbřesku líné, u obzoru se plouží velrybářská loď, a když otočím hlavu doleva, vidím Karnacu, přístav ve stínu hory, připomínající dvojici žraločích ploutví. Dnes jsem ale žralokem já a kořistí se má stát zpupný vévoda – jeden ze spiklenců, kteří připravili mladou císařovnu Emily Kaldwin o trůn. Dívám se k městu z ostrova, na němž se rozkládá vévodovo opulentní sídlo. Patnáct hodin nazpátek jsem od lázní Addermire pozoroval postupující bouřkovou frontu a patnáct let nazpátek to byly šedivé mraky od majáku na Markhamově ostrově z Metal Age. Jedna dlouhá, šedivá nit, natažená od druhého Thiefa k druhému Dishonored.
Dishonored: Death of the Outsider - recenze
29. 9. 2017
|
Šárka Tmějová
Císařovna je mrtvá, ať žije císařovna! Zatímco Emily Kaldwin se se svým otcem vrací do Dunwallu, aby právoplatně usedla na svůj znovunabytý trůn, kapitánka lodi Dreadful Wale Meagan Foster má jiné starosti. Kromě toho, že má tajnou identitu v podobě Billie Lurk, pravé ruky protřelého zabijáka Dauda, ji čeká nelehký úkol. Jak název hry předjímá – musí zabít Outsidera. Co je vlastně zač tenhle rádoby tajemný chlápek s černýma očima, který vede filosofické řeči a rozdává vyvoleným obyvatelům císařství magické schopnosti? A je možné doopravdy zničit božskou entitu, která přebývá v mystickém světě, kam smí jen snící a umírající?
Dishonored - recenze
12. 10. 2012
|
Aleš Smutný
Uf. Mám za sebou spoustu zábavných hodin, během nichž jsem protáhl humánního, mlčenlivého zabijáka Corva uličkami a zákoutími Dunwallu a vyřešil politické otřesy, které měly původ ve vraždě císařovny. Tu promptně hodili na krk mně, tedy Corvovi, čímž i stvořili název hry. Dishonored.
Styx: Shards of Darkness – recenze
24. 3. 2017
|
Adam Homola
Dishonored, Thief, Assassin’s Creed… Nejen z těchto her si Styx: Shards of Darkness utahuje, i když jim nesahá ani po kotníky. Druhé stealth dobrodružství titulního goblina se snaží o mnohé, ale ve většině selhává. Snaží se o osobitost, humor, smysluplný systém schopností, akci i napětí, ale moc mu to nejde. Ve výsledku by tak měl goblin spíše zalézt zpátky do stínů, ne si otevírat ústa na jiné hry.
Weird West – recenze skutečně podivuhodného westernu
13. 4. 2022
|
Šárka Tmějová
Vzhůru na Divnoký západ
Jamestown: Legend of the Lost Colony – recenze
5. 11. 2011
|
Marek Král
Rok 2011 a já si u střílečky poprvé v životě postesknu: „Je to boží! Jen mě mrzí, že až tohle odehraju, už se do světa Jamestownu nikdy nedostanu. A je to taková škoda! Tolik nevyužitého materiálu; těch možných příběhů; kolik ztvárnění by se dalo na tenhle skvělý svět vymyslet!“ Jenomže stesk se musí potlačit, poněvadž stejně nikam nevede, pak sestoupit zpátky na zem a jen tiše doufat, že BioShock Infinite či Dishonored se možná… možná podaří přiblížit divokým představám, jaké se mi hlavou – v případě Jamestownu – honí.
Román You od scénáristy Looking Glass je dárkem pro pamětníky
27. 7. 2013
|
Ladislav Loukota
Co je spartánky pojmenovaná kniha You? Jde o počin Austina Grossmana, tedy pána z éry Looking Glass Studios, a scénáristy i designéra titulů jako Ultima Underworld II, System Shock, Trespasser, Deus Ex, Epic Mickey či Dishonored. Konečně nadešel čas na delší recenzi (z anglické verze) tohoto literárního díla, které se nepřímo pyšní ambicí být ultimátním románem o hraní her. A když kniha jako tato začíná citátem od Shakespeara, je zaděláno na paralely i skutečně existenciální rozebrání kouzla interaktivní zábavy. Jak však praví stará moudrost, není všechno zlato, co se třpytí.
Redfall – recenze upírské střílečky, která ze mě vysála chuť žít
2. 5. 2023
|
Šárka Tmějová
Jako kůl přímo do srdce…
O hrách a lidech je bichle pro všechny milovníky herního průmyslu
12. 1. 2023
|
Patrik Hajda
Když se chcete dozvědět víc
Picross 3D Round 2 - recenze
5. 1. 2017
|
Jiří Pavlovský
Logická hra Picross představovala jednoduchý, ale geniální vynález. Šlo vlastně o klasickou křížovku, jen jste místo vyplňování písmenek začerňovali políčka. Působilo to spíše jako omalovánka než jako hlavolam, ale nenechte se zmást. Vtip byl v tom, že jste měli vždycky v každém sloupci napsáno, kolik je tam černých políček, a jestli jsou v kuse, nebo rozdělené na několik částí. A to bylo všechno. Kde přesně jsou, na to jste už museli dedukcí přijít sami. A pak někoho napadlo převést tento geniálně jednoduchý a návykový koncept do třech rozměrů. A byl to dobrý nápad. Není nic uspokojivějšího než z kvádru složeného z očíslovaných kostiček vyzobávat nepotřebné dílky, aby tam nakonec zůstala nějaká „socha“. Bylo to jednoduché. Picross 3D Round 2 tento koncept rozvíjí, ale navrch samozřejmě přichází s něčím novým – opět jde o trefu do černého, respektive v tomto případě spíše barevného.
El Hijo – recenze plíživé adventury z Divokého západu
19. 1. 2021
|
Patrik Hajda
Hitman, Thief a… El Hijo?
Iron Danger – recenze unikátního taktického RPG
26. 3. 2020
|
Václav Pecháček
Her, v nichž můžete vracet čas, je plus minus nekonečno, ale žádná z nich není jako Iron Danger. Tahle realtimová, ale zároveň tahová, sólově kooperační RPG strategie se vymyká přirovnání. Nejbližší, co mě z vlastní zkušenosti napadá, je hudební program Audacity, jen místo tracků mixujete úskoky, výpady a kouzla – a výsledkem je symfonie zabíjení. Zní to divně, hraje se to skvěle.
Thief - recenze
28. 2. 2014
|
Aleš Smutný
Nemá cenu omílat, že Thief s sebou táhne břemeno dědictví slavné stealth série. Prostě je to tak. Někteří hru kvůli tomu strhají a nechají válet někde v temné uličce zapomnění bez ohledu na to, že je Thief je dobrá a zábavná stealth hra. Vezmou si k ruce nějaké ty chyby (jimiž se bohužel také nešetřilo) jako argument a nafouknou je do obrovské bubliny, kterou pak milého Garretta s novým hlasem umlátí. Tu máš! Zloději zlodějská! To máš za to, že si bereš do huby kultovní hru posprejovanou pižmem nostalgie. Nikoho už nebude zajímat, že si to nový Thief skutečně nezaslouží...
Ghost of a Tale - recenze
27. 3. 2018
|
Pavel Dobrovský
Po pěti letech od zafinancování na Indiegogo vystupuje trubadúr Tilo z Ghost of a Tale ze stínu early accessu do světla plnokrevných titulů. Přináší vypointované stealthové dobrodružství, ve kterém se prolínají žánrová klišé s neotřelou stavbou prostředí a dechberoucí prezentací. Nenechte se ale oklamat vizuálem. Tilo svými vousky, ušima a velkými kukadly pouze naznačuje, že je protagonistou jednoduché, pohádkové a roztomilé zábavy. Ve skutečnosti vás zavede hluboko do světa, kterým lomcuje rozklad, dekadence a nepěkná společenská krize – krysy jsou všude a myškám nejraději zasekávají halapartny do hlavy. Zvlášť, když jsou na útěku z hradního vězení.
Crysis 3 - recenze singleplayeru PC verze
22. 2. 2013
|
Miloš Bohoněk
Recenzi multiplayerové části a celkové hodnocení hry i s verdiktem najdete v tomto článku!
Wolfenstein: The Old Blood - recenze
9. 5. 2015
|
Miloš Bohoněk
„Neboj, kámo, mám plán. Prostřílím se dovnitř, tam zabiju všechny nácky a pak tě vysvobodím.“ I stalo se. B.J. Blazkowicz je mužem činu. Na nějaké velké povídání ho neužijete, ale zato oplývá jinými přednostmi. Nositele uniforem s háknkrojcem kosí jako sekačka trávu a třebaže má íkvé tykve, občas během toho kosení utrousí i správně béčkovou hlášku. B.J. Blazkowicz je hrdinou ze staré školy a z té samé školy loni přinesl stylovou střílečku jménem Wolfenstein: The New Order, která se dočkala datadisku Old Blood, takže jaký je?
The Walking Dead: Season 2 - recenze 2. epizody
6. 3. 2014
|
Miloš Bohoněk
„Ještě. Mě. Nekousli.“ Z Clementine už je velká holka a v druhé epizodě druhé sezóny The Walking Dead je to patrnější než kdy dřív. Už minule jsme viděli, že z vyjukaného děvčátka s plyšákem v ruce se stala mladá žena s nezkrotným odhodláním přežít. Zašila si otevřené předloktí, zpacifikovala několikanásobně těžšího zombíka a v pouhých jedenácti letech přeskočila pubertu. Život v průběhu nemrtvé apokalypsy holt člověka ovlivní a jeho dospívání značně urychlí.
Hitman: Absolution - recenze
18. 11. 2012
|
Ondřej Švára
Něco zasmrdělo. Buď je to archivní grónská pomazánka, do které jsem namočil loket, nebo já sám. Krčím se za regálem místního konzumu a cítím, že bé je správně. Na stěnách kšeftu pozoruji mihotající se červenomodré světlo. Začalo pátrání. Atmosféra se zahušťuje.
Prey - recenze
10. 5. 2017
|
Jan Slavík
Proč je vesmír černý? Představte si, že by astronauti během sovětsko-amerických kosmických závodů nenašli jenom vzduchoprázdno a finále by nebyla procházka po bledém měsíčním povrchu. Místo toho by došlo k objevu, který by nás přinutil se na černočerný prostor mezi hvězdami dívat s úplně jiným respektem a strachem. V temnotě se skrývá rasa Typhon. Nezná city, koncept utrpení je jí cizí. Budete její kořistí. Budete Prey.