Styx: Shards of Darkness nutí člověka ke stealth hraní více než první díl, s čímž jde ruku v ruce menší množství soubojů. Může na ně dojít, ale v lepším případě se vám podaří útok jednoho nepřítele vykrýt a rychle do něj zapíchnout nůž. V horším případě je ale nepřátel víc nebo jsou šikovnější, a pak se raději snažíte zmizet. Nikdo se přeci nechce pořád dokolečka dívat na loadovací obrazovku.
Rytíře, elfy a další havěť můžete zabíjet nejčastěji dýkou (rychle a nahlas, pomalu a potichu) nebo několika dalšími, většinou ovšem zcela zbytečnými, způsoby. Bohužel pro zábavný herní design totiž nepřátelé skáčou tak, jak pískáte. Doslova. Většinou stačí zalézt do nejvhodnějšího koutku, písknout a příchozího nebožáka sejmout. A koho sejmout nejde, toho lze obejít.
Hra sice obvykle nabízí několik možností, jak se s danou situací vypořádat: od otrávení jídla a vody, přes nastražení pastí, až po uvolnění lustrů. Po pár minutách se ale budete ptát sami sebe „proč?“. Nepřátele totiž zabíjet nemusíte nebo rovnou nemůžete, a tak jejich prosté ignorování či případné odlákání bohatě stačí. Ke kreativnímu postupu vás nemotivuje ani nenápaditý a často spíš nudný design úrovní, ve kterých jde skoro všechno udělat přímočaře a jednoduše.
zdroj: Archiv
Experimentovat a snažit se o kreativní řešení situací se vám ve Styx: Shards of Darkness nebude chtít už kvůli základu hratelnosti, která není špatná, ale zároveň ničím nevyniká. Schovávání se ve stínech, ručkování po okrajích zorného pole vojáků a následné hvízdání není vzrušující, ani napínavé. Jde o prachobyčejnou rutinu bez chuti a zápachu, nad kterou sice nebudete spílat, ale zároveň ji nebudete ani oslavovat.
Na rozmanitosti hře nepřidávají ani schopnosti hlavní postavy, které sice naplňují všechny žánrové normy, ale k jejich získání nebo odemknutí vás nic nemotivuje. Nemáte se zkrátka za čím hnát, protože drtivou většinu schopností vlastně nepotřebujete. Triviálně zpracovaný crafting dojem ze hry také nevylepšuje - jde o ukázkový případ prvku, který je ve hře jenom do počtu.
Druhý Styx toho na papíře nabízí hodně, ale k čemu to je, když většinu věcí nevyužijete, protože jsou zbytečné. Nic ve hře nepůsobí vyladěně a promyšleně. Celé to sice nějakým zázrakem drží pohromadě, místy to funguje a někdy hra i zabaví, ale jde jen o náznaky. Když hru vypnete, okamžitě na ni zapomenete.
Mlčeti zlato
Problémový je i hlavní hrdina, zejména jeho hláškování. Styx neustále něco komentuje a trousí vtipy, ale vůbec mu to nejde. A když zrovna nemluví sprostě, což se do fantasy prostředí nehodí, má v oblibě „bourání čtvrté zdi“ – mluví přímo na vás, nebo mluví o jiných hrách či filmech.
Vnímání humoru je samozřejmě silně subjektivní, ale objektivně je špatné, že je hlášek malé množství, takže je musíte poslouchat pořád dokola. Když po padesáté za sebou po smrti uslyšíte „Hele, streamuješ to? Chci pět procent z tvé kompilace nejlepších goblinských smrtí,“ máte chuť hru rovnou odinstalovat.
Hláška o streamování je navíc jedna z těch vhodnějších a nejméně urážlivých. Některé jiné překračují práh trapnosti v takové míře, že začnou být otravné už napodruhé. Jenže vy je během hraní uslyšíte ve vyšších desítkách. Snahu scénáristům upřít nelze, ale na herní obdobu hláškujícího Deadpoola nemají ani náhodou. Samozřejmě nelze vyloučit, že se někomu budou zdejší hlášky líbit, a i po padesáté se u nich bude za břicho popadat. Já se ale popadal spíš za hlavu.
zdroj: Archiv
Technická ostuda
Obecně vzato má Styx: Shards of Darkness do odladěné hry stejně daleko, jako goblin k Ryanu Reynoldsovi. Některé drobnosti bych hře klidně prominul, ale ve chvíli, kdy stráž kráčí neomylně kupředu, židle v cestě nevidí a ty pod vlivem divoké fyziky zběsile létají na všechny strany po prvním dotyku, tak jen sedíte a nevěřícně koukáte, jak se vám hra rozbíjí před očima.
Podobných bugů je ve hře celá řada. Každou chvíli jsem byl svědkem, jak se strážní zasekli o sebe nebo o nějaký objekt, šli jinam než měli a vůbec se chovali divně - myslím tím akční vytahování meče v klidovém stavu, dialog dvou stráží na místě, kde stojí jen jeden a tak dále.
Hra ovšem není jen plná chyb a bugů, ale je také silně nekonzistentní. Písknutí funguje jen občas, nepřátelé vás jednou vidí z padesáti metrů a jindy z pěti metrů, Styx se římsy chytí, jen když se mu chce… Podobných "radostí" je hra plná a spolehlivě kazí už tak diskutabilní dojem, který nevylepšuje ani kooperativní režim a prostor pro speedruny, kdy hra hodnotí váš výkon podle času, spuštěných alarmů nebo druhů zabití.
Do třetice?
Přes všechny zmíněné nedostatky však nelze říct, že je Styx: Shards of Darkness vyloženě špatná hra. Zabavit dokáže a nějaký potenciál v sobě má. Jen ho tvůrci nevyužili a výsledkem je béčková stealth hra, která se oproti prvnímu dílu nikam zásadně neposunula.
Shard of Darkness lze těžko někomu doporučit, dokonce i skalním fanouškům stealth her. Bude lepší, když svůj čas a peníze investují do něčeho zajímavějšího. Přesto držím vývojářům do budoucna pěsti. Třeba se jim do třetice podaří vytvořit skutečně kvalitní stealth hru, protože solidní základ, na kterém by se dobrá hra vystavět dala, už mají.
