Internetová legenda praví, že vždycky, když zmíníte původní Bloodlines, někdo je znovu nainstaluje. Akční RPG od Troika Games se zapsalo do srdcí hráček a hráčů tak hluboce, že se i po více než dvaceti letech vrací na pláže Santa Monicy, kde pobledlí surfaři hledí do vln, nad kterými pro ně už nikdy nevyjde slunce.

Pokračování si přáli všichni, ale osud mu nepřál. Bloodlines 2 na dlouhé roky uvízly ve vývojářském pekle, došlo na vyhazovy klíčových tvůrců a hru nakonec dostalo na starost úplně jiné studio: The Chinese Room. Poněkud neobvyklý zachránce, který do té doby žádnou podobnou hru neudělal a byl známý hlavně pro své walking simulátory. Mnozí proto nad Bloodlines 2 dělali kříž, že s takto rozdanými kartami nás nečeká nic jiného než katastrofa.

Vývojáři z The Chinese Room ale projekt dotáhli a já můžu říct, že Vampire: The Masquerade – Bloodlines 2 nejsou zas tak hrozná hra, jak se prorokovalo. Jsou ale bohužel plné zvláštních designových rozhodnutí, která je vedou jiným směrem, než kam by si přála srdce fanoušků prvního dílu.

Teď ne, Fabiene!

Do hry vstupujete jako stará a mocná bytost, vampýr(ka) Phyre, předčasně probuzená ze svého staletého spánku. Hned je vám jasné, že se něco pokazilo. Na ruce máte vypálený cejch, vaše schopnosti jsou oslabené a v hlavě slyšíte hlas Fabiena: detektiva z klanu šílených vampýrů, který, jak se zdá, odteď žije ve vaší hlavě. Společně se tedy vydáváte do ulic nočního Seattlu odhalit, co se tu vlastně děje.

zdroj: Paradox Interactive

Tvorba postavy je oproti prvnímu dílu upozaděná. Pro Phyre si zvolíte pouze gender, drobně poladíte vzhled obličeje a vyberete upíří klan, který definuje vaše počáteční schopnosti a outfit. V několika replikách budete moct ještě naznačit, jestli jste století nesmrtelného života strávili spíše po knihovnách nebo bojištích, ale na hru to už nebude mít vliv. Phyre slouží jenom jako hráčský avatar, který skáče a kouše, ale sám nemá žádný charakter nebo minulost.

Fabien je ovšem jiný případ, ten charakter má – a jaký. Tenhle vyšinutý upíří detektiv byl proměněný v roce 1924 a mentálně ustrnul v póze noirového detektiva. Neustále mluví o řešení případů, o chladnoucích stopách a o tom, že když „přišla do mojí kanceláře, věděl jsem, že to znamená problémy.“ Nabízí se srovnání s Cyberpunkem 2077, kde je ale partnerství Johnnyho a V přece jenom organičtější, protože oba jejich příběhy jsou vyprávěné ve stejném žánru. Bloodlines 2 míchá klasickou upířínu s L.A. Noire, což je kombinace, která každému nemusí být po chuti.

Než se dostal do vaší hlavy, řešil Fabien zamotaný případ vraha upírů, který po sto letech znovu řádí v Seattlu – a jak správně tušíte, nějak souvisí i s vaším nenadálým probuzením. Takže od teď je Fabienovo pátrání i vaše starost. Šílený upíří detektiv nejen silverhandovsky komentuje vaše počínání v přítomnosti, ale zároveň se pravidelně propadáte do detektivních flashbacků, kdy za něj i hrajete. I když Fabiena ovládáte méně času než Phyre, většina zásadních zvratů souvisí s jeho pátráním, takže se skoro zdá, že hlavní postava příběhu je on a Phyre je tu jen za taxikáře, který ho vozí z místa na místo.

zdroj: Paradox Interactive

Walking simulator Seattle

Na první pohled vypadá předvánoční Seattle velice pěkně. Všude jsou závěje ozářené reklamními neony, tady se v průchodu líbá pár, tamhle prochází osamělý policista. Z promrzlých exteriérů vstupujete do vyhřátých kaváren a nočních klubů, kde posedávají ostatní upíři, se kterými musíte při svém pátrání ztratit slovíčko. Po pár hodinách se ale pozitivní dojmy rychle rozplynou.

Město je velmi malé a nemá žádnou sofistikovanou urbanistickou architekturu, kterou nás rozmazlilo Night City. Jsou tu jen hranaté bloky budov propojené uličkami do malých dvorků. Nikde není nic zajímavého k prozkoumání, kromě příbytků upíru nejde nikam vlézt a jediné, co vás trochu nutí chodit s otevřenýma očima, jsou sběratelské předměty, které vám přidávají životy. Na ulici strávíte spoustu času, takže si nejde nevšimnout, že chodci mají jenom pár modelů, aktivit a hlášek. Poetická zimní atmosféra  tak brzy mizí a město se stává jen kašírovanou kulisou, kterou chcete co nejrychleji překonat.

A že ji budete překonávat často. Upíři si vás mezi sebou přehazují jako poslíčka, abyste od někoho něco zjistili nebo mu něco donesli. Jednou za čas sice dostanete větší bojovou misi, ale v poměru to působí žalostně málo. Závěrečné titulky jsem viděl po 25 hodinách a z toho pocitově tak 18 prochodil tam a zpátky po pár stejných ulicích a mluvil s pár stejnými NPC. Kořeny Chinese Roomu ve walking simulátorech se nezapřou.

Pohyb po městě se tvůrci pokusili ozvláštnit tím, že Phyre může lézt po stěnách a skákat z budovy na budovu. Bohužel, jak je uliční úroveň hezká, tak jsou střechy prázdné a odfláknuté. Žádné verandy, terasy nebo doupátka bezdomovců; jen několik modelů klimatizací a kouřících rour. Často jsem si připadal, že jsem omylem propadl texturami na místa, kde hráč ani nemá co dělat.

 

 

Bizarní je, že zatímco ulice jsou poměrně bezpečné, střechy jsou to pravé bojiště. Postávají tu totiž divocí ghúlové a upíři neuznávající zákony Maškarády, připravení vás napadnout, když si poklidně skáčete z lokace na lokaci. Jak se tam dostali, co tam dělají a jak městská policie zareaguje na desítky mrtvol, které se každou noc kupí na střechách? To jsou otázky, na které nedostanete odpověď. Rozumím, že tvůrci potřebovali na omezeném prostoru někam vměstnat náhodná bojová setkání, ale jejich řešení jen rozbíjí imerzi.

Koridor pro akci i příběh

Hra je rozdělená do několika nocí, které mají vždy stejné schéma. Napřed vás série lineárních úkolů potahá tam a zpátky po městě, kde budete převážně mluvit s upíry nebo absolvujete pár menších soubojů. Žádné velké morální volby nebo větvení nečekejte. I když je v příběhu několik variabilních momentů, hlavní osa je neměnná.

V závěru noci vás čeká větší, jinak nepřístupná bojová lokace. Po nekonečném chození po ulicích je podzemní chrám nebo botanická zahrada vítaná změna prostředí, ale herní náplní nijak neohromí. Větší úrovně jsou v podstatě jen série arén, které postupně vytloukáte. Těšil jsem se, že se tvůrci pokusí nějak navázat nebo dokonce trumfnout ikonické momenty z prvního dílu, jako byl hororový hotel nebo bitka s vlkodlakem na hvězdárně – ale marně.

Po návratu z velké mise jdete na kutě a ve snu vás čeká Fabienův flashback na dobu, kdy řešil svůj velký případ. Fabien narozdíl od Phyre neumí bojovat, ale používá své mentální upíří schopnosti k výslechu podezřelých (fanoušky hovorů s dopravní značkou potěší, že nejen lidí, ale i předmětů). Slibný koncept je ale bohužel designově nezvládnutý. Nenutí vás o ničem přemýšlet, ale jen mechanicky v duchu starých adventur „prokecat všechny“. Pokud se někdo brání, stačí na něj použít schopnost a zkusit to znovu. Chyba je potrestaná jedině tím, že schopnost vyplýtváte a musíte jít přes město (pokolikáté už!) najít někoho, z koho se napijete, aby se vám znovu nabila.

Je sice zajímavé Fabienovýma očima vídat mladé verze upírů, které jako Phyre potkáváte v přítomnosti, a skládat si dohromady mozaiku příběhu, ale všechno je proložené takovou spoustou chození po stále těch stejných prázdných ulicích, až jsem si přál, aby celé flashbacky šlo prostě přeskočit.

Vedlejší questy sice existují, ale bez výjimky jde o zbytečnou vatu. Dones balíček odněkud někam, najdi všechny graffiti, zabij nepřátele na konkrétní střeše… Bez nadsázky si myslím, že jsou Bloodlines 2 zábavnější, když vedlejší questy prostě ignorujete.

Jedinou volnočasovou aktivitou, kterou můžete proložit nekonečné courání po Seattlu, je vysávání smrtelníků. Jejich krev vám totiž dovolí odemknout schopnosti (a outfity) jiných klanů než vašeho primárního. Krví jsou tři typy a definují, jak na vás člověk zareaguje. Jestli se lascivně nechá odvést do temné uličky, vystartuje po vás pěstmi, nebo v hrůze začne utíkat. Vaším úkolem je pak smrtelníka domanévrovat někam do ústraní, abyste ho v klidu vysáli.

Poprvé je pronásledování vyděšeného chodce možná zábava a připadáte si jako skutečný noční lovec, ale z honičky se rychle stane repetitivní povinnost. Úsměv na tváři vám pak vyloudí jenom nechtěné interakce herních systémů, kdy vám naštvaný chodec natáhne pěstí… a vteřinu nato ho kolemjdoucí policista chladnokrevně střelí do hlavy. Seattle je tvrdé město.

Upíří Dishonored

Bloodlines 2 uhýbají od svých RPG kořenů z prvního dílu. Příběh je lineární, questy jen výjimečně mají víc konců a možnosti v dialogu ze všeho nejvíc připomínají Fallout 4, kdy vlastně říkáte tu stejnou věc, jen se rozhodujete, jak arogantní (Phyre) nebo bláznivý (Fabien) při tom chcete být. O to větší prostor prý ale autoři chtěli dát soubojovému systému.

zdroj: The Chinese Room

Boje jsou nedílnou součástí hry a nejde se jim vyhnout ani volbami v dialogu, ani plížením. I když se třeba kolem nepřátel zvládnete prosmýknout, dveře do další místnosti bývají zavřené řetězem, který nejde přetrhnout, dokud všechny nepobijete. Jako by si tvůrci byli jistí, že souboj je to nejlepší, co hra může nabídnout. 

Máte k dispozici tři způsoby útoku: klasické rány pěstmi a kopy, telekinezi, kterou můžete házet po nepřátelích předměty nebo střílet z pohozených zbraní, a konečně upírské schopnosti. Ty se liší klan od klanu, ale obecně jde o variace na ovládání nepřátel a vaše rychlé přemisťování.

Ze zmíněné trojice jsou nejhůř zvládnuté souboje tváří v tvář. Nepřátel je hodně a jejich rány mají sílu, takže pokud se nechcete nechat obklíčit a utlouct, musíte neustále zběsile uhýbat. Vampýří schopnosti jsou zábavné a umí vám boj dost ulehčit, ale mají ten problém, že je po použití musíte nabít opakovaným pitím krve z nepřátel. A to uděláte, jak jinak než při souboji tváří v tvář. Takže před frenetickým poskakováním zkrátka není úniku. 

Občas jsem měl pocit, že se nějaké střetnutí s nepřáteli vyloženě povedlo. Připlížil jsem se a pár jich tiše vysál, pak jsem skočil do vřavy, jednomu přikázal, ať se sám zabije, druhého rozstřílel jeho vlastním samopalem a třetího roztrhal na kusy. Tak to má být! Jenže na jedno takhle povedené setkání připadlo dvacet jiných, upoceně náročných, kdy jsem běhal z jedné strany místnosti na druhou před štrúdlem deseti nepřátel. Souboje stylem evidentně chtějí připomínat Dishonored, ale postrádají dynamiku i eleganci svého inspiračního zdroje.

Není to jednička

Vlezlý Fabien, prázdný herní svět i neobratný soubojový systém jsou všechno důvody, proč Bloodlines 2 nejsou úplně přesvědčivá hra. A nad všemi těmi důvody bych jako hráč a fanoušek rád mávnul rukou, pokud bych tu našel to, čím si získala moje srdce Bloodlines 1.

Původní stolní Vampire: The Masquerade, ze které Bloodlines vychází, vykresluje vizi temného světa sevřeného v područí nesmrtelných upírů, kteří balancují na hraně nepředstavitelné zrůdnosti a snahy zachovat si zbytky lidskosti. Je to chmurný a poetický obraz světa, kde se mrtví chodí přes zamlžená okna dívat na hřejivé teplo domácností, které museli opustit. Svět nekonečného smutku, zla i touhy po odpuštění.

Myslím si, že velká část atmosféry prvních Bloodlines pramení právě z toho, že autoři téhle poetice rozuměli. Bloodlines 2 sice vychází ze stejného světa a předlohy, používají stejný žargon, ale místo pohnutých příběhů o ztrátě lidství vypráví v podstatě banální story o zlých upírech a temném rituálu.

I co do dílčích motivů mi hra přišla krotká a konvenční. Není tu žádný šokující gore, žádná temná erotika, žádné byť jen trochu znepokojivé téma. Vzpomínám na quest z původních Bloodlines, kde jste museli po sexshopech stopovat snuff VHS kazetu, kde příšery trhají na kusy vyděšené lidi a jen vy víte, že ti démoni jsou skuteční. V Bloodlines 2 se téhle říznosti nic ani zdaleka neblíží. Nejvýraznější autorské rozhodnutí – přidat do hry noirovou detektivku s hláškami hodnými Tomáše Hanáka v Mazaném Filipovi – hře nohy spíš podráží, než aby jí je podpíralo.

The Chinese Room udělali nepochybně husarský kousek, že hru dokázali vyprostit z vývojářského pekla a dotlačit k vydání, ale to je bohužel na ní to nejpozoruhodnější. Jinak jsou Bloodlines 2 sbírkou nepříliš dobrých herních mechanismů a podivných tvůrčích rozhodnutí. V součtu vydají na průměrnou hru a smutné konstatování, že pokud odteď někdo na internetu zmíní Bloodlines 2, někdo jiný nainstaluje Bloodlines 1.