Recenze
Zaklínač 3: Srdce z kamene - recenze
16. 10. 2015
|
Miloš Bohoněk
Víte, co je největší kumpán z téhle hry vlastně zač? Není to ani princezny požírající drak, ani plundrující bandita, ale právník. To je kolikrát úplně nejhorší. Myslíte si, že si s ním sjednáte jednu věc, jenže když dojde na zúčtování, z drobounkých písmenek na druhé straně lejstra uplete oprátku a pevně ji stáhne kolem vašeho krku. A to si piště, že na zúčtování dojde! Právník nikdy nemešká, nikdy nezapomíná a nikdy neodpouští. Doktor Faust by mohl vyprávět. A charizmatický Olgierd von Everec, jedna z hlavních postav datadisku Srdce z Kamene, také. „Dávej si pozor, co si přeješ,“ radí muž, kterého nelze zabít. Ona to totiž není žádná výhra.
Zaklínač 3: O víně a krvi - recenze
28. 5. 2016
|
Miloš Bohoněk
„Rozšíření O víně a krvi představuje konec hry Zaklínač 3: Divoký hon. Chtěli jsme ho nazvat ‘O potu a slzách’ nebo ‘Ku*va, bude se nám stýskat’, ale neprošlo to,“ píší vývojáři ve vzkazu, kterým uzavírají závěrečné titulky. Ještě aby se jim po těch letech nestýskalo. Neloučí se totiž jen s námi, nýbrž také s Geraltem. Bylo by bláhové domnívat se, že dámy a pánové z CD Projektu Red již nikdy žádnou zaklínačskou hru neudělají, ať už však bude čtvrtý Zaklínač jakýkoli, hlavního hrdinu někdo vystřídá. Geralt bude tou dobou už jen líně usrkávat sklenku Est Est na své nové vinici v Toussaintu a myslet na Triss, respektive na Yennefer, potažmo na obě. Zaslouženě. Po této jeho poslední zakázce už má vážně právo na oddych.
Zaklínač (The Witcher) - recenze
1. 11. 2007
|
Redakce Games.cz
Nelítostný zabiják nestvůr s nadlidskými reflexy a konstitucí přichází z knih Andrzeje Sapkowskeho na monitory. Čeká na vás jen samá akce, propracovaný příběh a výborná atmosféra, nebo i něco horšího?
Zaklínač 3: Divoký hon - recenze
22. 5. 2015
|
Miloš Bohoněk
Games Convention, Lipsko, srpen 2006. Parta mladých Poláků stojí před svým stánkem s nápisem The Witcher, lámanou angličtinou nesměle oslovuje západní novináře a snažně je prosí, aby se šli podívat na jejich hru. Docela úsměvný pohled… A teď přetočte čas o devět let dopředu. Parta osmělených Poláků filtruje zájem západních novinářů přes vytížené PR oddělení a spokojeně pozoruje, jak celý RPG pozitivní internet nebrebentí o ničem jiném než o jejich nové hře. Příběh CD Projekt Red je "success story" jak vystřižená z učebnice, protože Zaklínač 3: Divoký hon představuje její dosavadní vrchol.
Zaklínač 2: Vrahové králů - recenze
21. 5. 2011
|
Lukáš Grygar
Cynik zná cenu všeho, ale hodnotu ničeho, říká Wilde. Vždycky mi přišlo, že docela trefně. Snad proto jsem nikdy nedokázal vítat Sapkowského hrdinu s tak otevřenou náručí, jako většina z vás, kdo tenhle text čtete. Svět zaklínače Geralta je prohnilý až do morku jeho literárních kostí a sám Geralt tou všudypřítomnou hnilobou putuje s konstantním nechutenstvím ve tváři i hlase. A s takovým hrdinou se zjevně Čech (Moravan, Slezan...) ztotožní jedná báseň. Je svým způsobem milé, že si národ cyniků a ateistů až skoro nábožně oblíbil polského autora, ale Sapkowski je všechno, jenom ne patetizující křesťan.
Black Book – recenze výletu do slovanské mytologie
20. 8. 2021
|
Pavel Bareš
Zaklínačovštější než Zaklínač
Zaklínač 2: Vrahové králů - recenze X360 verze
16. 4. 2012
|
Aleš Smutný
Knihy Andrzeje Sapkowského o zaklínači Geraltovi se u nás těší velké oblibě a není tedy divu, že se s úspěchem setkalo i Geraltovo první herní dobrodružství. A protože na tom dobře bylo i to druhé, vrací se nyní v Enhanced edici na PC a X360, přičemž nás nejvíce zajímá právě konzolová verze. Jde totiž o první konzolový titul CD Projektu, do něhož firma logicky vkládá velké naděje. Otázka tedy zní: přinese svištění stříbrného meče radost i konzolovým hráčům? Odpověď na vznesenou otázku je přitom až směšně jednoduchá: ano.
Thronebreaker: The Witcher Tales – recenze
19. 10. 2018
|
Šárka Tmějová
Sběratelské karetní hry mají jednu zásadní potíž: jsou zatraceně návykové, a pokud podobně jako já trpíte syndromem „pochytej je všechny“, připraví vás o víc peněz a času, než by bylo zdrávo. Je Gwent sběratelská karetní hra? Ano, je. Je jí i Thronebreaker? Ne tak docela. Dovolte mi jedno klišé hned na úvod – je totiž ještě mnohem víc.
Apocalipsis: Harry at the End of the World - recenze
25. 4. 2018
|
Pavel Skoták
Spolupráce polských herních studií s metalovými kapelami už v minulosti přinesla svoje ovoce. Nijak náročná ale o to údernější skladba Sword of the Witcher od kapely Vader doprovázela vydání prvního Zaklínače. Tentokrát ale ještě trošku přitvrdíme. Už tak znepokojující obrazy a motivy inspirované dřevoryty z 15. a 16. století v Apocalipsis totiž podkresluje důmyslně maskovaná hudba kapely Behemoth a do role vypravěče byl pasován sám frontman kapely Adam "Nergal" Darski.
Gord – recenze slovanského budovatelského přežívání
21. 8. 2023
|
Patrik Hajda
Kdo nepostaví deset gordů, jako by nebyl!
The Witcher Adventure Game - recenze
29. 12. 2014
|
Daniel Kremser
Jen dva díly zaklínačské ságy stačily k tomu, aby v polském CD Projektu začali produkovat spin-offy. Jedním z nich je předělávka stolní hry The Witcher Adventure Game na obrazovky počítačů a tabletů. A přestože si tvůrci z CDP a Can Explode nevedli během vývoje vůbec zle, Adventure Game ve výsledku není takovou peckou, na jaké jsme v dobrodružstvích s Geraltem v hlavní roli zvyklí.
Krev, pot a pixely – recenze knižního hitu
6. 7. 2019
|
Alladjex
Zatímco o retro osmdesátkách a jejich videoherním vývoji máme nepřebernou zásobu veselých a někdy i šílených historek, současná tvorba her je zakryta hávem korporátních tajemství, mlčením a svěrací kazajkou podepsaných smluv vyplněných frontami „endéáček“. Jedno je ovšem jisté: Historii si přibarvujeme na růžovo. V odlišném světle vnímáme jednu a tu samou situaci, pokud se odehrává v současnosti, nebo naopak před třiceti, čtyřiceti lety. Nejvýraznějším příkladem je tzv. „crunch“, nezřízené pracovní nasazení objevující se zejména při dokončování titulů před jejich uvedením na trh.
Final Fantasy XV - recenze
12. 12. 2016
|
Daniel Kremser
Jestliže někdy měla vzniknout ona bájná univerzální hra, která by plnila všechny sny hráčů napříč žánry, musel to být 15. díl ságy Final Fantasy - titul, který byl ve vývoji přes 10 let, během kterých prodělal několik restartů a proměn. Titul, který hráče konstantně dráždil parádními trailery, jež měly předznamenávat takřka příchod JRPG Krista, který náhle pozvedne žánr na úplně jinou úroveň. Nic takového se samozřejmě nestalo a někdo by dokonce i namítl, že oproti jiným AAA hrám Final Fantasy XV vyšla bez většího poprasku a v ničem ani nevyniká. V tom to ale je! FFXV totiž v ničem ani vyloženě nezklame, a onou pomyslnou univerzální hrou je do takové míry, že si v ní to své najde prakticky každý.
Mars: War Logs - recenze
7. 5. 2013
|
Pavel Dobrovský
Kdyby Mars: War Logs byla člověkem, trpěla by rozpolcenou osobností a to ne dvěma, ale rovnou několika. V touze být Falloutem, Riddickem, Mass Effectem nebo RAGE či Deus Ex ztrácí svojí vlastní identitu a namísto soudržných a odladěných pravidel kvalitního akčního RPG a mistrného adventurního scénáře přináší cosi, co by se v neohrabané poloze celé hry mělo jmenovat Mar: Wars Log.
Technomancer - recenze
9. 7. 2016
|
Jan Slavík
Když něco jednou nefunguje, udělej znova to samé. Poučka je to poněkud zvláštní, nicméně studio Spiders se jí řídí téměř bezezbytku. Po ambiciózním RPG Mars: War Logs, které ale doplatilo na povrchnost a designové chyby, vydali tvůrci z francouzského studia volné pokračování Technomancer. Podařilo se jim tentokrát zasáhnout do černého? No, jak bych to tak řekl…
Cyberpunk 2077 – recenze nejočekávanější hry roku
7. 12. 2020
|
Šárka Tmějová
Vzbuď se, Samuraji, je čas kyberpunku
The Legend of Zelda: Breath of the Wild - recenze
11. 3. 2017
|
Miloš Bohoněk
Stalo se to po nějakých 30 hodinách hraní. V dungeonu mi chyběla poslední kovová bedna na propojení poslední části elektrického obvodu. Nepamatuji si, jak jsem o bednu přišel, ale už jsem kvůli tomu chtěl celý puzzle poraženecky restartovat, když v tom se mi vybavila vzpomínka na šílenou bouřku před několika dny. Můj Link tehdy nesl na zádech ocelové kopí, udeřil blesk, kopí zafungovalo coby hromosvod, Link se rozsvítil jako vánoční stromeček a z hyrulského hrdiny byl rázem hyrulský steak na well done. Vzpomínka je to bolestivá, ovšem nyní mi vnukla nápad: co kdybych chybějící bednu nahradil právě kopím? I vyhodil jsem zbraň z inventáře. Jen co se na zemi dotkla dvou konců obvodu, začala skrz ní pulzovat elektřina, obvod se propojil a voilá, cesta byla volná. Podobné zážitky by přitom vydaly na celou recenzi. The Legend of Zelda: Breath of the Wild je totiž mimořádně logická hra, která odměňuje přemýšlivé hráče – a která tak skutečně funguje.
Dragon’s Dogma - recenze
31. 5. 2012
|
Petr Prošek
Až se nás léto zeptá, co jsme dělali poslední měsíce, nebudeme se vykrucovat a nervózně si žmoulat prstíky. Pohlédneme mu zpříma do očí, pravou dlaň ležérně položenou na rukojeti dračího meče, v levé ruce otrhaný svitek s kresbou nahé Triss Ranuncul. Vážně jsme se nenudili - lovili jsme šupinaté bestie ve Skyrimu, umírali v temných labyrintech Dark Souls, pátrali po vrahovi králů v rozšířené edici druhého Zaklínače a se slzičkou v oku vzpomínali na staré časy v Legend of Grimrock. Někdo na krvavý oltář položil celou roční dovolenou, jiný obětoval drahou polovičku, která odmítala pochopit, že Fus Ro Dah je mnohem důležitější, než vyznání nekonečně lásky pod rozkvetlou třešní. Ámen!
Pillars of Eternity: The White March - recenze 1. části
11. 9. 2015
|
Václav Pecháček
Občas se stane, že vám v restauraci naservírují vynikající jídlo, na kterém si pochutnáte, až se oblizujete za ušima, a navíc je ho přesně tak akorát. Možná vám v žaludku ještě zbývá místo na jeden dva knedlíčky a sběračku omáčky, ale… spíš ne, spíš je všechno úplně tip ťop. Přibližně tak jsem se cítil po dohrání Pillars of Eternity, jehož hlavním chodem byl vynikající příběh, kvalitní dialogy a velmi dobrý soubojový systém. Chtěl jsem si po té baště dát dvacet, ale kuchtíci v Obsidianu se rozhodli, že mi přece jen ještě trošku té dobroty přidají. A tak mi na stole přistál první díl datadisku The White March.
Ghost of a Tale - recenze
27. 3. 2018
|
Pavel Dobrovský
Po pěti letech od zafinancování na Indiegogo vystupuje trubadúr Tilo z Ghost of a Tale ze stínu early accessu do světla plnokrevných titulů. Přináší vypointované stealthové dobrodružství, ve kterém se prolínají žánrová klišé s neotřelou stavbou prostředí a dechberoucí prezentací. Nenechte se ale oklamat vizuálem. Tilo svými vousky, ušima a velkými kukadly pouze naznačuje, že je protagonistou jednoduché, pohádkové a roztomilé zábavy. Ve skutečnosti vás zavede hluboko do světa, kterým lomcuje rozklad, dekadence a nepěkná společenská krize – krysy jsou všude a myškám nejraději zasekávají halapartny do hlavy. Zvlášť, když jsou na útěku z hradního vězení.
Kingdom Come: Deliverance – recenze portu na Switch
26. 3. 2024
|
Jakub Malchárek
Optimalizační kouzla a čáry
Banishers: Ghosts of New Eden – recenze duchařského dobrodružství
12. 2. 2024
|
Pavel Makal
Když je akce spíš na obtíž
Final Fantasy VII Remake Intergrade – recenze remasteru a přídavku s Yuffie
29. 6. 2021
|
Šárka Tmějová
Plynulejší materie
Werewolf: The Apocalypse – Heart of the Forest – recenze vlkodlačího příběhu
18. 11. 2020
|
Zbyněk Povolný
Gamebook v herní podobě
Victor Vran - recenze povedené diablovky
29. 7. 2015
|
Pavel Dobrovský
Ulice města jsou mimořádně pusté. Krámy zavřené, hospody prázdné, v kašnách na náměstí teče zkažená voda. Namísto rozveselených měšťanů postávají na nároží přízraky, upíři a magické běsy. Při tom tu bývalo tak hezky. Jenže pak se naplnilo prokletí - nemrtvé zrůdy opustily místa věčného spánku a přišel den zúčtování. Daň z přidaného života byla vybrána dokonale. A do ukončené bitvy přichází změna: Victor Vran, přezdívaný čistič Vrána, stojí s kosou v bráně na předměstí. Jde vrátit městu lidskou tvář. Je to jeho práce - jako krysař zbavuje města hlodavců, on je odborníkem na vykostění monster. Jakýchkoliv. Akce čisté ulice začíná!
Two Worlds II - recenze
12. 1. 2011
|
Lukáš Grygar
Obvykle, když vás hra neposlouchá na slovo, pomyslíte si, že je prostě blbá. Tohle přesně se mi stalo, když jsem v pokračování Two Worlds dostal koně. Už už jsem viděl svého udatného reka na pláních za městem, v sedle ryzáka cválajícího vstříc západu slunce, ale to tupé, iracionální zvíře se ne a ne hnout. Cože? Mám ho pobízet pravým tlačítkem myši a směrovými klávesami? A to jako pořád, i za jízdy? Kdo TOHLE vymyslel?