Když v dubnu 2020 po letech čekání vyšel Final Fantasy VII Remake, zas tak moc mě to nezajímalo. Ačkoliv ji spousta lidí zbožňuje, původní sedmičku jsem nehrála, takže jsem si automaticky řekla, že tahle předělávka není pro mě.

Když posléze v březnu přistála v PlayStation Plus a s tím odpadla i možnost, že bych investovala patnáct stovek do hry, kterou kvůli neznalosti originálu nebudu mít šanci docenit, jaké bylo moje překvapení: Remake FF7 má překvapivě nejvíc co nabídnout právě lidem, kteří původní sedmičku nehráli!

S klidným srdcem bych podepsala Alešovu pochvalnou recenzi a z vlastní zkušenosti rozsekla jeho váhání, zda je vhodným vstupním bodem pro nováčky. Je – pokud jsou tedy ochotní si k předchozímu něco málo dostudovat. V sérii, která oplývá hromadou spin-offů, filmů a seriálů, je to stejně nasnadě.

Originál jsem posléze začala hrát sice taky, ale věk je na něm už zkrátka znát. Ve srovnání s plně nadabovaným akčním JRPG už na mě opravdu neudělal kdovíjaký dojem – hratelností ani vyprávěním. A to i s vědomím, že nová verze zatím pokrývá zhruba jen třetinu příběhu, od kterého se ale už stihla znatelně odchýlit, přičemž nové DLC s Yuffie jen podtrhuje odvahu vyprávět historky trochu jinak než před dvaceti lety.

O tolik potřebném pokračování Square Enix zatím mlčí, namísto toho majitele PlayStationu 5 letos těsně před E3 obšťastnil bezplatnou next-gen verzí a placeným přídavkem. Respektive, tahle nabídka se nevztahuje na nešťastníky, kteří stejně jako já vlastní Final Fantasy VII Remake z předplatného PlayStation Plus. Ti za PS5 verzi musí zaplatit plnou cenu a vzhledem k tomu, že je DLC Intermission exkluzivní právě pro novou konzoli, k hraní za Yuffie se jinak ani nedostanou.

zdroj: Square Enix

Technická špička?

Obsahově je Intergrade s loňským remakem de facto totožný s výjimkou mírně rozšířeného konce odkazujícího právě na jisté příběhové změny. Původní verzi jsem na jaře hrála na PlayStationu 5 a už tehdy vypadala na poměry končící předchozí generace fantasticky, nyní vypadá ještě o ždibec lépe díky novým volumetrickým efektům a vylepšenému nasvícení.

I nahrávací časy jsou pocitově o poznání kratší, na druhou stranu avizovaná haptická odezva ovladače DualSense mi nepřišla tak propracovaná jako třeba v nedávném Ratchet & Clank: Rift Apart či jiných titulech vyvinutých rovnou pro PS5. Do hry přibyl také fotomód. 

Remaster remaku (ano, opravdu) vám dá jako většina ostatních titulů s next-gen patchem na výběr mezi rozlišením (4K, 30 FPS) a výkonem (60 FPS). Ačkoliv jsem hrála na 4K televizi, rozdíl v detailech mi z nějakých tří metrů nepřipadal zásadní, zato dodatečných 30 snímků za sekundu je v plynulosti zejména akčních pasáží zatraceně znát. Po deseti hodinách hraní s 60 FPS už se mi režim s vyšším rozlišením zdál takřka nekoukatelný, což je ale samozřejmě záležitost osobních preferencí.

Yuffiino intermezzo

S instalací příběhového přídavku Intermission se hlavní menu rozdělí na dvě na sobě nezávislé kampaně. Ačkoliv se Yuffie k partě původně mohla přidat až po opuštění Midgaru, tady nepřímo zasahuje do hlavního příběhu a občas se přimotá do situací, kam hráči skrz Cloudovu nepřítomnost předtím neměli přístup.

Yuffie se coby jedna z nindžů národa Wutai do města vydává ukrást vzácnou materii. Strukturou DLC o dvou kapitolách kopíruje základní hru – otevřenější pasáž, kdy v ulicích Sektoru 7 plníte službičky pro jeho nejrůznější obyvatele, vystřídá lineárnější výprava do sídla Shinry. Prostředí Midgaru jsou zčásti zrecyklovaná, ale vydáte se i na dříve neviděná smetiště a do sklepení, kde šéfka obrany Scarlet testuje své nejnovější robotické zabijáky.

Co se týče nové hrdinky, roztomilá, trochu dětinská a pořádně tvrdohlavá slečna svou náturou někomu možná poleze na nervy, většinu si ale spíš diblíkovským temperamentem získá. Coby racionální protiváha slouží upovídané Yuffie mlčenlivější parťák Sonon, který je navzdory vyššímu věku nižší šarží a se svou šéfkou má v rozhovorech až překvapivé množství charismatické chemie. Sonona nemůžete ovládat napřímo a v bojových situacích pomáhá tenhle nindža primárně jako tank, případně se v případě jejího skonu automaticky obětuje a Yuffie oživí.

Samotným soubojům přidává její šuriken v kombinaci s magií obohaceným nindžucu zajímavou šťávu a hlavně nutnost začít nad nimi uvažovat jinak než v případě Clouda a spol. I bez materií disponuje Yuffie živelnými útoky a možnost kombinovat vrhací hvězdici s obdobně smrtícími útoky nablízko bez nutnosti přepínat mezi postavami je osvěžující.

Na normální obtížnost jsou nicméně souboje zvlášť po dohrání základní hry velmi jednoduché, přičemž tu těžkou si stejně jako v předchozím případě zpřístupníte až posléze, po zhruba pěti až sedmi hodinách.

zdroj: Square Enix

Trochu málo, trochu brzy

Herní dobu můžete významně natáhnout právě hraním na vyšší obtížnost a překonáváním tím odemknutých výzev, ale kupříkladu také strategickou minihrou Fort Condor, která je mixem šachů, tower defense a kámen-nůžky-papír. Zní to komplikovaně, ale zároveň je tahle miniodbočka poměrně návyková a trochu mě mrzelo, že cesta k velmistrovi je podobně jako celá Yuffiina kampaň vlastně celkem krátká. Figurky a hrací pole pro Fort Condor jsou podobně jako v případě Zaklínače 3 a kartiček do gwentu jakousi sběratelskou nadstavbou, kterou můžete nacházet poschovávanou v bednách či v kapsách padlých nepřátel.

U Intermission jsem se rozhodně bavila, ale zároveň se nedá říct, že kdybych ho nehrála, o něco zásadního bych přišla. Pro kované fanoušky jde samozřejmě o povinnost, ale jinak Yuffie spíš jen přispívá svou troškou do mlýna a dokresluje už tak fantasticky vybudovaný svět.

V důsledku tvoří tenhle přídavek hlavně způsob, jak si zkrátit čekání na zatím ani neoznámené (ale nutné) pokračování. Kromě intenzivnějšího těšení ve mně vyvolal hlavně chuť dokončit rozehranou pouť za platinovou trofejí pro Final Fantasy VII Remake, který s next-gen patchem vypadá a běží ještě o trochu líp než předtím.