Recenze

Dakar 18 – recenze

Po mnoha odjezděných hodinách mám chuť říct: „Ale což, jsou to amatéři, tak jim některé ty začátečnické chyby odpustím.“ Nicméně tím bych urazil všechny ty snaživé začínající vývojáře tam venku. Studio Bigmoon Entertainment má sice v portfoliu některé hry ze závodní série WRC, ale na všech pouze vypomáhalo. Dakar 18 je tak jejich vlastní závodní prvotina. A bohužel se vůbec nepovedla.

Need for Speed: Payback – recenze

Vývojářům z Ghost Games se podařilo vyprodukovat podle mého názoru jeden z nejhorších dílů dlouholeté série Need for Speed. Payback přitom není vyloženě otřesný, nebo sotva funkční. Dá se hrát, auta vypadají hezky, otevřený svět je sice bez osobnosti, ale je použitelný. A když ve vysokých rychlostech s vytuněným Mustangem kličkujete mezi civilními auty, zatímco vám na paty šlapou jiní závodníci a cíl je už v dohledu, je to vlastně docela fajn. Jenže...

Aggressors: Ancient Rome – recenze české strategie

Zopakovat si dějiny, anebo je přetvořit? To je, oč běží ve strategiích s historickým aranžmá, jako je Aggressors: Ancient Rome. Tentokrát je v sázce nadvláda nad Středomořím v řecko-římské etapě starověku. Směsice Civilization a Europy Universalis pobaví dobře zpracovanou kombinací války a diplomacie v autentické atmosféře, a i když nemá ambice přispět do žánru 4X strategií něčím skutečně revolučním, chytře usazuje známé prvky do nového kontextu. Na druhou stranu trpí nedotažeností některých prvků. Naštěstí i tak nabídne příjemné herní zážitky.

Warhammer: Chaosbane – recenze nové diablovky

„Tak jaký to je?“ zeptal se mě jeden z kolegů po prvních dvou hodinách strávených ve fantasy světě Warhammeru. Tehdy jsem byl plný nadšení, překvapený z toho, že to nedopadlo katastrofálně. Jenže první dojmy jsou první dojmy a to, co mě ve Warhammeru: Chaosbane čekalo poté, bylo jen jedno obrovské zklamání.

Antihero – recenze

Od posledního Thiefa už zase utekla spousta let, a s jakou kradmostí se zahalený zloděj zjevil, tak zase zmizel. Přitom je to tolik lákavé téma, které si zaslouží další díl, ale klidně i nový přístup v jiném titulu jiného studia. To se samozřejmě děje, ovšem většinou jen na poli malých indie her. Do této kategorie spadá nyní již i „deskovka“ Antihero, která na umění zlodějství nahlíží z docela jiné perspektivy. A není to tak dobré, jak to na první pohled vypadá.

Cat Quest – recenze

Z názvu této roztomilé hry si snadno odvodíte její dvě hlavní vlastnosti, lépe řečeno přednosti. Slůvko „Quest“ napovídá, že vás čeká nějaké dobrodružství plné úkolů, zatímco slůvko „Cat“ poukazuje na kočky. Tedy na jednu chrabrou, žlutou kočičku, která se ujala nelehkého úkolu zachránit zemi Felingard (plnou hnědých kočiček) před vracející se dávnou hrozbou. Pokud jste tedy alergičtí na kočky či roztomilost, držte si odstup. V opačném případě čtěte dál. A pusťte si k tomu třeba kočičí předení.

DiRT 3 - recenze

Závodní série se letos zbavují slavných jmen jako mlýnských kamenů. Druhý Shift poslal do háje NFS předložku a třetí DiRT pro změnu vychází zbaven jména jednoho z nejslavnějších rallye závodníků. Nový Colin bez Colina? Dává to smysl, protože už podruhé hru propaguje spíš Ken Block - pro někoho cirkusák, co na parkovišti pálí gumy pro potěchu davů na YouTube, pro jiné vycházející hvězda WRC.

Joe Danger 2: The Movie - recenze

Není to ani rok, co vyšla recenze Joe Danger: Special Edition a už tu máme regulérní pokračování. Jak samotný název naznačuje, Joe Danger 2: The Movie se již neodehrává na opuštěných tratích někde na venkově, kde se Joe snaží získat zpět svoji ztracenou slávu. Tentokrát si jej právě díky všem šíleným kouskům z minulého dílu vyhlédl režisér těch nejakčnějších filmů na světě, protože potřeboval někoho, kdo si bude ochoten s úsměvem na tváři polámat všechny kosti v těle jen pro naši zábavu.

Capcom Digital Collection - recenze

Capcom Digital Collection je na první pohled docela výhodná kompilace osmi arkádových her vydaných (nejenom) na XBLA. Řadím se mezi lidi, kteří kompilace moc nemusí. Vždycky mi totiž přijde, že utrácím i za hry, které mě nebaví. Tohoto pocitu mě bohužel nedokázali zbavit ani lidé z Capcomu. Na DVDčku se tentokrát nachází: Super Street Fighter II Turbo HD Remix, Final Fight: Double Impact, Super Puzzle Fighter II Turbo Remix, 1942: Joint Strike, Bionic Commando Rearmed 2, Flock!, Rocketmen: Axis of Evil + přídavek Rocketmen: It Came From Uranus a Wolf of the Battlefield: Commando 3.

Kingdom Come: Deliverance - recenze

Už je to nějaký pátek, co se v naší kotlině dmuly kvůli nějaké hře takové vášně, jaké dokázala rozjitřit prvotina českého studia Warhorse, Kingdom Come: Deliverance. Jindrovo dobrodružství zasazené na počátek patnáctého století, kdy do českých zemí vtrhlo Zikmundovo vojsko, jistě není potřeba obšírně představovat - však se o něm napsaly, naspekulovaly a nahádaly kilometry textu.

Farming Simulator 19 – recenze

Máme k dispozici mnoho sérií, jejichž hry vycházejí s roční periodicitou, a v mnoha případech je to na nich vidět. Změn bývá pomálu, jsou často jen kosmetického ražení a hardcore fanoušci tak nesahají po nejnovější číslovce kvůli zásadním novinkám, ale novým soupiskám. Farming Simulator vychází každé dva roky a člověk by čekal, že tvůrci z Giants Software využijí čas navíc k většímu posunu série kupředu. Ale kdepak. Jim jen trvá ta samá nepatrná evoluce o něco déle.

The Legend of Zelda: Link’s Awakening – recenze

Ani velká, ani malá. Taková je staronová Zelda odkazující na pradávnou klasiku pro Game Boy. Nintendo se rozhodlo remakovat přes dvě dekády starou akční adventuru s Linkem v hlavní roli, který se ale tentokrát nežene za titulní princeznou Zeldou, která jednoduše není přítomná. Jeho snahou je jen dostat se z tajuplného a hádankami prolezlého ostrova Koholint. A i když je časová propast mezi hrou a současnými trendy dobře patrná, stále jde o dobrodružství hodné prožití.

Astral Chain – recenze

Po Bayonettách a Nieru už jsem přestal pochybovat o dalších projektech studia PlatinumGames. Jejich práce se soubojovými systémy je dostala na vrchol žánru akčních her, ale Astral Chain je až překvapivým důkazem, že tvůrci si hravě poradí i s jinými typy hratelnosti. Je jich tu hned několik a jejich spojením vzniklo něco originálního, na co budu ještě dlouho vzpomínat. S příjemnou husinou.

Shadowgun Legends – recenze

Jako Destiny do kapsy. Škatulka, do níž Shadowgun Legends vklouzl přesně ve chvíli, kdy jej brněnští Madfinger Games takřka před dvěma lety představili světu mobilních her. A jedná se o označení oprávněné, jemuž se nelze vyhnout. České online střílečce pro dotykové displeje skutečně nechybí ani technická vyspělost, ani úctyhodný rozsah obsahu ne nepodobný právě megalomanské zábavě od Bungie. Ale jakkoliv se k hráčům nakonec dostala vydařená hra, s nejnovějším Shadowgunem se rovněž táhne pár nedostatků autorům dlouhodobě vlastních.

Sudden Strike 4 - recenze

Jak se ve druhé světové válce přesvědčili vojáci i generálové wehrmachtu, hezký kabátek není všechno, protože ani v nejpěkněji střižené uniformě nemusíte vyhrát válku. A ani nejkrásnější exploze, nejpřitažlivější požáry a nejvtipnější fyzika těl letících vzduchem nemusí dát dohromady dobrou hru, jak dokazuje Sudden Strike 4. Na tuhle druhoválečnou strategii se moc hezky kouká, ale pokud od ní čekáte hluboký taktický zážitek, budete zklamáni jako maršál Paulus, čekající ve Stalingradu na zásoby od Göringa.

Minecraft - recenze X360 verze

Dovedete si představit LEGO ve virtuálním světě? Pokud ano, máte v hlavě hrubý náčrt Minecraftu. Je to jako nekonečná stavebnice. Kostičky jsou všude, kam se jen podíváte. Jsou z nich mraky, rostliny a dokonce i zvířata. Na první pohled se titul z dílen (nezávislého) studia Mojang může zdát zaostalý, ale v několika následujících vteřinách hráče přesvědčí o staré pravdě - v jednoduchosti je síla.

Colin McRae Rally iOS - recenze

“Předtím než byl DiRT, tu bylo Colin McRae Rally. Série, která definovala žánr.” I takhle Codemasters propagují dřívější slávu legendárních rallye závodů. Colin McRae Rally si spousta z nás dosyta užívala na prvním PlayStationu a vývojáři vědí, že dnešním hráčům tahle značka už asi moc neřekne. Poslední hru z téhle série jsme tu měli v roce 2005, což už je nějaký ten pátek.

Emergency 2012 - recenze

Narazit v poslední době na originální RTS je těžké a není proto divu, že se netradiční záchranářské téma, s nímž série Emergency uchvacuje přes deset let, pořád dobře prodává. Po poměrně slabých prvních dílech začala z potenciálu těžit víc a víc, aby pomyslného vrcholu dosáhla ve své čtvrté inkarnaci. I v ní ji sice trápilo několik chyb spojených převážně s umělou inteligencí, ale ve výsledku šlo o kvalitní a především zábavný titul. Nový díl na tom však zdaleka tak dobře není.

Tetris Party Deluxe - recenze

Už je to více než 25 let, kdy Alexey Pajitnov naprogramoval první variantu světoznámého hitu Tetris. Žádný počítač nebo herní konzole od té doby nepřišli o tuhle herní značku. Ani Wii a DS není výjimkou.

Downward Spiral: Horus Station – recenze

Virtuální realita navzdory dřívějším optimistickým předpovědím spíše skomírá. Poměrně slibně vypadal Fallout VR nebo Resident Evil 7 VR, žádná z těchto her však nepřekročila svůj stín. To znamená, že takový ten klíčový titul, který by ke koupi VR vybavení přiměl i docela obyčejné lidi, nejen technické nerdy, stále ještě chybí. Downward Spiral: Horus Station je další z her, která by to mohla změnit. I ona však od začátku nabízí dva módy – s VR brýlemi a bez VR brýlí. A tak na sebe v podstatě hned vysype, že ambicemi změnit situaci nehýří.

Two Point Hospital – recenze

Two Point Hospital je Epizoda VII pomyslné nemocniční ságy. Na dvě dekády starou a pořád skvěle fungující šablonu nanáší novou vrstvu nátěru, jen tu a tam si dovoluje něco upravit, ale jinak zůstává věrná předloze. Tou je samozřejmě Theme Hospital, a pokud jste tuhle klasiku od Bullfrogu svého času hráli, tak recenzi číst ani nemusíte. Potřebujete vědět jen, že „je to tam“. Že se to tvůrcům opravdu povedlo a že důstojný nástupce staré legendy je na konečně na světě. Vy ostatní, mladší, klidně čtěte dál.

F1 2010 - recenze

F1-čkové hry se od dob kultovní Grand Prix série od Microprose zasekly na mrtvém bodě a čím dál tím víc připomínaly televizní přenosy. Líbivá grafika, důraz na bouračky, ale ve výsledku nudné ježdění. Přesun formulí na konzole a nebezpečná hladina arkádovitosti v krvi pak oblíbenému motorsportu zasadily poslední ránu. Následoval potupný odjezd do boxů, po němž virtuální asfalt ovládly cestovní vozy.

EA Sports WRC – recenze

Jak dopadlo rally od Codemasters?

Mad Riders - recenze

Déjá vu. Jedině tak se dá popsat návrat polského studia Techland na pole závodních her. Ještě to nejsou ani dva roky, co nám přineslo fádní hru nail'd a už jsou zase zpět a v tom samém průšvihu. Mad Riders je opravdové šílenství, hlavně z proto, že se od svého předchůdce nepoučilo a přináší nám v podstatě jedno a to samé.

Hard West 2 – recenze temného westernového RPG

Tahový horor na Divokém západě

R.U.S.E. - recenze

Realtimových strategií z druhé světové války už jsme viděli hodně. A recenzí začínajících touhle větou vlastně také. R.U.S.E. proto celkem pochopitelně pokouší štěstí a přízeň hráčů neotřelým přístupem a novými nápady. Mimochodem, autoři téhle aktuální RTS mají na kontě třeba Act of War, takže nejsou žádnými zelenáči po základním výcviku, ale veterány ošlehanými mnoha bitvami.

Hitman 2 – recenze

V mém světě se věhlasný Agent 47 vždycky držel svých předností. V drtivé většině případů mi totiž velmi elegantně zmizel z dohledu a o tom, že je zrovna na trhu nový díl, jsem se dozvěděl s větším či menším časovým odstupem. Druhý díl restartované série ale šlo přehlédnout jen těžko díky silné marketingové kampani, do které byl zapojen i Sean Bean. Toho si v další umírací scéně prostě nikdo nechce nechat ujít. Pak už to šlo rychle, a než jsem se nadál, přirazil můj malý člun k rozkošné vilce na pobřeží.

Starlink: Battle for Atlas – recenze

Ubisoft se svou nejnovější hrou Starlink: Battle for Atlas pustil do nejistých vod. A to ne kvůli poměrně osvědčené hratelnosti spadající do žánru space opery, ale kvůli propojení digitálního světa s fyzickými figurkami. Už kolikrát jsme byli svědky neúspěšných fúzí, a i v tomto případě si ještě na definitivní verdikt musíme počkat. Nicméně když se na hru koukám dnešním okem, musím smeknout přilbici svého skafandru. Ono se to vážně povedlo.

Assassin’s Creed: Revelations - recenze

Altair Ibn-La'Ahad, Ezio Auditore da Firenze a Desmond Miles. Tři asasíni, kteří nás provázeli sérií Assassin's Creed, se měli ve dvou a třičtvrtém dílu Assassin's Creed II dočkat rozuzlení svých příběhů. I když v Desmondově případě šlo spíše o vyjasnění dalších neznámých a posunutí děje vpřed. Arabský a italský asasín jdou ale do akce opravdu naposledy a své vražedné akce tedy rozjíždí naplno a bez lítosti. A nejen vražedné.