Legendární Settlers přinesli bezpočet bezesných nocí budováním domečků, dolů a výrobních řetězců. Hra, která stála inspirací nejedné budovatelské strategii. Jak už to ale u velkých sérií bývá, poslední pokusy o modernizaci se úplně nepovedly. Pioneers of Pagonia jsou pravověrným duchovním nástupcem, u jejich zrodu totiž stojí sám Volker Wertich, který právě původní Settlery stvořil. Máme tak před sebou hru, která je asi původní sérii nejpodobnější. Otázkou ale je, jestli to dnes ještě stačí.
Stará dobrá hratelnost
Pioneers of Pagonia mají totiž jednu zásadní nevýhodu - podobných her vychází už hromada. Budování výrobních řetězců i management virtuálních panáčků, aby byli spokojení a pracovali efektivně, je dnes už spousta. Nemusíme pro příklad chodit daleko: vyšlo Anno 117 a než jsem usedal k téhle hře, rozjížděl jsem ekonomiku ve Farthest Frontier. Chvíli předtím tu byl třeba New Cycle a tak bychom mohli pokračovat třeba až k The Wandering Village nebo Endzone 2. I když se hry samozřejmě liší zasazením a důrazem na jednotlivé mechaniky, tak jejich hlavní kostra zůstává docela podobná.
I pionýři vás přivítají základní konstrukcí sběračských táborů, dřevorubců a chatek. Sběrači lnu podpoří tvůrce látek a ti zase vyrobí brašny, které slouží k náboru pokročilejších pracantů. Časem začnete těžit nerosty, vařit lepší jídla, kovat a tak dále, a vaše osada pořád roste a řetězce nabývají na komplexitě. Co se hře nedá upřít je fakt, že vás nechá vybudovat doopravdy velké město. Jenže i pokročilé budovy si pořád udržují stylizovanou odlehčenost a nikdy jsem nenabyl pocitu, že je přede mnou skutečná kolonie, která není jen gamifikovaným shlukem užitečných budov.
zdroj:
Envision Entertainment
zdroj:
Envision Entertainment
V jádru je Pagonia vlastně jednoduchá hra a u plánování se moc nezapotíte. Všechno pěkně funguje a pokud pochopíte základy, máte z větší části vyhráno. V dnešní době mi ale celkem chybí nějaké zajímavější proměny hratelnosti. Třeba střídání ročních období, nějaké zajímavější údálosti, které by narušovaly budovací stereotyp a nutily vás improvizovat mimo zajeté koleje. Dokonce ani vaši vesničané toho moc nepotřebují. Nezáleží jim na tom, jestli jejich chalupa má vedle sebe pilu a koželuha, a nestarají se ani o to, jestli stavíte dekorace. Ke štěstí jim stačí prostě kus dobrého jídla a i u něj produkce ovlivňuje hlavně to, jak jsou ochotní se množit.
Vstřícnou ruku vám podá i samotné uživatelské rozhraní hry. Stačí najet na surovinu a hned vidíte graf jejího využívání a můžete si i filtrovat, které suroviny se mají zobrazovat na hlavním panelu. Pokud nejste schopni najít určitou budovu, stačí ve stavebním menu kliknout pravým tlačítkem myši a kamera se na ni přesune. Vždy navíc vidíte počet budov tohoto typu, který už máte vybudovaný. Což je velice užitečné, protože budete přestavovat celkem často.
Za hranicemi
Hlavní mechanikou je rozšiřování území. Jak jste zvyklí ze Settlerů, stavěním vojenských staveb u hranic, je postupně pomocí strážných věží rozšiřujete. Tím zvětšujete stavební prostor a nacházíte nové suroviny. Ve hře není vývojový strom jako takový, který by se odemykal výzkumem. Nové technologie se zpřístupňují pomocí objevení nových přírodních bohatství. Což je trochu škoda, protože to jednotlivým hrám trochu ubírá na originalitě. Třeba kdybyste uvažovali, zda nejdřív vynalézt lepší sekyry pro dřevorubce, nebo zlepšit vojáky.
Dříve či později ale při průzkumu malebné krajiny narazíte na další frakce... a s tím přichází i nejotravnější část hratelnosti - válečnictví. Jednotky totiž neovládáte přímo, ale musíte je uvelebit do jedné z vojenských budov, a až pak je vyslat k útoku na nějaký bod v dosahu. Tím pádem musíte mít celkem solidní síť budov, které jsou připravené jak na obranu, tak na útok. Pokud vojáky totiž nikam nevysíláte, stojí u budovy a můžou vás bránit třeba proti útokům lupičů.
Ve hře přitom funguje celkem výrazný systém slabin á la kámen, nůžky, papír. Univerzální vojáci jsou sice průměrní ve všem, ale neporadí si vůbec s přízraky. Mistři meče umí proseknout zbroj a tak dále. Budete totiž stát nejen proti lidským oponentům, ale taky proti vlkodlakům a další nadpřirozené pakáži. Samotný problém s bojem je v tom, že vojáci nejsou nejchytřejší. Často je nepřítel nachytá na švestkách a nic moc s tím neuděláte. Jedinou pořádnou taktikou, kterou jsem si osvojil, bylo postavit co nejvíc kasáren na hranicích a prostě oponenty umlátit pořádnou přesilou. To ale zase znamená, že budovy musíte označovat postupně a ručně klikat na místo útoku, což často vede k tomu, že jednotlivé posádky nabíhají postupně, a ne jako jedna organizovaná síla.
zdroj:
Envision Entertainment
Mnohem lépe fungují třeba průzkumníci, kteří odhalují vzdálené kraje za vašimi hranicemi a geologové zkoumající nové nerosty a poklady. Můžete také obchodovat s dalšími osadníky a doplnit tak třeba výrobky, na které nemáte dost silnou produkci. Opět ale platí, že většina činností je dnes už vlastně standard, který nijak nevybočuje z toho, co dělají i další žánrové hry. Nejvíc mi chybělo "něco", u čeho bych si řekl, že to umí hru doopravdy vyprofilovat nějakým směrem, který by ji doopravdy odlišil.
Kampaň, nebo volná hra?
V herních módech pak táhne hru buď kampaň, nebo skrimish. Kampaň je přitom vcelku dlouhá a zabere klidně kolem čtyřiceti hodin. Zároveň odvypráví příběh o tom, jak se Pagonia rozpadla na kusy a skupina statečných průzkumníků se vydává hledat po ostrovech zdroj všeho špatného. Sami si asi zvládnete spočítat, kolikrát jsme takovou zápletku viděli.
Bohužel scénář není nijak originálně napsaný. Postavy představují jen nehybné ilustrace, které mluví, ale nijak výrazně se neodlišují od rádců z jiných her. Navíc v hodně misích začínáte od úplného začátku a jejich náplň je hodně podobná. Ano, efektivně vás naučí, jak hru hrát, ale zároveň by jí možná slušelo, kdyby byla tak poloviční.
Hlavně když vás v hromadě misí vede dost za ruku. I v pozdějších misích dostanete jako vedlejší úkoly postavení obydlí nebo vybudování základní infrastruktury, což si zaslouží pozdvižené obočí. Navíc většinou každá mise vede jen o stupínek dál ve stromu technologií a jejich hlavní zaměření bývá spojené s nepovedenou bojovou složkou. Podobně slouží i předpřipravené scénáře mimo kampaň s jasně danou výzvou, kterou musíte splnit.
Skrimishe jsou přitom mnohem zábavnější. Nechají vás hrát podle svého. Zvolíte si, zda chcete bojová střetnutí, diplomacii nebo prostě jen poklidné budování na opuštěné mapě, kdy s radostí sledujete megalomanský růst vaší vesnice v hemžící se mraveniště panáčků ženoucích se za prací. Přesto i tady je dost znát, že díky celkové jednoduchosti systémů se moc zapotit nemusíte. I tak se ale jedná o zábavnou a relaxační hru. Mapy jsou navíc náhodně generované a díky tomu je zábava rozjíždět nové pokusy, protože nevíte, co mlha kolem vás bude skrývat příště.
Moc jsem nepochopil kooperační mód. Hlavně proto, že každý nebudujete svoji základnu, ale stavíte ve více lidech jedinou se společnými zdroji. Tím pádem se náplň hraní neliší od sólo hry, jen za vás prostě může baráček umístit na mapu kamarád, zatímco stavíte třeba doly. Přesto mi ale nepřišlo, že by díky relaxačního tempa hry bylo něco takového třeba a vede to spíš k nudnějšímu zážitku než zábavě s kamarády.
Určitě se najdou i tací, kteří ocení možnost zapnout si ve hře češtinu. Ta sice v době recenzování nebyla dodělaná, ale s oficiální vydáním verze 1.0 by měl přibýt zbytek textů, které ještě nebyly přeložené.
Dobré, ale ne skvělé
Jak se vlastně k duchovnímu nástupci slavné značky postavit? Protože hra to není vůbec špatná. Má v sobě DNA značky, relaxační stavění je zábavné a vše to mechanicky i herně odsýpá. Určitě by souboje mohly být zábavnější (nebo by tam vůbec být nemusely), ale celou herní dobu mi prostě něco chybělo. Ten malý krůček k tomu, aby z dobré hry byla hra skvělá.
Celou dobu jsem si ale říkal, že v knihovně mám hromadu her, které to samé dělají o špetku lépe, osobitěji a v zajímavějším zasazení. To je podle mě něco, co ve finále cestu po Pagonii sráží nejvíc. Přesycenost videoherního světa se tady podepisuje a díky tomu, že vychází taková hra minimálně každých pár měsíců, už prostě nestačí být jen dobrý.
