Řím sice nepostavili za den, v Pax Romana mu ale během něj postavíte solidní základy, které se nezbortí ani pod tlakem radikálních nájezdníků. Nejnovější přírůstek dlouholeté budovatelské série se tentokrát vrací do časů, kdy na mořích vládly trirémy a nošení kalhot působilo jako barbarství nejhrubšího zrna. Základní strategické mechanismy zůstávají důvěrně známé, ale ve světě, kde všichni hodně myslíme na Římskou říši, je tohle zasazení zkrátka bytostně lákavé.

Salve, stavitelé!

Když se série Anno naposledy vydala do minulosti, zrodila se průmyslová města s komíny, smogem a křehkou rovnováhou mezi pokrokem a nespokojeností. Anno 117: Pax Romana se oproti tomu noří do éry, kde místo parních strojů vládne disciplína legií a místo továren se klubou dílny, tržiště a amfiteátry. Pod jinou slupkou se ale pořád ukrývá silné budovatelské jádro, které odměňuje trpělivost, organizovanost a obchodnického ducha.

Kampaň začíná poměrně lineárně – pokud si zvolíte start v Latiu, stejně se v něm moc dlouho neohřejete a s předurčením k neúspěchu jste záhy vrženi do bažinatého Albionu, kde se místo zavlažování akvadukty a rozmazlenými patricii musíte poprat s podmáčeným terénem, nájezdníky a pohanstvím.

Na příběh kampaně má dokonce drobný vliv i volba pohlaví vašeho guvernéra (Kdo to kdy slyšel, aby místodržitelem byla žena?! Římani rozhodně ne!), ať už si ale vyberete Marcii nebo Marcuse, zhruba po patnácti hodinách se stejně rozvolní do sandboxu, kde už se neřídíte císařovým plánem, ale vlastními stavitelskými instinkty. Proměna působí přirozeně, kampaň v podstatě slouží jako tutoriál pro diplomacii, výzkum, specialisty nebo válečnictví.

Mezi Latiem a Albionem

Tvůrci lákali na možnost začít v Latiu nebo Albionu, tedy v srdci impéria nebo na jeho vzdáleném okraji. Volba působí na papíře zásadně, v praxi však rozdíly brzy setře fakt, že vás kampaň a vrtochy obyvatel stejně donutí rozvíjet i druhou oblast. Zatímco ostrovy v Latiu přetékají úrodnou půdou, mramorem a vínem, Albion zase nabízí zásoby cínu, rákosu, stříbra a nehostinné, ale krásné pláně zahalené ranní mlhou.

zdroj: Ubisoft

Vizuální stránka rozhodně patří k přednostem, Pax Romana se nebojí vyznat lásku detailům. Domy se hřejí v západu slunce, na ulicích pobíhají obchodníci, povozy drncají, z akvaduktů tryská voda a tržiště žije cvrkotem, který připomíná mozaiku z blyštivých kamínků. Graficky je hra srovnatelná s Anno 1800, v některých ohledech ho překonává jemnější paletou barev a nasvícením, na které je zkrátka radost pohledět.

Hudba se drží spíše v pozadí, uměřená, nevtíravá, spíš decentní než grandiózní. Dabing už tak přesvědčivý není, zvolení herci to trochu přehánějí s britským přízvukem, což v Albionu dává smysl, jenže se tenhle akcent propisuje i u pravověrných Římanů. A působí trochu nepatřičně, když si plebejci stěžují na přivlečené keltské móresy, ale znějí u toho jako v seriálu od BBC.

Diagonály, dekorace a dilemata

Jednou z největších novinek je možnost stavět po diagonále, což by mohlo působit jako revoluce v městském plánování. Bohužel realita není úplně dotažená, pro šikmé cesty totiž chybějí odpovídající dekorace – trojúhelníkové záhony, keříky nebo fontány, které by vyplnily vzniklé mezery. Prostor tedy nemůžete využít na maximum, což z podstaty efektivity zkrátka chcete, ostrovy totiž nejsou až tak rozlehlé, abyste si mohli dovolit plýtvat místem.

Daleko podstatnější změnou v praxi prošel systém zboží. Rozlučte se s luxusními komoditami, jejich místo zaujímají volby v rámci těch běžných – třeba mezi sardinkami a kaší, mezi tržištěm a krčmou, mezi importovaným zbožím a místním. Díky tomu je ekonomika výrazně pružnější, u vyšších vrstev se navíc zásobování potřeb sčítá i s těmi z nižších, takže s vyvíjející se populací stále zužitkujete i původní produkty.

Obchodování s ostatními se sice čas od času pořád nevyhnete, ale vždycky existuje alespoň nějaká alternativa, takže když marně pátráte po neobsazeném ostrově s rudami pigmentů, abyste z nich mohli vyrábět šperky, můžete kategorii obyvatel místo nich zkusit nabídnout třeba spony na paludamenta, které ale zase jdou vyrábět jen v Albionu.

Ekonomika pod palbou

Výrobní řetězce v Pax Romana jsou spletité, ale logické. Více typů obyvatel znamená více potřeb, ale i širší spektrum výroby. Zatímco v Latiu je řetězec populace relativně přímočarý, v Albionu můžete původní obyvatelstvo pořímšťovat, takže se z „brodivců“ ochotných pracovat v bažinách větví v merkátory, kováře a následně další dvojice odlišně specializovaných tříd.

Farmáři pěstují obilí a olivy, řemeslníci produkují amfory a oděvy, obchodníci chtějí víno a knihy, patricijové luxusní mramor, a jakmile se propracujete k vyšším patrům společnosti, už místo města řídíte malý stát ve státě. Do toho vás i po konci kampaně oslovují různé postavy i obyvatelé s drobnými úkoly, prioritizujete výzkumné větve, upisujete se božstvům pro bonusy k produkci, plníte kontrakty a pořádáte festivaly, abyste si získali přízeň různých odborníků, tamhle řádí mor, hoří pole… Římský guvernér zkrátka nemá chvíli klidu.

Křehká rovnováha mezi produkcí a poptávkou se může snadno zhroutit, a právě tady se dostanete k poctivému jádru, které dělá Anno Annem. Když chybí dřevo, hliněné tašky nebo cement, zastaví se výstavba, když vám nájezdníci zboří přístav, přestává fungovat centrální sklad a vaše pečlivě vypiplané obchodní trasy se zhroutí jako domeček z karet.

Příliš agresivní rivalové mě v pozdějších fázích uměli potrápit. Válka je totiž docela drahý byznys, který spolyká spoustu lidských zdrojů. Stavět za hradbami desítky základních domků v momentu, kdy se chci místo na flotilu a válčení soustředit na optimalizaci produkce a zpevňování cest, mi budovatelský zážitek dokázalo solidně otrávit. Zvlášť když se mi nepřátelské lodi zasekly v domovském zálivu a zmateně v něm kroužily skoro dvacet minut, protože během nájezdu nemůžete budovat vlastní armádu a obnovovat zbořené budovy.

Navzdory všem technickým nedostatkům je Pax Romana důstojným pokračovatelem série, která moc dobře ví, jak mě k sobě upoutat na stovky hodin.

Diplomacie je sice přehlednější než v minulosti, ale stále trochu vrtkavá. Mír je vzácné zboží, vyhovět všem z hlediska náboženství, stylu řízení ani produkce nemůžete, frakce se neustále dohadují kvůli území, uzavírají krátké dohody, které trvají sotva půl hodiny, a často se opět vrhají do války. Při vleklých konfliktech zasáhne císař, který obě strany přinutí ke smíru, ale neuplyne dlouho a bitvy začnou nanovo. Zatímco Anno 1800 mělo válku spíš jako doplněk, Pax Romana ji cpe víc do popředí, ne vždy úplně ku prospěchu věci.

S přehledností na štíru

Řadou nešvarů trpí i uživatelské rozhraní, z kterého na PC trčí snaha ho víc sjednotit s konzolovou verzí, což je nejvíc otravné u stromů výzkumu a rozčlenění staveb do nepřehledných kategorií. Nabídky jsou těžkopádné a přepínání mezi provinciemi, které musíte provádět poměrně často, doprovází celkem dlouhé načítání. UI často skrývá podstatné informace o produkci nebo potřebách obyvatel v nepřehledných záložkách, kam se musíte dlouze proklikat, a naopak vás bombarduje notifikacemi, které mnohdy ani nejsou aktuální.

Recenzní verze se neobešla bez chyb, vedle zasekávajících se vojenských jednotek jsem narazila i na nefunkční kontrakty, mizející specialisty nebo nekonečné odpočty opravy budov. Bugy mi sice zážitek nijak zásadně nezkazily, ale připomněly, že i římské impérium má své pukliny v mramoru.

Na výkon je Anno 117 náročnější, než by se zdálo. Na sestavě s i5-10600K a GeForce RTX 3060 v 1080p se framerate občas propadá, zejména při zacentrování na vzdálenou loď nebo přesunu mezi ostrovy z minimapy. Optimalizace by zasloužila vylepšit, ale i tady jde jen o drobný škrábanec na jinak vybílené fasádě.

Krása římského pořádku

Co Anno 117: Pax Romana zachraňuje a zároveň definuje, je jeho nepopiratelná krása a pocit pokroku. Sledujete, jak se s houstnoucím osídlením mění krajina, jak se prostý venkov s jednou rybářskou chajdou a dřevorubeckým srubem rozvíjí v římskou metropoli s fórem, lázněmi a triumfálními akvadukty. Jakmile se vám podaří vybudovat majestátní amfiteátr, který se po několika náročných fázích výstavby stane dominantou celého regionu, zaplaví vás skutečná stavitelská moc.

Málokterá strategie dokáže tak přesně zachytit přerod z maličkého osídlení ve fungující civilizaci. A byť je mikromanagement občas přehnaný, když do sebe pomyslná ozubená kolečka zapadnou jako řady legionářů do želvy, dostaví se čirý pocit uspokojení.

Navzdory všem technickým nedostatkům je Pax Romana důstojným pokračovatelem série, která moc dobře ví, jak mě k sobě upoutat na stovky hodin.

Závěrečný triumf (a drobné porážky)

Po prozatímních padesáti hodinách ve společnosti římských stavitelů, obchodníků a legionářů s ní ani zdaleka nekončím a nekončí s ní ani Ubisoft Mainz, který už rovnou rozplánoval první rok dodatečného obsahu.

Anno 117: Pax Romana dokáže být stejně krásné a komplexní, jako občas hrubě neotesané. Takže vlastně dočista stejné, jaká bývala Římská říše. Dokáže vám zvednout krevní tlak, ale taky absolutně pohltit – mimochodem nechybí místní „pan Sponka“, který vás upozorní, že už hrajete čtyři hodiny, a doporučí krátkou přestávku na občerstvení.

Do vod multiplayeru můžete tentokrát vyplout v kooperaci, kompetitivně i v mixu obou režimů, a to napříč platformami. Čistě kooperativní verze až pro čtyři vás všechny nechá hrát za stejného guvernéra, sdílíte tedy území, zdroje i prostředky. Příjemné je, že svou původně sólo partii můžete kdykoliv proměnit v kooperativní zkrátka tím, že kamarády pozvete do hry. Navíc se v uložené pozici volitelně můžete i střídat, hostující hráč nemusí být online, aby ostatní mohli pokračovat. Je nicméně trochu otravné, že v multiplayeru můžete hrát pouze na základní rychlost, která je podle mě dost pomalá.

Z mojí zatím omezené zkušenosti jsou ideální hráči dva, kdy si každý operuje ve „své“ provincii, ve čtyřech si neumím představit, že bychom si přílišně nelezli do zelí. Což je naopak pointa PvP režimu, do kterého teoreticky můžete zakomponovat kooperativní týmy a střihnout si partii až v šestnácti. Tolik recenzentů nicméně ani neznám a multiplayer fungoval pouze na přizvání bez matchmakingu, takže tuhle variantu už vůbec nedokážu posoudit.

Pax Romana přenáší sérii do římského světa s nutnou elegancí a rozvahou. Nabízí působivou vizuální stránku, promyšlené ekonomické řetězce a příjemnou dávku zasazení poplatných novinek. Diagonální stavění a zjednodušené volby ve výrobě přinášejí svěží vítr, i když ne všechny experimenty dopadly na jedničku a prostoru na vychytávání bugů a optimalizace zůstala na mřížce ještě spousta.

Přesto si výlet do zatím nejzazší minulosti v sérii vystavěné na radosti z budování a prosperity vydobyl své nepopiratelné místo. Jako strategický celek působí stejně majestátně a sebejistě jako Řím v době svého největšího rozmachu.