Česká Amanita nás svými hravými projekty oblažuje už od roku 2003. Tým s nevyčerpatelnou fantazií už dlouhou dobu představuje unikátní vize, většinou v adventurních vodách plných smíchu, radosti a nápaditosti. Je tedy pravdou, že v posledních letech se nebojí více experimentovat, když třeba s Creaks vyrazili mezi plošinovky a s Happy Game představili vysloveně maniakální psychedelii.
Phonopolis je nicméně návratem zpátky k čistokrevným adventurám: žánru, který studio proslavil. Respektive není tak úplně pravda, že jde o jejich návrat – titul je dílem debutujícího týmu pod vedením autorské trojice Eva Marková, Petr Filipovič a Oto Dostál, která na něm pracovala skoro dvanáct let. Firma kolem Jakuba Dvorského ji v tom maximálně podpořila a poskytla nejen zázemí. Přesto titul do jejich portfolia ceněných her mistrně zapadá a vliv Amanity věru nezapře.
Orwellovská klasika s dětskou příchutí
Tím, jak studio stárne, se nebojí zabrousit i do náročnějších témat, která nejsou jen rozjuchaná, ale pokládají zajímavé otázky. Phonopolis to zkouší skrze antiutopický prostor, v němž vypráví autoritářský příběh protkaný tématy manipulace, umírajícího individualismu na úkor masovosti a nástrah tunelového vidění. Už tento popis jasně naznačuje inspiraci asi nejznámějším, ale především nadčasovým dílem George Orwella 1984, k němuž coby společnost máme nebezpečně blízko.
zdroj:
Amanita Design
zdroj:
Amanita Design
Vlivy jsou tentokrát zhmotněné městem, kde do sebe zahleděný Vůdce ovládá občany skrze všudypřítomné ampliony. Neblahá společnost, která se brzy stane ještě horší, protože se městem má brzy rozeznít Absolutní tón, jímž Vůdce navždy ovládne kolektivní mysl. Ještěže obyvatelům přeje štěstí a mladý popelář Felix při odklízení ostatků starého světa objeví sluchátka, díky nimž se z jeho vlivu vymaní a nakonec se stane jedinou nadějí, kterou město má.
Depresivnímu tématu navzdory Phonopolis neztrácí nic ze své hravosti. Temné podtóny probublávají celým, vcelku přímočarým příběhem, aby vás občas donutily zamyslet nejen nad naší společností, ale i vlastním bytím, především svým docela nečekaným koncem. Adventura ale nechce být nijak pichlavým politickým komentářem ani výraznou kritikou. Ponechává si okázale hladivý přístup, v němž prim hraje typický nadhled a radost ze života, která vám při hraní kouzlí úsměv na tváři.
Kartonový sen
A nedělá to jenom atmosférou, ale také svou formou. Možná mě někdo bude za následující výrok pranýřovat, ale upřímně hru považuji za to nejkrásnější, co jsem v digitálním světě prozatím spatřil. Nedivím se, že vývoj trval tak dlouho. V době unifikovaných tvarů a zvláštních výmyslů umělé inteligence je adventurní novinka pastvou pro unavené oči, kde lze žasnout nad každou jednotlivou obrazovkou.
Náročný proces, kdy se ručně vyrobené papírové modely zvěčňují do digitální podoby a transformují do 3D modelů, se bez okolků zformoval do unikátní podívané, jaká nemá v digitálním světě obdoby. Kombinace skenů, post-procesových efektů a ploškové animace o frekvenci 12 snímků za sekundu vytvořila fascinující výsledek, u něhož jsem kolikrát jen lapal po dechu.
Nespočet detailů, ohromná láska i neskutečné množství práce jsou cítit na každém kliku. Stylizace je pak i s celým ideovým sevřením propojená s meziválečnými avantgardními směry, kam patřil třeba futurismus či konstruktivismus, které ohýbá do groteskní formy a dává jim háv vyloženě dětské radosti z ručně vyrobeného malého světa. Studio se v něm navíc vůbec poprvé pustilo plně do vod 3D grafiky, ačkoliv výsledek bych osobně zařadil někam do škatulky 2,5D.
Pozornost je úspěchem
Vzniklému světu jsou podmaněné i herní mechanismy. V tomto ohledu příliš změn nečekejte, jelikož znovu jde o kombinaci průzkumu s hádankami, jejichž řešení je většinou založené na kartonové podstatě. Jde o velkou papírovou skládačku, kterou se postupně snažíte rozbalit a podrobit kýženému výsledku.
zdroj:
Amanita Design
Organicky tak interagujete se světem, kdy posouváte patra budov, otáčíte s platformami, ovládáte ampliony, abyste donutili postavy k pohybu, či strháváte přebytečné vrstvy. Do toho se pohybujete po světě, objevujete skryté detaily a živoucí situace, jimiž celek svůj svět tak šikovně zaplnil. Není to vysloveně strhující, ale do vzniklé šablony to skvěle zapadá.
U některých hádanek se možná na chvíli zaseknete, protože vám řešení nebude hned jasné. Po čase ale principy odhalíte a trochu si sami vynadáte, že vás řešení hned nenapadlo. Hra je tím ve skutečnosti sympatickým závanem z minulosti, kdy jste dílu (filmu, hře, čemukoliv) museli dávat svou plnou pozornost a sledovat ho, abyste ho pochopili a odhalili jeho taje. Protože těch vizuálních vodítek je tady skutečně dost.
Kombinace skenů, post-procesových efektů a ploškové animace o frekvenci 12 snímků za sekundu vytvořila fascinující výsledek, u něhož jsem kolikrát jen lapal po dechu.
Phonopolis se zároveň snaží, aby hádanky nespadly do nudného stereotypu. Dělá všechno pro jejich rozmanitost, ačkoliv se stále operuje na stejném podloží. Pomáhá tomu i střídmá herní doba pohybující se maximálně kolem 4 až 5 hodin, což ovšem zamezuje únavě materiálu a pomáhá dobrému tempu. I hodina navíc by byla zbytečně moc, jak ukazuje závěr, který je trochu zdlouhavý a pracuje se zbytečně opakujícím se principem.
Za zvuků dechů
Další z velkých změn oproti starším projektům Amanity je zvuková stránka, potažmo styl vyprávění. Postavy nadále komunikují posunky a hlasovým doprovodem, v němž můžete ve vzácných případech zaslechnout angličtinu, celou dobu vás ale bude doprovázet ještě vyprávěč představující nejen vnitřní hlas Felixe. Na stoický projev dabéra Joea Achesona jsem si musel sice chvíli zvykat, ale brzy jsem si svět bez něj nedokázal představit a nakonec mi k pohádkovosti i mírné naivitě hlavní postavy skvěle sedl. V týdnech po vydání by se Phonopolis navíc mělo dočkat i českého dabingu v podání herce Miroslava Zavičára.
Neodmyslitelnou část logicky tvoří hudba, o kterou se postaral dvorní skladatel Amanity, Tomáš „Floex“ Dvořák. Tentokrát spíše dokresluje atmosféru značným používáním dechových nástrojů a mírně jazzových vlivů. Skladby jsou za mě méně výrazné, než bývá zvykem, spíše splývají s celkem, což vzhledem k výraznému postavení hudby v příběhu dává smysl.
Sám ale vím, že soundtrack k Phonopolis si budu pouštět méně častěji než v případě předešlých her studia, protože více než kdy dříve potřebuje vizuální doprovod. Můžeme vést dlouhé debaty o tom, jestli to je správně, či nikoliv, nic to ale nevypovídá o jeho kvalitách, které jsou neochvějné. Samostatnou kapitolu navíc tvoří zvukové efekty a ruchy Matouše Godíka, jehož tvorbu jste slyšeli už ve třetím Samorostovi či v Creaks, který s nimi zase jednou předvádí mistrnou práci.
Amanita tak znovu připomíná, že roky rukodělné práce, odhodlání a nadšení jsou cestou k ojedinělým výsledkům, které jen těžko hledají konkurenci a ve skutečnosti i případné napodobitele. Phonopolis je unikát, jemuž bych na konci roku přál co nejvíce světových cen. Je nápadité, nebesky nádherné, zvukově svojské a herně natolik organické, že při jeho hraní budete mít neustále úsměv na tváři, a to i během mírně dýchavičného závěru.
Recenzní kód byl poskutnutý vydavatelem.
