Recenze
Fractured Soul - recenze
19. 3. 2014
|
Ondřej Švára
Dvojité vidění nemusí být pokaždé důsledek dlouhého posezení v pivnici. A ne vždy na sebe musí tenhle efekt lepit nepříjemné následky spojené s dezorientací. Naopak to může být i zábava a vrchol umění v sebeovládání. Své o tom vědí Endgame Studios, kteří před dvěma lety vydali na 3DS nenápadnou, ale o to povedenější plošinovku, co dokonale využila jeho dva displeje.
SteamWorld Dig - recenze
1. 3. 2014
|
Ondřej Švára
Nechybělo mnoho a SteamWorld Dig by vypadala jako Tenkrát na západě. Vžijte se do toho - ostré prérijní slunce se opírá do zpocených čel desperátů, Lola cmrndá jednu kořaličku za druhou a starý koloniálník vrací nazpátek vždycky jenom knoflíky. V zapadlém koutě vyprahlého světa jde prostě všechno trochu pomalu a jinak. Nebetyčná nuda, řekl by nezúčastněný pozorovatel. Ale on je to vždycky spíš jen klid před bouří.
Castlevania: Lords of Shadow 2 - recenze
25. 2. 2014
|
Daniel Kremser
Už je to více než 3 roky, co jsme vyprovodili Gabriela Belmonta ke dveřím s nadprůměrným hodnocením a s lehkým poplácáním po rameni mu poradili, ať se příště oblékne do vlastního kabátu, kterým nebude připomínat všechny ostatní návštěvníky. Nyní se v roce nezmar Drákula vrací, aby nám ukázal, jak si tvůrci z Mercury Steam poradili s originalitou a především přechodem her na novou generaci konzolí, kdy už jsou v módě trošku jiné postupy, než tomu bylo před pár lety.
Teslagrad - recenze
18. 12. 2013
|
Ondřej Švára
Výhoda malých her spočívá ve schopnosti umělecky se zvětšit přesně podle hráčova vkusu. Pokud si člověk správně vybírá materiál, časem si z indie žánru postaví velkou knihovnu plnou atmosférických románů, vtipných povídek i tklivé lyriky a má pocit, že „vyzrál na systém“.
Tearaway - recenze
26. 11. 2013
|
Jiří Pavlovský
Ano, většina her vás staví do role boha, všemocné bytosti ovládající buď celý svět, nebo aspoň jednu postavu. Na to už jsme celkem zvyklí a zbožštění naší osoby bereme jako zcela normální a přirozenou věc. Ovšem ne v každé hře se váš obličej vyjímá i na obrazech, plakátech a dívá se na hrdinu z výšky, obklopený sluneční aurou. To se musí nechat – tvůrci vážně vědí, jak hráči pošimrat už tak nabobtnalé ego.
The Wolf Among Us - recenze 1. epizody
21. 10. 2013
|
Miloš Bohoněk
Jedna ruka se přehrabuje v míse s chipsy, druhá ruka líně kliká myší. Takový luxus vám dopřeje málokterá hra. Mezerníkem dění na obrazovce kdykoliv pozastavíte, ale když si před usednutím do křesla odskočíte na malou a vypnete mobil, nemusíte se přerušovaného zážitku obávat - za dvě hodiny budete mít dokoukáno. Tedy dohráno.
Amnesia: A Machine For Pigs - recenze
9. 9. 2013
|
Vilém Koubek
Jsou to zhruba tři roky, co vývojáři ze studia Frictional Games vypustili na světlo světa svůj hororový poklad, který se následně postaral, aby internet zaplnila videa, kde hráči kvičí hrůzou, nadávají a rezignovaně odcházejí. Amnesia: The Dark Descent se nesmazatelně zapsala do herní hororové historie a nutno říct, že na rozdíl od nafouknuté bubliny jménem Slender zcela zaslouženě.
Defiance - recenze
2. 7. 2013
|
Karel Drda
Pořádně dobré sci-fi zde zoufale chybí. Shodnou se na tom nejenom filmoví a televizní diváci, ale i hráči počítačových her. Jednoznačná shoda se však začne pomalu a jistě rozpadat v okamžiku, kdy se začneme bavit o akčním MMO titulu Defiance, který měl přinést propojení hraného seriálu a hry a pokud možno tím nastartovat nový sci-fi kult.
Tiny & Big: Grandpa’s Leftovers - recenze
5. 7. 2012
|
Ondřej Švára
Nikoliv máslo, ale zapařené slipy je třeba míti na hlavě, abyste v herní adventuře dostali vděčnou roli hlupáka a pazgřivce. V té od Black Pants Studios je nosí poťouchlík jménem Big. A slipy naražené do čela mu dodávají magické schopnosti, s nimiž ovládá neznámou obětní pyramidu v neznámé poušti uvnitř neznámé země.
Stacking - recenze
2. 5. 2012
|
Martin Bach
Podle oblíbené manažerské poučky se správný šéf pozná tak, že si do svého týmu vybírá lidi, kteří jsou v určitých ohledech lepší, než je on sám. Pokud můžu soudit zvenčí, Tim Schafer se podle této rady dokázal zařídit a sehnal do své firmy Double Fine velmi schopné lidi. Vývojář, jehož sláva se momentálně pojí hlavně s úspěšnou kampaní na Kickstarteru, zažíval ještě před pár lety hodně krušné období. Zatímco se „jeho“ Brutal Legend potácela v limbu kvůli přechodu od Activisionu k EA, rozdělil Schafer v rámci interní akce Amnesia Fortnight tým svých vývojářů na čtyři skupiny a dal jim volnou ruku při vytváření konceptů menších stahovatelných titulů.
Superbrothers: Sword & Sworcery EP - recenze
26. 4. 2012
|
Adam Homola
Audiovizuální dílo Superbrothers: Sword & Sworcery EP vzalo minulý rok útokem iPad. Osobitá a nepříliš tradiční adventura přišla nečekaně a na pár dnů všem geekům ochromila oči, uši, srdce, dotykové displeje a další orgány. Málokdo asi čekal, že tohle "umělecké" dílo, které jako by se sem propadlo z dob dávno minulých, bude tak působivé. A teď se mohou nechat uhranout i majitelé počítačů.
A Game of Thrones: Genesis - recenze
13. 10. 2011
|
Aleš Smutný
Jste fanoušky G.R.R. Martina či spíše jeho ságy Píseň ledu a ohně? Chtěli byste s Nymerií dobývat Dorne, létat s draky Aegona Dobyvatele a udělat z Harrenhalu hroudu očouzené architektury? V tom případě vám A Game of Thrones: Genesis tohle všechno umožní, bohužel ve stylu natolik neatraktivním a herně mizerném, že to nestojí ani za váš čas, ani peníze. Pokud tedy nejste opravdoví hardcore fanoušci RTS her, kteří musí zkusit vše. Genesis se sice moc snaží o nějakou inovaci, ale nevychází to. O to víc její selhání bolí. Zajímavé nápady tu prostě umírají na otřesné designérské chyby.
Drakensang: Řeka času - recenze
16. 12. 2010
|
Aleš Smutný
RPG jsou významným hráčem herní scény. Jednou jsou dole, jednou nahoře, ale vždy tu jsou a jejich věrní fanoušci stojí při nich. S každou generací RPG hry prochází vývojem, který odpovídá jak současným herním trendům, tak celkovému popkulturnímu obrazu, který se odráží v herní sféře. Dnešek patří přímočařejším, silně dějovým a film evokujícím kouskům (ať už je to Mass Effect nebo Dragon Age), případně speciálním odnožím, jako jsou například JRPG. Má tedy cenu vydávat v této době tituly, které se drží klasického pojetí RPG žánru? Druhý Drakensang je dostatečně ráznou odpovědí.
Call of Duty: Black Ops (singleplayer) - recenze
12. 11. 2010
|
Martin Bach
Tato recenze si neklade ambice otevřít vám oči. Pokud patříte mezi milióny fanoušků série Call of Duty, pravděpodobně už totiž Black Ops hrajete a se zhruba stejnou pravděpodobností jste si vědomi toho, jaké limity a chyby herní systém tohoto válečného opusu dlouhodobě má. Vytýkat dnes některé hře v sérii CoD striktně lineární postup v misích, přehnaně megalomansky naskriptované scény nebo relativně krátkou herní dobu nemá valného smyslu. Z toho všeho se za ta léta staly standardní vlastnosti série, se kterými hráči počítají a v mnoha případech je dokonce vyhledávají.
NHL 11 - recenze
4. 10. 2010
|
Martin Bach
Můžete o tom diskutovat, můžete o tom vést spory, můžete s tím nesouhlasit. Ale slovy Járy Cimrmana, to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat. Série NHL od EA Sports vychází rok co rok už 15 let a nic nenasvědčuje tomu, že by tato pravidelnost měla do budoucna nějak zásadně zadrhnout.
Interrogation – recenze komorního L.A. Noire
5. 12. 2019
|
Michal Vojkůvka
Je noc. Prší. Nad spisem, který vůbec nedává smysl, už sedíte nejmíň hodinu. Whiskey v lahvi podstatně ubylo, zato popelník by zasloužil vysypat už notných pár cigaret zpátky. Spánek je luxus, který si nemůžete dovolit – jde o životy, o pověst, o princip. Do hlavy se prožírá klidná, ale podivně kakofonicky zvrácená melodie... Tohle není začátek temné newyorské detektivky. Tohle jste vy po několika hodinách hraní Interrogation: You will be deceived.
Baba Is You – recenze logické hry, která vám nedá spát
29. 3. 2019
|
Patrik Hajda
Baba Is You není hrou, která by vás nalákala svým názvem, grafickým zpracováním ani ovládáním. Tím vším působí jako vytržená z jiné, dávno minulé doby. Je to ale jedna z těch her, které není radno minout. Nedělejte chybu jako valná většina kolemjdoucích. Tohle je jedno z vrcholných děl indie scény posledních let.
Hello Neighbor - recenze
22. 2. 2018
|
Pavel Skoták
Jsou různé typy sousedů. S některými je radost si hrát a dělat jim naschvály (Neighbours from Hell), pak jsou takoví, které je radost sledovat (Můj soused zabiják), a pak je tu třetí sorta. Jsou to takoví ti uhlazení, až britští, šviháci s knírkem v malebném domku na předměstí. Jenže právě tihle mají tu nejhorší odvrácenou tvář, kterou odhalíte nešťastnou náhodou. Pak už nezbývá než jako správná ječící oběť zamířit dolů do sklepa. Ano, tohle je ten třetí typ sousedů. Těm je lepší se obloukem vyhnout hned na začátku.
Wolfenstein II: The Diaries of Agent Silent Death - recenze
16. 2. 2018
|
Ondřej Švára
Ve válečných zápiscích s podtitulem The Diaries of Agent Silent Death se odhalují další tajemství z okupované Ameriky. Pointa však chybí. Spíše se potvrdil podivný kurz bonusové série, která do akční pecky Wolfenstein II: The New Colosuss dodává recyklovaný obsah, krátkou herní dobu a čím dál nesmyslnější nápady, jak ničit nacisty. Po demoliční zábavě z minula se přihlásila stealth hratelnost, se kterou Machine Games ukázali, jak hluboko lze po tvůrčí stránce klesnout.
1-2-Switch – recenze
17. 3. 2017
|
Miloš Bohoněk
Nintendo Wii mělo Wii Sports, výbornou a dodnes vzpomínanou kolekci sportů, která skvěle demonstrovala schopnosti konzole, byla nekonečně zábavná a s konzolí jste ji dostali gratis. Nintendo Wii U mělo Nintendo Land, o něco slabší kompilaci miniher, která ale v konečném důsledku také slušně ukazovala vlastnosti Wii U a většina lidí ji také dostala gratis v rámci Premium bundlu. No a Nintendo Switch má 1-2-Switch, bizarní směsku 28 hříček, která se brzy přejí, někdy ani pořádně nefunguje a gratis ji nedostane nikdo, neboť autoři si ji cení na přepálených 1 299 Kč.
Dark Train - recenze
8. 11. 2016
|
Lukáš Grygar
Jsou hry, které trčí. Vypadají jinak, předvádějí se jinak a nelze je snadno oblepit nálepkami, tak po nich metneme tu nejbližší možnou a řekneme prostě, že jsou divné. A protože naše opičí mozky fungují, jak fungují, divné máme automaticky za podezřelé, ba až nebezpečné. Jediným nebezpečím Dark Train je však skutečnost, že nastavuje tuzemské herní scéně laťku do výšky, kam se neodpíchnete pouhým nastudováním manuálu k Unity a naposloucháním přednášek z GDS. Je příhodné, že hra, do které nateklo ohromné množství tvůrčí lásky, začíná oživením srdce.
Mother Russia Bleeds - recenze
16. 9. 2016
|
Jan Vrobel
Policisté v zimních uniformách se chichotají mému utrpení, zatímco hromotluk, jehož modrá kůže je jako deník každodenního života v gulagu, se ze mě snaží dostat duši. Prozatím pěstmi. Štětky s pěnou u úst běhají po ulicích a snaží se bodnout normální lidi stříkačkami s drogou. Otroci v sado maso klubech si hrají na psy i prasata. Kombajn, který běžně sklízí řepku, sklízí lidská těla. Pod vlivem silných halucinogenů se snažím obrátit si kůži vzhůru nohama, protože se mi její vnější strana příliš nezamlouvá. Navzdory tomu není čas otálet. Matička Rus krvácí a revoluce nepočká.
Battlezone 98 Redux - recenze
4. 5. 2016
|
Daniel Kremser
Remaster, remake či reimaginace. To jsou pojmy, které stále častěji hýbou herním světem, a jen těžko už dneska najdete značku, které by se tato svého druhu mánie vyhnula. Do zástupu se přidává i trošku pozapomenutá série Battlezone. Mix strategie a akce z roku 1998, který se ale nezalekne ani současné konkurence a s přehledem to natře i o dekádu mladším! Retro pojetí jednak táhne, a když je navíc zakonzervováno ve své původní podobě podobně jako právě v případě Battlezone 98 Redux, nelze mu odolat!
Firewatch - recenze
14. 2. 2016
|
Miloš Bohoněk
Henry je obyčejný chlapík ve středním věku, kterému z neobyčejného důvodu ztroskotalo manželství. S nervy v kýblu nevěděl, co si se svou chotí počít, a když jednoho dne zakopl o nabídku práce strážce národního parku, moc dlouho se nerozmýšlel. Sbalil si saky paky, hodil krosnu na korbu červeného trucku a jako Henry Thoreau utekl do boudy v lesích. Maloval si klidné léto v naprosté izolaci, jenže to by nesměl mít na vysílačce tu strašně ukecanou nadřízenou. Jo, a také by se v parku nesměly dít prapodivné věci…
Cityconomy - recenze
8. 1. 2016
|
Ondřej Švára
Člověk přestává být dítětem v okamžiku, kdy zavrhne touhu stát se popelářem. Strategická simulace Cityconomy je ale přesně tou hrou, která vás do období naivních dětských tužeb vrátí. Na svozu odpadu a také na čištění kanálů či kosení trávy můžete vybudovat dokonce vlastní firmu. Herní kariéra v komunálních službách vám ovšem velkou radost neudělá. Cityconomy nechtěně ukazuje, že některé sny by se opravdu neměly plnit.
Outcast: A New Beginning – recenze dobrodružství na mimozemské planetě
14. 3. 2024
|
Jakub Malchárek
Návrat ke kořenům
Satellite Reign - recenze
24. 9. 2015
|
Jan Slavík
Syndicate. Syndicate. Syndicate! Více než dvacet let starý vzor však Satellite Reign, úspěšný projekt z Kickstarteru, připomíná pouze naoko. Skládá se ze stejných stavebních kamenů, ale výsledná budova se tyčí do poněkud jiného směru. První pohled to však neodhalí - máme tu neonovou báseň v podobě temného i zářícího města, skupinu agentů bez morálky s bionickýma nohama, očními implantáty a do věčné noci čnící věže základen všemocných korporací.
Grid Autosport - recenze PC verze
24. 6. 2014
|
Ondřej Švára
Herní domy při vědomí nutné ekonomické návratnosti svých produktů nejeví o experimenty v oboru zájem, takže chce-li mistr virtuálního volantu napumpovat své žíly novou dávku adrenalinu a zároveň si netroufá na ostré a dlouhověké alternativy typu Live for Speed, nezbývá mu než pravidelně česat nikterak košatý strom značek Need for Speed, Forza či Gran Turismo. Mezi tyto giganty se málokdy dostane úplná novinka a Grid Autosport je vlastně jen potvrzením vyřčeného. Také jde o koně z prověřené stáje.
Pandora: First Contact - recenze
4. 2. 2014
|
Ladislav Loukota
Život není dokonalý. Za poslední dvě dekády jsme se dočkali menšího počtu her ve strategicko-vojensko-budovatelském žánru à la Civilization než dílů Call of Duty. Naštěstí bylo jen otázkou času, než bující indie scéna deficit odstraní a pokusí se vytvořit následovníka Sid Meier’s Alpha Centauri. V tomto případě nese jméno Pandora: First Contact a vznikl bez účasti vývojářů z Firaxis. Bude mu ale k úspěchu stačit pouhé nadšení vývojářů?
Sengoku - recenze
7. 12. 2011
|
Aleš Smutný
V malém, leč půvabném altánku, postaveném uprostřed sakurového háje, si Date Narimune nalévá svůj poslední šálek saké. To by jej díky jeho alkoholismu dříve či později zabilo, nebýt lepry, jež mu z obličeje udělala trosku, odpovídající jeho reputaci mezi ostatními vládci klanů. I ta by jej zabila, snad i dříve než některý popuzený rival, kterých si stihl udělat za posledních dvacet let příliš mnoho, kdyby neměl Narimune v úmyslu skoncovat vše sám. A tak za přítomnosti svého věrného velitele osobní stráže připravuje svůj poslední akt, v jehož rámci přijde o integritu stěny dutiny břišní a zároveň i o hlavu. V každé jiné hře by to byl konec. V Sengoku je to ale spíše začátek vzestupu klanu Date.