Recenze
Warlock: Master of the Arcane - recenze
20. 6. 2012
|
Jakub Kovář
Warlock: Master of the Arcane lze laikovi nejlépe popsat jako Civilizaci, která je překlopená do fantasy světa Ardanie, známého především ze série Majesty. Na první pohled je vše dost podobné – na hexové mapě, viděné z ptačí perspektivy, se rýsují pláně, pouště, džungle a sem tam nějaké to městečko, které postaví vaši nebo nepřátelští osadníci. Pod širým nebem se však producírují i roztodivné armády a dohromady to prostě vypadá familiérně, skoro jako Civilizace. Zdání ale klame.
Yesterday - recenze
9. 4. 2012
|
Lucie Jiříková
V historii počítačových her jsme se setkali s mnoha inovacemi, díky kterým vznikly buď nové žánry, nebo alespoň prvky, bez nichž si dnešní hry už nedokážeme představit. Některým žánrům se však výraznější evoluce vyhnula a pokusy o ni se ne vždy setkaly s úspěchem. Dobrým příkladem mohou být adventury a kontinuální snaha o jejich převedení do 3D světa. Ne, že by neexistovaly kvalitní plně 3D adventury, ale jen málokterá z nich dokáže vykouzlit takovou atmosféru jako hry s ručně kreslenou 2D grafikou, se kterou se u adventur (komerčních i indie) setkáváme v poslední době stále častěji.
Rymdkapsel - recenze
23. 3. 2014
|
Lucie Jiříková
Díky Rymdkapsel jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že stejně jako u lidí, i u her platí, že není radno dávat na první dojem. Slovo Rymdkapsel komunita fanoušků nezávislých her skloňovala ve všech myslitelných pádech, jenže já jsem si ho po prvním shlédnutí zařadila do kolonky „barevné podivnosti, které určitě nechci hrát“. Indie scénu mám sice ráda, ale člověk má své limity, že?
Cortex Command - recenze
27. 10. 2012
|
Karel Drda
Čím to je, že si srdce fanoušků čím dál více a častěji získávají hry, o něž by před lety, v době překotného vývoje herních technologií, neměl nikdo zájem? Nebo by zájem byl, ale nebyl způsob, jak je k lidem dostat? Spíše bych vsadil na druhou možnost. Každopádně, Cortex Command je typickým příkladem takové hry.
Max Payne Mobile - recenze
17. 4. 2012
|
Adam Homola
S porty starých her na iOS je to těžké. Vždycky, když je oznámí, zajásám. „Hurá, XY vyjde na iOS! To jsem hrával před deseti lety!“ Chvilku si rochním v tom, že to, na co jsem před několika lety potřeboval výkonné PC, můžu hrát na mobilu. Záhy hru ale vypnu, protože se to buď nedá ovládat (Duke Nukem 3D, GTA3...), nebo se to prostě na mobil vůbec nehodí (např. Settlers). Port prvního Maxe Paynea od War Drum Studios spadá do obou kategorií a zároveň do žádné. I přesto se ale Max Payne Mobile řadí k těm lepším portům.
Dragon Age Origins - recenze
26. 11. 2009
|
Redakce Games.cz
Tento svět je plný nepřátelství, závisti a xenofobie. Jak se jednotlivé rasy dívají na ty ostatní, připomíná starší perly Morrowind a Oblivion. + DRUHÁ STRANA MINCE
Black Book – recenze výletu do slovanské mytologie
20. 8. 2021
|
Pavel Bareš
Zaklínačovštější než Zaklínač
Planet Coaster - recenze
8. 7. 2017
|
Jan Slavík
Jakékoliv videoherní budování zábavních parků má být ve dvou rozměrech a pixelaté grafice! To už ovšem neplatí. Tedy, ne, že by podobné přesvědčení nemělo něco do sebe, ale hra, která tento roky zažitý stereotyp nabourá, jednou přijít musela. Trvalo to sice osmnáct let, protože právě tolik času uplynulo od vydání Sawyerova legendárního tycoonu, ale dočkali jsme se. Planet Coaster, trojrozměrná simulace výstavby zábavního parku, je stejně dobrá jako RollerCoaster Tycoon. A možná, že i lepší.
Pokémon Sun and Moon - recenze
7. 12. 2016
|
Miloš Bohoněk
Ok, všichni jsme si užili trochu srandy s Pokémon GO, ale teď je čas vrátit se zase k jádru značky. Pokémoni v původním slova smyslu totiž neznamenají jen šmrdlání prstem po displeji a uskakování před troubícími auty, když v městských ulicích nepozorně lovíte. Pokémoni neznamenají ani koukání na ten japonský anime seriál, který jste v deseti letech zbožňovali a ve dvaceti se za něj styděli. Co tedy znamenají Pokémoni? Pokémoni jsou v prvé řadě velkolepou RPG sérií, která pod infantilní slupkou skrývá komplexní mechanismy, na které si většina západní produkce netroufne. Každých pár let se série rozroste o nový díl a nyní, dvacet let od legendárního Red and Blue, přichází další pokračování. Jmenuje se Sun and Moon, sérii posouvá do sedmé generace, a co si budeme povídat, je to stále skvělá zábava. Ne však bezchybná.
The Wild Age – recenze české strategie
18. 2. 2020
|
Zbyněk Povolný
Nebudeme si nic nalhávat: strategické hry delší dobu ustupují ze svých pozic a dny největší slávy už mají za sebou. Herní svět inklinuje spíše k instantnímu zážitku, a tak se složité a obtížně uchopitelné strategie staly výsadou užší skupiny lidí, které něco takového pořád ještě přijde atraktivní. The Wild Age jde ale trochu jinou cestou. I když se stále jedná o strategii jako víno, je pravým opakem toho, co si představuju pod slovem „složitá“. Tedy na první pohled. Po nějakém čase jsem zjistil, že pod jednoduchou slupkou se skrývá směsice prvků, které dokážou kvalitně potrápit mozkové závity.
Battle Brothers: Warriors of the North – recenze
31. 5. 2019
|
Mars Vertigo
Hyle Ničitel právě dokonal dílo zkázy, když dalším úderem svého sekero-kladiva rozštípl jak štít, tak i lebku sedláka, který v ruce držel zbraň očividně poprvé a zároveň naposledy. Hyle a Ragnar na mě upírají zraky z potřísněných tváří, na nichž není jediná kapka jejich vlastní krve, a netrpělivě čekají na můj pokyn. Další osada nám padla k nohám a na severu již není jediné, která by se nepoklonila moci našeho kmene či nelehla popelem. Ženy, děti a starci bědují a naříkají nad hromadou neúplných, zmrzačených těl. Zkrátka a dobře, je tady další rozšíření k Battle Brothers.
Re-Legion – recenze kyberpunkové strategie
20. 2. 2019
|
Mars Vertigo
Ellion je mladý charismatický rebel s příčinou. Nemůže už totiž déle snášet utrpení svých systémem vykořisťovaných a zombifikovaných spoluobčanů. Jako samozvaný pastýř proto s boží pomocí vystupuje z davu, aby se pokusil osvobodit své neonové město budoucnosti z područí zhýralého megakorporátu. A vy mu ve strategii Re-Legion samozřejmě pomůžete.
Antihero – recenze
20. 2. 2018
|
Patrik Hajda
Od posledního Thiefa už zase utekla spousta let, a s jakou kradmostí se zahalený zloděj zjevil, tak zase zmizel. Přitom je to tolik lákavé téma, které si zaslouží další díl, ale klidně i nový přístup v jiném titulu jiného studia. To se samozřejmě děje, ovšem většinou jen na poli malých indie her. Do této kategorie spadá nyní již i „deskovka“ Antihero, která na umění zlodějství nahlíží z docela jiné perspektivy. A není to tak dobré, jak to na první pohled vypadá.
TransRoad USA - recenze
4. 1. 2018
|
Ondřej Švára
Kontinentální snídaně nejlépe chutná, když ji člověk nemusí konzumovat každé ráno na dálničním odpočívadle. O tvrdém chlebu řidičů kamionů, ale hlavně o tom, jak ukočírovat je samotné v roli šéfa logistické firmy, vypráví strategie TransRoad: USA. Komplexní manažer dopravy by zasloužil nálepku „Railroad Tycoon na silnici“, přestože jej od absolutní žánrové špičky vzdalují různé problémy. Zejména mizerná technická optimalizace, kostrbatější ovládání a časem uspávající kampaň. Nepostrádá ale naštěstí nic, co ekonomické strategie činí alespoň chvilkově návykové.
Darkest Dungeon: The Crimson Court - recenze
6. 8. 2017
|
Mars Vertigo
„Ty zmáčené, do bažin pozvolna se nořící kamenné terasy a rozlehlé zahrady jsou svědky dávno zapomenutého veselí a stále palčivé lítosti...“ A palčivá je také žízeň po krvi, jež sužuje prokleté obyvatele bažinaté oblasti rozsáhlého nádvoří kdysi přepychového panství, dlící v těsném sousedství vaší rodinné usedlosti. Toho děsem protkaného dědictví vašeho tajuplného, napůl šíleného předka. K těm nejodpornějším hrůzám a děsům, které na vás číhaly ve smrtonosných útrobách a hnilobných labyrintech temných kobek, přibývá v datadisku The Crimson Court nejen jedna masivní, bodavým hmyzem prošpikovaná oblast, ale také nová naprosto unikátní herní mechanika. V neposlední řadě se vám také představí jeden zarytě (sado)masochistický hrdina, jehož vlastní utrpení jej transformuje do mocného bijce, jenž miluje tanec na prahu vlastní smrti.
Everspace - recenze
6. 7. 2017
|
Pavel Skoták
Galaxie je zdevastována válkou mezi Kolonialisty a Okkary. Ve všech systémech vidíte jen spoušť, volně plující vraky a zbytky stran konfliktu válčící o to málo, co je ještě k dispozici. Do toho všeho vstupuje hlavní hrdina se svojí vesmírnou kocábkou, ztrátou paměti a kousavou AI. Dokážete se prostřílet až na samý konec a odhalit pravdu skrytou na pozadí hodin chytlavé zábavy?
Holy Potatoes! We’re in Space?! - recenze
18. 4. 2017
|
Pavel Skoták
Neohrožená posádka vesmírných brambor, dýní a jednoho pórku úspěšně procestovala celou galaxii. Obešlo se to bez traumat, cestou jsme zničili několik lodí prohnaných Mrkváčů. Hlavně se ale našly kosmické zahradnické nůžky a moje posádka si zdárně prostříhala cestu až k Šípkové Růžence, která hned po mém odletu proměnila v uctívačku lovecraftovských Prastarých. A dál to začíná být lehce matoucí.
Worms W.M.D - recenze
22. 8. 2016
|
Pavel Skoták
Od roku 1995, kdy vyšla první Worms hra, uplynulo už 21 let. V mezičase vyšlo víc než dvacet Worms titulů. Říkal jsem si proto, o čem tak asi Worms W.M.D může být. Co může hra nabídnout nového nebo jiného, aby byla zábavná a neokoukaná. Vždyť už přeci tvůrci v jednotlivých hrách vyzkoušeli snad všechno! Hra naštěstí na všechny tyto otázky odpovídá jednoznačně, navíc pozitivně. Vítá staré i nové hráče s otevřenou náručí, která je plná výborné hratelnosti. Pryč jsou časy podivných pokusů o 3D zpracování a jiné podobné experimenty. Worms W.M.D staví na klasických 2D základech, známých zbraních a obecně hratelnosti, kterou do moderní doby přenáší s pomocí několika zábavných vylepšení. K těm se však ještě dostaneme. Ze všeho nejdříve je totiž nutné si připomenout základní pravidla a postupy Worms her v kampani.
Aviary Attorney - recenze
14. 1. 2016
|
Ondřej Švára
Dobrých detektivek není nikdy dost. Zvláště těch opravdu precizních, které dokáží člověka zcela vytrhnout z reality. Patří k nim také Aviary Attorney, umělecká adventura s poutavým scénářem, mimořádnou atmosférou a výstředním angažmá zvířat převlečených za lidi. Aviary Attorney je výjimečná, nepřehlédnutelná a zcela jistě vám učaruje.
Rolando: Royal Edition – recenze
25. 6. 2019
|
Jan Hrdlička
Pamatujete na dobu deset let zpátky? Všecko se tehdy zdálo o malounko snazší, první iPhone stále působil docela jako zjevení a my obdivovali i to, že kam člověk nahne telefon, tam přesně zapadne kulička. Anebo s jakým mistrovstvím se dali vystřelovat rozlícení ptáčci z praku. Tehdy jsme hráli ledasco. Až na Rolando. Barevná plošinovka, dílem ovládaná prsty, dílem náklony, připomínka něčeho, s čím pak zametly nové žánry a nové způsoby hraní, u nás jaksi zapadla. A proto je její znovu vydaná královská edice něčím zvláštním. Připomínkou doby, kdy jednomu vše připadalo hravé, vše radostné a neokoukané. A jindy se zase spojení s minulostí už přeci jen zpřetrhalo a návrat je to takový do jisté míry hořkosladký.
Get Even - recenze
29. 6. 2017
|
Lucie Jiříková
Lidé mají k hraní her rozdílné motivace. Když pomineme fakt, že by se nejspíše daly sjednotit do nadřazené množiny „relaxace, zábava, odreagování“, můžeme narazit na hromadu motivací specifických. Někdo ve hrách hledá hutný příběh, jiný strhující akci a napětí, pořádné dobrodružství, nebo co já vím, třeba setkání s roztomilými růžovými králíčky. Sama bych se zařadila hned do několika skupin, nejraději se však při hraní her bojím. A tak jsem po trošku zpackané Friday the 13th netrpělivě vyhlížela právě Get Even, která se v prvé řadě tvářila jako horor. Výsledek ale nabízí poněkud jiný zážitek.
Intrude - recenze
5. 9. 2016
|
Pavel Válek
Vedle „velkých“ projektů typu Kingdom Come nebo Arma vzniká v ČR celá řada menších, zajímavých a často i netradičních projektů. Často doslova na koleni. Intrude od Michala Kruby je ukázkový příklad. Inspiruje se hrami jako Wolfenstein 3D nebo Doom a jejím cílem je vyvolat ve vás pocity z dob, kdy jste i poslepu dokázali speedrunovat rozlehlé levely s jednou rukou za zády. V patnácti úrovních tak sbíráte barevně odlišené klíče ke dveřím, hledat skryté místnosti a střílíte do všeho, co se vám dostane do zorného pole. K tomu vám poslouží čtyři zbraně, mezi kterými nechybí oblíbená brokovnice a záložní nůž, když se věci vymknou kontrole.
Dead Island: Definitive Collection - recenze
3. 7. 2016
|
Lucie Jiříková
Pokud stále ještě polykáte hořkou pilulku v podobě problémů okolo vydání Dead Island 2, můžete si v těchto dnech trošku napravit chuť sbírkou remasterovaných her Dead Island: Definitive Collection. Ta obsahuje graficky vylepšenou verzi hry Dead Island, samostatného datadisku Dead Island: Riptide a k tomu bonus v podobě endless-runner běhačky Dead Island Retro Revenge. Remasterování propadáku Escape Dead Island jsme byli ušetřeni, kdyby vás to zajímalo.
The Walking Dead: Season 2 - recenze 1. epizody
27. 12. 2013
|
Miloš Bohoněk
Je to rozbité? Tak to oprav. Funguje to? Tak na to nesahej. Zlaté pravidlo všech pohodlných kutilů si vývojáři z Telltale vzali k srdci a druhá sezóna The Walking Dead se hraje, inu, stejně jako první sezóna The Walking Dead. Aspoň takový závěr lze učinit po zhlédnutí dokončení první epizody s názvem All That Remains, která opět více než hru v tradičním slova smyslu připomíná interaktivní komiksový seriál.
Enemy Front - recenze
23. 6. 2014
|
Jan Olejník
Víte, kdo jsou největší drsňáci? Kdepak, nejsou to vesmírní supervojáci, ani severští válečníci s ryšavými copy. Ba ani soukromá očka s prázdnou flaškou od whisky a s kapsami plnými metafor. Na pozoru byste se měli mít především před investigativními novináři. Hlavní hrdina Enemy Front je jedním z nich a je přesně tím prototypem amerického hrdiny, jak si jej představují Poláci. Má echt americké jméno (Robert Hawkins), strniště a koženou bundu. A zřejmě ho na žurnalistice naučili víc než jen těsnopis, protože pod vaším velením pak zlikviduje podstatně víc nácků než celý odboj, ke kterému se přidáte.
Fallout 1.5: Resurrection - recenze
26. 11. 2013
|
Marek Fišer
Psal se rok 2003, frčely hry jako Arcanum nebo Morrowind a Black Isle (vlastněni a financováni tonoucím kolosem Interplay) srdcem i duší makali na projektu Van Buren alias Fallout 3, který měl být pomyslným zlatým hřebem dosavadního snažení. Nesmyslně vyplácané peníze za nikdy nedodělané projekty typu Torn, odchody největších herních mozků a váznoucí výplaty však dávaly tušit, že se nad Černé ostrovy víc než co jiného žene temná mlha. Na Mikuláše Black Isle klinicky umřelo a mnohé sny s ním.
The Park – recenze
28. 11. 2015
|
Ladislav Loukota
Zaběhnuté dítě nikdy nevěstí nic dobrého. Pokud však uteče do lokace známé jako Atlantic Island Park, je teprve zaděláno na pořádný průšvih. Děsivé místo, známé z onlinovky The Secret World, je dějištěm krátkého hororu The Park (Steam, homepage), od kterého se obecně čekal zážitek inspirovaný dílem Stephena Kinga, a zároveň experiment ve virtuálním strašení a tak trochu návrat studia Funcom k singleplayerovému zážitku. Je toho hodně, co vývojáři chtěli vměstnat do jedné či dvou hodin hraní. Vyšel jim však jejich pokus, nebo je The Park kraťas, který si můžete nechat ujít? Cesta k rozřešení této otázky vede přes principy herních hororů.
Star Wars Battlefront - recenze PC verze
21. 11. 2015
|
Jan Slavík
Také jste si při sledování prvních videích ze Star Wars Battlefront říkali, že takhle to přeci v životě nemůže vypadat? Že se zajisté jedná o technickou prezentaci možností enginu a skutečný výsledek bude ukázkám podobný jen zdaleka? Já také. Jenže jsme se tentokrát všichni spletli, protože hra vypadá neuvěřitelně. Pod povrchem už to nicméně taková sláva není.