Recenze

Darkest Dungeon: Tablet Edition - recenze

Určitě jste četli spoustu oslavných článků, které vyzdvihují unikátní kouzlo Darkest Dungeon. Vždyť hráči se do titulního podzemí a ztrápených myslí svých dobrodruhů mohou vydávat už téměř dva roky a hra si za tu dobu vybudovala skutečně solidní reputaci. Logikou věci netrvalo dlouho, a šmejdit kobkami mohli nejen uživatelé na PC, ale rovněž i na konzolích. Nu, a "mobilní" verze Darkest Dungeon: Tablet Edition nakonec vyšla také na iPadech, kam se její tahové pojetí soubojů a strategická rovina hodí dost možná i úplně nejlépe. 

Darkest Dungeon: The Crimson Court - recenze

„Ty zmáčené, do bažin pozvolna se nořící kamenné terasy a rozlehlé zahrady jsou svědky dávno zapomenutého veselí a stále palčivé lítosti...“  A palčivá je také žízeň po krvi, jež sužuje prokleté obyvatele bažinaté oblasti rozsáhlého nádvoří kdysi přepychového panství, dlící v těsném sousedství vaší rodinné usedlosti. Toho děsem protkaného dědictví vašeho tajuplného, napůl šíleného předka. K těm nejodpornějším hrůzám a děsům, které na vás číhaly ve smrtonosných útrobách a hnilobných labyrintech temných kobek, přibývá v datadisku The Crimson Court nejen jedna masivní, bodavým hmyzem prošpikovaná oblast, ale také nová naprosto unikátní herní mechanika. V neposlední řadě se vám také představí jeden zarytě (sado)masochistický hrdina, jehož vlastní utrpení jej transformuje do mocného bijce, jenž miluje tanec na prahu vlastní smrti.

Transformers: Rise of the Dark Spark - recenze

S nástupem nové generace konzolí se všichni snaží o grafické či herní vylepšení. Dokonce i LEGO hry přišly s moderním přelivem. Skoro bych se nechala strhnout vlnou euforie. Jenže pak se objeví hra jako Transformers: Rise of the Dark Spark, která vás ze sluníčkové nálady bezpečně dostane. Rise of the Dark Spark totiž kašle na jakékoliv pozlátko tak dokonale, že vypadá a bohužel se i hraje jako deset let stará hra, kterou už tehdy nikdo nechtěl.

The Dark Eye: Chains of Satinav - recenze

Das Schwarze Auge je německou alternativou Dungeon & Dragons, která se hlavně v zemi svého vzniku těší velké oblibě. Logicky tedy člověk při videoherní adaptaci takového námětu očekává, že se bude pohybovat v ranku RPG her nebo přinejhorším zabrousí do strategie. Většinou tomu tak i bývá, ale tentokrát ne. Namísto šablony výživného RPG se totiž nová hra z prostředí Das Schwarze Auge navlékla do podoby klasické point and click adventury.

Dark Messiah of M&M - mega-recenze

Zapomeňte na rozjímání nad šachovnicí. Svět Might & Magic se přestěhoval do žánru, kde o osudu světa nerozhodují armády, nýbrž hrdina s několika tvářemi. Pronikněte v 1. recenzi do všech tajů Temného Mesiáše.

Diluvion - recenze

Steampunkové ponorky v postapo oceánu. Není moc jiných kombinací, které by instantně upoutaly moji pozornost v záplavě nových her. Když k tomu přihodíte marketingové hlášky „inspirováno Julesem Vernem“, „podmořské Dark Souls“ a „otevřený svět“, je jasné, že se hlubinami rozkmitaným songem Aqua z Archimedean Dynasty pohybuje něco ambiciózního a mohutného. Není to Moby Dick, je to Diluvion, výpravné ponorkové dobrodružství, které ale zběsilou honbu za nenaplněným snem místy připomíná. Není divu. Čtyřčlenné kalifornské studio Arachnid má zatím na kontě propiskou nakreslenou skákačku Ballpoint Universe, a na jejich nové hře se to podepsalo.

Dragon’s Dogma - recenze

Až se nás léto zeptá, co jsme dělali poslední měsíce, nebudeme se vykrucovat a nervózně si žmoulat prstíky. Pohlédneme mu zpříma do očí, pravou dlaň ležérně položenou na rukojeti dračího meče, v levé ruce otrhaný svitek s kresbou nahé Triss Ranuncul. Vážně jsme se nenudili - lovili jsme šupinaté bestie ve Skyrimu, umírali v temných labyrintech Dark Souls, pátrali po vrahovi králů v rozšířené edici druhého Zaklínače a se slzičkou v oku vzpomínali na staré časy v Legend of Grimrock. Někdo na krvavý oltář položil celou roční dovolenou, jiný obětoval drahou polovičku, která odmítala pochopit, že Fus Ro Dah je mnohem důležitější, než vyznání nekonečně lásky pod rozkvetlou třešní. Ámen!

Deep Sky Derelicts – recenze „vesmírného Darkest Dungeonu“

Co jsme ochotní hrám prominout a tolerovat? A kolikrát nás může bavit to stejné stále dokola? Při hraní krásně stylizované vesmírné tahovky s kartičkami Deep Sky Derelicts jsem se pořád vracel ke stejné myšlence. Neměl by se už konečně někdo odhodlat a dát vývojářům jasně najevo, že roguelike je sice skvělá věc, ale ne za každou cenu?

Star Wars Jedi: Fallen Order – recenze

Konec roku 2019 je pro fanoušky Hvězdných válek hodně zajímavý. Na Disney+ začal ambiciózní seriál The Mandalorian, za pár týdnů zamíří do kin devátá filmová epizoda s podtitulem Vzestup Skywalkera a po letech čekání došlo konečně i na singleplayerovou hru – Star Wars Jedi: Fallen Order.

Blasphemous – recenze

Svět je pohlcen hříchem a jediná cesta z něj je pokání – čím bolestnější trest, tím větší očista. Kdo nás zbaví hříchu? Ten, kdo umí zacházet s mečem. Ten, kdo se nebojí jít do nejtemnější kobky bojovat s kreaturami, ze kterých se nám, obyčejným lidem, jen tají dech. Ten, co naplnil svou železnou masku krví nepřítele a poté si ji nasadil na hlavu. Říkají mu Kajícník.

Bloodborne - recenze

YOU DIED. Ikonické heslo se vrací jako starý známý, kterého jste ale nikdy neměli rádi. Věrný své povaze vás atakuje s menší či větší frekvencí, až si nakonec přiznáte, že i když je vlastně otravný a symbolizuje vaši neschopnost, zároveň vás baví. Pro Souls hry typická hláška nechybí ani v Bloodborne, která přináší nový pohled Hidetaky Mijazakiho na žánr, jenž vytvořil a skrze novou hru se jej snaží více či méně pozměnit.

Stray – recenze kočičího dobrodružství

Dystopická mysteriózní adventura s roztomilým hrdinou

Betrayer - recenze

Z filmů, her i knížek jsme za dlouhá léta zvyklí, že když se nám pod rukama rýsuje opravdu kolosální průser, můžeme volat o pomoc jak chceme a stejně nedorazí. Nebo se nakonec posily objeví, ale s křížkem po funuse.

Amnesia: A Machine For Pigs - recenze

Jsou to zhruba tři roky, co vývojáři ze studia Frictional Games vypustili na světlo světa svůj hororový poklad, který se následně postaral, aby internet zaplnila videa, kde hráči kvičí hrůzou, nadávají a rezignovaně odcházejí. Amnesia: The Dark Descent se nesmazatelně zapsala do herní hororové historie a nutno říct, že na rozdíl od nafouknuté bubliny jménem Slender zcela zaslouženě.

Warhammer: Mark of Chaos - recenze

Po osmi letech od Dark Omenu je tu nová strategie z fantasy světa Warhammeru. Propracovanější a přístupnější. Sigmar nám skutečně požehnal a vzkřísil vampýra, který hráčům po nocích vysával životní sílu.

Dino Crisis 2 - recenze

Žánr hororových akčních adventur kdysi definovaly série Alone in the Dark nebo Resident Evil, ale druhý díl Dino Crisis převedený na PC z konzolí přichází s pozměněným konceptem a také hordami dinosaurů.

The Thing - recenze

Žánr survival hororu definovaný sériemi Alone in the Dark a Resident Evil má nového krále - hru The Thing podle filmu Johna Carpentera o pátrání po osudu lidí ve výzkumné stanici uprostřed Antarktidy.

Jedi Knight II: Jedi Outcast - recenze

Lucas Arts se po letech konečně vrací k populární sérii akčních her s tématikou Hvězdných válek a stejně jako s Dark Forces posunují žánr opět o kus dál díky efektnímu využití světelného meče a Síly.

Deathloop – recenze

Když je smrt jen malý zádrhel

Deponia - recenze

Zatímco mainstreamoví vývojáři hodili klasické adventury za hlavu, specializovaný tým z Daedalic Ent. se do nich s plnou vervou pustil a vydává jednu za druhou. Vždyť to nejsou ani 2 měsíce, co jsme se v Dark Eye: Chains of Satinav ujali role ptáčníka Geroma, a už se můžeme pustit do dalšího dobrodružství, tentokráte zasazeného do vzdálené budoucnosti na planetu Deponia.

Oddworld: Soulstorm – recenze

Nemotorný návrat sympatického břídila

Dragon's Crown - recenze

Pryč jsou ty časy, kdy jste ve 2D fantasy mohli být epičtí, násilní a svalnatí a nikdo vás neobviňoval z misogynie a sexismu. Kultovní hity Golden Axe a Dungeons & Dragons: Tower of Doom se ale i přes nepřízeň politické korektnosti dočkaly svého nástupce. Když veterán George Kamitani, který v 90. letech pracoval právě na Tower of Doom, zveřejnil obrázky z Dragon's Crown, čelil kritice. Hrdinové dvojrozměrné rubačky totiž svými rozměry spadají do nadlidské kategorie - jak muži svými svaly, tak ženy svými vnady. Za barokním fantasy hávem se ale skrývá herní duše kombinující skvělým způsobem mlátičku s RPG.