Peaky Blinders: Mastermind – recenze hry na motivy seriálu

Skvělá seriálová předloha dobrou hru nedělá

The Pillar – recenze české The Witness

Puzzle, kam se podíváš

Superliminal – recenze

Jak máte zaujmout další logickou hrou viděnou z první osoby? Učte se od té nejlepší v žánru! Superliminal v sobě nezapře inspiraci Portalem a ani se ji nesnaží nijak skrývat. I tak jde o hru, která je hodně svá a natolik unikátní, že návštěvy jejího snového světa nebudete litovat. I když vám bude trochu líto, že jste nedostali mnohem víc.

Repressed – recenze

Spojit umění a zábavu v povedenou hru je oříšek, na kterém si autoři puzzle adventury Repressed vylámali zuby. Zajímavý potenciál a pár atraktivních nápadů jsou v ní zardoušeny frustrací a nudou. Ve snaze o ušlechtilou myšlenku a originalitu vzniklo dílo s mělkou pointou ve špatném zpracování.

Luigi’s Mansion 3 – recenze mariovské duchařiny

Myslím si, že společným jmenovatelem řady her od Nintenda je v první řadě hravost, v druhé řadě radost a úžas z objevování: světů, mechanik, předmětů, možností i nových zážitků. A jsem přesvědčen o tom, že Luigi’s Mansion 3 splňuje oba jmenovatele na jedničku, přičemž je zvládá zabalit do neokoukaného prostředí strašidelného hotelu, který je stejně jako hra samotná bohatý na detaily.

The Sojourn – recenze

The Sojourn od studia Shifting Tides je logická hra, sada hádanek, která před hráče klade poměrně kuriózní paradox: Abyste si ji naplno užili, je potřeba u ní přemýšlet bez přemýšlení. Rébusy, které nabízí, je totiž většinou radost řešit, ale běda, jak se pokusíte zamyslet i nad omáčkou okolo.

Etherborn – recenze

Prostorové vnímání. Schopnost, která nám umožňuje projít testy studijních předpokladů nebo podélně zaparkovat s autem. Dostatečná představivost v trojrozměrném prostoru navíc člověku umožňuje užít si naplno i Etherborn, prostorovou adventuru se spoustou puzzlů, z nichž se vám bude po čase motat hlava. Stačí totiž k hádankám přidat hrátky s gravitací, surreálno, a dobrodružství bezhlasého těla za hlasem bez těla může začít.

Katamari Damacy REROLL – recenze

Doba před patnácti roky byla pro hráče velice přínosným obdobím. Svoji zásluhu na tom nese hlavně obrovská popularita konzole PlayStation 2 od Sony, která se i v našich končinách těšila nesmírné oblibě a kdo ji sám neměl, určitě na ní minimálně hrál u kamaráda. Díky tomu se i u nás objevovaly tituly všech možných žánrů a dříve neslýchaných konceptů. A to nás přivádí ke Katamari Damacy REROLL.

Chuchel - recenze

Předpokládám, že když Chuchel uvedu jako „další dílo z pera studia Amanity Design“, recenzi na tuto hru možná ani nedočtete, protože rychle poběžíte do obchodu a raději si ji hned koupíte. Má to svoje opodstatnění. Amanita Design jsou tvůrci vysoce osobitých adventur, kteří zatím ještě nešlápli vedle. Dobré jméno jim vystavěly tituly Botanicula, Samorost a v neposlední řadě také Machinarium, které znají snad všichni lidé včetně mojí maminky, která hry jinak moc nehraje.

Cinco Paus – recenze

Při hledání informací o Michaelu Broughovi jsem napůl očekával, že na mě vyskočí fotka člověka s okurkou místo nosu, chapadly v uších, a v očích že mu budou jako na orloji defilovat zástupci hmyzu, postavičky Walta Disneyho a karbanátky. To, že autor propracovaných a nadmíru nehezkých her vypadá zcela průměrně, mě nakonec překvapilo. Normální chlap. V časopise Wired to asi cítili podobně. "Ošklivé, prohnilé a brilantní hry Michaela Brougha," uvedli trefně roku 2013 článek o nezávislém novozélandském autorovi. Tehdy dělal Brough vlny hrami Vesper.5, Zaga -33 a Glitch Tank, dnes jich má na kontě pěkných pár desítek. Já se o něm dozvěděl až loni skrz tahovou strategii Imbroglio. Nyní vydal Cinco Paus. Splňuje, co se od Brougha očekává: Ošklivost a neproniknutelnost se v určitém momentu změní v jasnou a geniální vizi.

Bridge Constructor Portal - recenze

Populární série Bridge Constructor nedávno oslavila čtyři roky. Podívali jsme se s ní i do středověku, který hru okořenil příběhem a tower defense mechanikami, a posledně také do kaskadérských kulis. Zbrusu nový kousek s přídomkem Portal si mimo jiné klade za očividný cíl zrekrutovat také fanoušky stejnojmenného hitu, k čemuž by se slušelo poznamenat, že Valve s vývojem hry nemá krom zdroje inspirace nic společného. 

Hob – recenze

Diablovka Torchlight byla svého času zjevením z čistého nebe. Tehdy nové studio Runic Games nám v prázdnotě zapříčiněné chybějícím třetím dílem Diabla naservírovalo žánrový skvost, který utišil žadonící srdce. Následný druhý díl dokázal nemožné, když vytáhl kvality předchůdce ještě o level výš. Pak se však Runic na pět let odmlčeli a vrátili se ne s třetím dílem, ale s novou značkou Hob – skákačkou s nepatrnými prvky Torchlightu. Dnes již víme, že dalších her se od nich nedočkáme, protože je vydavatelský gigant Perfect World nemilosrdně zavřel. Jak tedy dopadlo poslední vzplanutí studia?

Dr Kawashima's Devilish Brain Training: Can You Stay Focused? - recenze

Pracujete na počítači, když v tom vám pípne SMSka. Neodoláte. Přečtete si ji. Odepíšete. A když už máte v ruce ten telefon, rovnou se mrknete na novinky na Facebooku. Jéje, to je ale roztomilé album koťátek! To si přeci musíte prohlédnout celé. No a tu kompilaci failů hned pod tím si přeci taky nemůžete nepustit. Čtvrt hodiny uteče jak nic, vy si v duchu dáte facku, upřete svou pozornost zpět k počítači, když v tom vám dojde, že už jste dlouho neomrkli zprávy. Jistě se událo něco strašně důležitého. Ale počkat, neměli byste si k tomu nejdřív uvařit kafe? Dnes teprve třetí… Jestliže se ve výše řečeném aspoň trochu poznáváte a pozorujete na sobě roztěkanou pozornost, nová výuková hra s doktorem Kawašimou je přímo pro vás. Nebo se tak aspoň tváří.

Black The Fall - recenze

Snad nikdo nepochybuje o tom, že život v totalitě není pro drtivou většinu obyvatelstva žádný med. Své k tomu chtějí říct i tvůrci z rumunského studia Sand Sailor, kteří s pomocí firmy Square Enix a její iniciativy Collective vydali logickou plošinovku Black The Fall. Jedná se o silně stylizované zpodobnění vzpomínek a zkušeností s komunistickým režimem v Rumunsku, zabalené do kabátku tradičního skákání, plížení a řešení různorodých rébusů.

The Crow's Eye - recenze

Záhady žijí tak dlouho, dokud se nevysvětlí. S jednou takovou může skoncovat hrdina logické adventury The Crow's Eye. V retrospektivním příběhu s obstojnou dávkou napětí ho namísto příšer poženou zlé myšlenky, což dokazuje, že poctivé herní psychothrillery ještě nevymřely. The Crow's Eye je Amnesia bez přehnané odpornosti, a to jí sluší. Leccos ovšem mohlo dopadnout lépe. Zejména příběh měli autoři zkusit vyprávět bez hloupých audiovzkazů. A hádanky si také zasloužily více kreativity.

The Legend of Zelda: Breath of the Wild - recenze

Stalo se to po nějakých 30 hodinách hraní. V dungeonu mi chyběla poslední kovová bedna na propojení poslední části elektrického obvodu. Nepamatuji si, jak jsem o bednu přišel, ale už jsem kvůli tomu chtěl celý puzzle poraženecky restartovat, když v tom se mi vybavila vzpomínka na šílenou bouřku před několika dny. Můj Link tehdy nesl na zádech ocelové kopí, udeřil blesk, kopí zafungovalo coby hromosvod, Link se rozsvítil jako vánoční stromeček a z hyrulského hrdiny byl rázem hyrulský steak na well done. Vzpomínka je to bolestivá, ovšem nyní mi vnukla nápad: co kdybych chybějící bednu nahradil právě kopím? I vyhodil jsem zbraň z inventáře. Jen co se na zemi dotkla dvou konců obvodu, začala skrz ní pulzovat elektřina, obvod se propojil a voilá, cesta byla volná. Podobné zážitky by přitom vydaly na celou recenzi. The Legend of Zelda: Breath of the Wild je totiž mimořádně logická hra, která odměňuje přemýšlivé hráče – a která tak skutečně funguje.

Typoman: Revised - recenze

Psané slovo dokáže změnit svět. My, kulturní lidé, kteří dodnes sklízíme plody Gutenbergova vynálezu, tomu rozumíme. Avšak v plošinovce Typoman: Revised mají slova nejen duchovní, ale i fyzickou moc. Pomáhají řešit rébusy a přetvářejí herní prostředí. Ačkoliv kreativní arkáda zklame kratší příběhovou kampaní a nepřesným ovládáním, jen tak na ni nezapomenete. Je zábavná a nesmírně originální. Stačila trocha péče navíc a byla by dokonalá.

Hackers - recenze

Jaká ve společnosti převládá představa o práci hackerů? Obvykle se poukazuje na fakt, že realita je vzdálená romantickému pojetí hackera coby kouzelníka, ladně prolamujícího obranu světových vlád. Ve skutečnosti má blíže k tradiční nudě. Co když takovou látku ovšem zpracovává videohra? Inu, mobilní strategie Hackers od českého tvůrce Matouše Ježka zavedené pořádky zrovna nepřevrací. Prezentuje se totiž sice originální, ale nevycizelovanou zábavou, jejíž kouzlo po čase vyprchává.

Dark Train - recenze

Jsou hry, které trčí. Vypadají jinak, předvádějí se jinak a nelze je snadno oblepit nálepkami, tak po nich metneme tu nejbližší možnou a řekneme prostě, že jsou divné. A protože naše opičí mozky fungují, jak fungují, divné máme automaticky za podezřelé, ba až nebezpečné. Jediným nebezpečím Dark Train je však skutečnost, že nastavuje tuzemské herní scéně laťku do výšky, kam se neodpíchnete pouhým nastudováním manuálu k Unity a naposloucháním přednášek z GDS. Je příhodné, že hra, do které nateklo ohromné množství tvůrčí lásky, začíná oživením srdce.

Pavilion - recenze

Nezávislé hry přímo vybízí k experimentům. Přestože řada z nich skončí fiaskem, geniální špička ledovce za tento druh tvorby jistě stojí. Zrovna Pavilion je jedna z těch her, na které se v dobrém slova smyslu nezapomíná. Logická plošinovka láká unikátní herní mechanikou, avantgardním prostředím a její soundtrack se hodí dokonce i k relaxaci. Ačkoliv první ze dvou naplánovaných epizod skončí příliš brzy, i tak dokáže Pavilion okouzlit.