Druhé díly herních sérií to mají těžké. Když se povede první, na druhém leží tíha očekávání, protože by pokračování mělo být v ideálním světě lepší, větší, promakanější, ale přitom by si mělo zachovat původní DNA, které potěšilo fanoušky v prvním díle. Své o tom ví určitě i nedávno vydaná pecka Spider-Man 2, které se vytýká především to, že je málo originální a nepřináší do série tolik novinek, jak by uživatel očekával.
Podobný Damoklův meč visel i nad Ghostrunnerem 2 od polského studia One More Level. Před třemi lety vtrhl na scénu Ghostrunner jako blesk z čistého nebe a herní obec mile překvapil. Frenetická akce, která perfektně mixovala líbivý parkour s nemilosrdným soubojovým systémem, kde jedna rána znamená zabití i vlastní smrt.
A o čem že je druhý díl? Rovnou mohu říci, že revoluce se nekoná. Hra staví na stejných principech, které fungovaly v prvním díle. Některé razantně zlepšuje, jiné zas tolik vybroušené nejsou a mohou působit rušivě. Nicméně i tak můžu s klidem oznámit, že Ghostrunner 2 se určitě zařadí mezi nejlepší čistě akční hry tohoto roku. Jen je otázkou, jestli neupadne v zapomnění kvůli extrémně silnému hernímu roku, který servíruje jednu povedenou hru za druhou.
Důraz na příběh
Příběh navazuje na události prvního dílu, kde si Ghostrunner Jack poradil s hrozbou v podobě Architekta. Dharma Tower jako poslední bašta lidství ale není v klidu příliš dlouho, protože přichází nová hrozba, se kterou si musí Jack společně se svým týmem poradit.
Právě vyprávění je jedním z vylepšení, které druhý díl nabízí. Oproti jedničce, kde vše probíhalo skrze telefonní hovory, zde konečně opravdu potkáme postavy, se kterými se dá mluvit a pronikat hlouběji do kyberpunkového podsvětí. Mně osobně dává větší příběhové podhoubí smysl a rád jsem se vracel do centrální základny, abych si pohovořil se svými kumpány a zjišťoval nové příběhové zajímavosti.
Ghostrunner 2 je však především frenetické akční béčko, a tak může důraz na příběh působit jako zbytečnost, o kterou nikdo moc nestojí. Protože i já jsem měl touhu honem vzít Jacka na další misi, kde budu sekat, létat, uhýbat a umírat stále dokola. Což jsou přesně věci, díky nimž se série Ghostrunner dá prohlásit za parádně zábavný počin. Z toho úhlu pohledu pak může zaobírání se příběhem některé hráče trochu rušit. Zezačátku jsem si na to také zvykal, ale ve finále mi příběh vůbec nevadil a užíval jsem si ho.
Sekej rychle, zemři rychleji
A to si pište, že ve druhém díle budete muset rychle sekat, ještě rychleji uhýbat, a když se to nepovede, také rychle umírat. Autoři si opět připravili dostatečně různorodé prostředí a protivníky, kteří dovedou pekelně potrápit. Naštěstí díky takřka instantnímu načítání hra nefrustruje ani po šedesáti či sedmdesáti neúspěšných pokusech, v nichž vás jediný špatný pohyb poslal do věčných lovišť. A diverzita opravdu hraje prim – v každé úrovni na vás čeká něco nového a neokoukaného. Tady se na vás chystá nový protivník, tam zase nové využití vašeho vybavení a podobně.
zdroj: One More Level
Každá úroveň nabízí většinou jak soubojovou, tak parkourovou část. Znalci prvního dílu zde budou jako doma, protože vše, co fungovalo v jedničce, funguje i ve dvojce. Jen mi přišlo, že hra působí tak nějak volněji a svižněji. Určitě za to může i fakt, že se velmi brzy dočkáte výbavy, na kterou jste byli zvyklí – po pár minutách hraní máte k dispozici přitahovací hák s lanem či šuriken, kterým můžete protivníka omráčit, následně se k němu přitáhnout právě hákem a udělat s ním krátký proces.
V každém levelu sbíráte zdroje, které poslouží k vylepšení vašeho hrdiny. Kromě kosmetických a příběhových věcí se hodí třeba memory sloty, které vám otevírají další možnosti, jak se na základně vylepšit. Na jednotlivých mapách jich je k nalezení opravdu hodně a nemusíte se bát, že budete nějak slabší, když všechny nevysbíráte. Vyváženost, kdy mě hra nenutí sesbírat veškerá data, abych byl konkurenceschopný, mě vlastně dost bavila a ulehčila mi trápení.
Protivníci se životy!
Trápení mi také (možná až příliš) ulehčil systém checkpointů, které jsou nasázené doslova po každém menším souboji nebo každém druhém skoku. Ze hry se tak stává chumel mikrohádanek, které když vyřešíte, jdete dál. Dokázal bych si ale představit, že jednotlivé checkpointy budou mít přeci jen větší rozestupy než po doslova každé místnosti. Na druhou stranu by hra s ne tak přívětivým systémem byla mnohem více frustrující. Autoři jsou ale na hráče opravdu hodní a benevolentní.
Další novou vychytávkou a ulehčením je systém staminy, který se využívá na blokování, přiskakování či parírování. Takřka se mi nestalo, že bych staminu vyčerpal. Maximálně ve chvílích, kdy jsem schytal salvu z kulometu, který vaši obranu po chvíli prorazí. Jinak je ale blok ve dvojce nejlepší přítel člověka, který zachytí takřka cokoliv. Blokování mi přišla jako velmi silný mechanismus – opět možná až příliš.
Jednoho z největších vylepšení se pak dočkaly souboje s bossy. V prvním díle to byla plošinovková soutěž, v níž jste se museli dostat na určitá místa, zasadit úder a poté celou akci opakovat znovu a znovu na několik etap. Dvojka je v tomto ohledu daleko více herní a velcí protivníci mají klasický ukazatel životů. Skákání nechybí, ale souboje vypadají opravdu jako souboje, v nichž sekáte, uhýbáte a parírujete jak o život, abyste oponenta dostali do další fáze.
Byly to právě tyto souboje, které mě v jedničce moc nebavily a přišly mi tak trochu zbytečné a nezajímavé. Dvojka v tomto ohledu udělala velký krok kupředu a já byl ze všech soubojů opravdu nadšený. Možná bych jich tedy uvítal o trochu více, ale musel sem vzít zavděk i tou pěticích tužších záporáků. Není to moc, ale zaručuji vám, že každá větší bitva se vám zaryje svou kvalitou do paměti.
Motorka – sen i problém
Plošinovkové skákání se moc změn nedočkalo. A myslím si, že to ani nebyla potřeba. Pohyb funguje naprosto parádně a skákání přes překážky je fantastické. Nejkrásnější prstokladová symfonie pak vzniká v pozdějších fázích hry, kdy musíte své skoky časovat a měnit prostředí po vzoru čtvrtého Crashe Bandicoota. Během putování navštívíte jak normální, tak kybernetický svět a level design obou prostředí je fantasticky podmanivý. Nudit se při parkouru rozhodně nebudete.
zdroj:
Vlastní foto autora
Velkou novinkou je pak Jackův motocykl. Motorkové mise jsou jednoznačně tím nejlepším, co hra nabízí. Koridorová jízda plná překážek je naprosto fascinující záležitost, která mě totálně okouzlila svojí obtížností a zároveň ladností. Motorka je při akci opravdu super a dostanete se s její pomocí k nejlepšímu souboji vůbec.
Bohužel druhou stranou mince je využití vozidla k přesunu z místa A na místo B. Protože v jisté části hry se svět trochu otevře a jízda na motorce se stane nedílnou součástí hry i mimo boj. A to je bohužel nejnudnější a nejzbytečnější část celého titulu, která totálně rozbíjí frenetickou atmosféru. Otevřenější prostor Ghostrunnerovi nesedí a přesuny motorkou jsou šíleně zdlouhavé, proto jsem vždy uvítal návrat do koridorovějších částí.
Super ultimátky
Jak jsem již zmiňoval, ve hře existuje centrální základna, kde se odehrává příběh a kde se hrdina vylepšuje. Ale ještě nepadlo, že Jack také disponuje několika ultimátními schopnostmi, které jsou zajímavé a dokáží zachránit nejednu obtížnou situaci.
Výborná je například neviditelnost, ale já si nejvíce oblíbil hned tu první schopnost s názvem Flux, která vám nechá z prstů vytrysknout obří laserový paprsek, který zničí vše, čeho se dotkne. Na ty nejobtížnější místnosti je to krásná výpomoc, která umí vytrhnout pořádný trn z paty, jakmile její použití trochu dostanete do ruky. Důležité však je, že ultimátní dovednost můžete mít vždy aktivní pouze jednu.
Proměnou prošel i strom dovedností: Je nyní znatelně jednodušší, ale nabízí větší volnost v kombinování nejrůznějších perků, které hru dokáží udržet pěkně čerstvou a zajímavou. Všechna vylepšení si nakupujete za nasbírané body v jednotlivých výzvách a misích. Za celou dobu hraní jsem neměl pocit, že by mi nějaké body chyběly, a to jsem rozhodně nerozjížděl několikanásobná komba. I tak jsem se leckdy cítil jako neohrožený stroj smrti, když se mi podařilo vyčistit místnost v rychlejším tempu.
Jestli někde studio One More Level naráží na své limity, je to při tvorbě a vykreslování postav. Některé modely vypadají opravdu divně, zejména tedy jejich vlasy. Jinak samozřejmě nemůžu nezmínit fantastický, elektronickými tóny naplněný soundtrack. Krásně nutí hráče držet tempo, což je pro zážitek z hraní docela zásadní pozitivum.
Vedlejší aktivity
Recenzi zakončím netradičně tím, že zmíním vedlejší aktivity, kterých má Ghostrunner 2 opravdu dostatek. Kromě sbírání všemožných informací či skinů na meče jsou ve hře k nalezení i výzvy, které hráče odmění dalšími sloty pro výbavu. Tyto výzvy jsou dostupné přímo v jednotlivých úrovních, což může působit občas lehce otravně – daleko lepší by dle mého bylo, kdyby se výzvy daly spouštět mimo hlavní příběhový postup.
V základně ale třeba najdete i minihru Roguerunner.exe, která je po čertech zábavná. Jedná se o roguelike hříčku s vybíráním z několika možných tras. Hra ve hře, která dává Ghostrunnerovi další rozměr.
I pokud ale podobné odbočky přejdete bez povšimnutí, můžete se těšit na strhující, dynamickou řežbu v (téměř vždy) divokém tempu, která sice zřetelně staví na základech položených předchozím dílem, ale také je ve většině ohledů vylepšuje nebo rozšiřuje. Milovníci akčních her nemají co řešit.
