Once Upon a Katamari je v pořadí už sedmým dílem japonské ságy Katamari. Pokud vám doteď unikala, nebojte se. Každý díl stojí sám za sebe a pustit se do něj můžete bez znalosti ostatních. Ostatně i pro mě byl tenhle prvním blízkým setkáním. V prvních hodinách jsem se proklínal, že jsem na takovou věc kývnul. Jenže pak se něco zlomilo a přišlo prozření, jako lusknutím prstu jsem se přeladil na nejšílenější japonský humor a začal nabalovat všechno, co přede mě hra postavila, s chutí a radostí.
Sandále, spodky a T-rex
Nejde o to, že by snad nový díl byl v prvních chvílích horší. Jen se doopravdy musíte naladit na místní styl japonského humoru, který balancuje někde na hranici Takešiho hradu říznutého tradičním divadlem, bizarními výjevy i popovou hudbou, vhozené do barevného světa psychedelického malíře, kterému je zhruba pět let. Tam se navíc ocitáte v roli panáčka, který by se neztratil v dětském pořadu, a vaším úkolem je nabalit na svou kouli co nejvíc věcí a růst a růst, dokud nesplníte úkol a nekopnete do vesmíru novou planetu z odpadků.
Proč? Protože Král všehomíra to zase pokazil a musíte jeho chyby napravit. Pro fanoušky série nepůjde o nic nového. Ostatně sedmý díl nabízí oproti těm předchozím hlavně nové power-upy, upravený systém hodnocení i víc příběhových animací o králi i královně, které se odemykají během hraní.
Na své pouti za nabalováním všeho možného se vydáte napříč prostorem i časem a navštívíte téměř všechny popkulturou oblíbené éry. Japonsko v době Edo samozřejmě nechybí, ale stejně ani tak americký western, piráti, antické Řecko, a pokud by se někdo ptal na dinosaury, jen se na něj budu s pozdviženým obočím dívat tak dlouho, než pochopí, jak zbytečná tahle otázka je.
zdroj:
Bandai Namco
A jak se jednotlivá období neliší mechanismy, rozhodně se liší tím, jaké výjevy v nich uvidíte. Úrovně hýří barvami i pohybem a kolem vás se toho bude dít tolik, že jakmile skončí první epileptický záchvat ze všech barev a pohybu, začnete si mapy užívat a pátrat po dalším pirátovi, který si bere mořskou panu, hledat člověka převlečeného za dinosaura nebo kočku, která prohání pět myší v autě na dálkové ovládání. Vlastně si představte každý level jako přeplácaný barevný obraz, kde se toho děje tolik, že čím víc se na něj díváte, objevujete další a další detaily, které vás budou bavit.
Jasně, tahle hra nemusí být vůbec pro vás a z toho všeho můžete mít tak leda kopřivku. Pokud existuje ukázková hra, která stojí i padá na tom, jak se vám všechny její ztřeštěnosti a podivnosti trefí do vkusu, je to právě Katamari.
Božská rodina není bez chyb
Ona i samotná hratelnost může být skutečným oříškem. Ovládáte kouli, na kterou nabalujete věci z okolí jen ve čtyřech směrech a otáčení samotné zajišťuje vaše postavička. Pokud odmítáte hrát na gamepadu, raději se rovnou poohlédněte po něčem jiném, protože ovládat kouli na WSAD a pohyb prince na IKJL je samo o sobě docela peklo, a to nemluvím o tom, že musíte třeba ještě zrychlovat, aktivovat předměty nebo odklikávat rozhovory.
Pokud sáhnete po gamepadu, nabízí se základní a pokročilé ovládání. Osobně jsem se chvíli pral s pokročilým a pak sáhnul po základním. Za cenu toho, že některé otočky neuděláte tak rychle, totiž dostanete celkem použitelné schéma, které vás nenutí při pohybu reagovat oběma páčkami ideálně v různých směrech, které prostřídáte během několika pohybů tak pětkrát.
Se základním schématem jsem si začal hru užívat a propadat do podivné králičí nory japonského šílenství. Nicméně jedna věc mě nepřestávala vytáčet až do konce mé cesty napříč časem. Král všehomíra má tendenci se často ozývat. Dialogy nejsou nadabované, ale vyskočí přes většinu obrazovky a ještě na střed. Vy ho musíte ručně odklikat a čas samozřejmě běží dál. Věřím, že to je účel. Že tenhle mechanismus poukazuje na otravnost jeho božské velebnosti, ale neznamená to, že bych z toho měl radost.
zdroj:
Bandai Namco
Druhou zbytečností pro mě bylo uzamykání příběhových částí za posbírané hvězdy. Ty jsou nepovinným sběratelským předmětem, ale jednou za čas vám kampaň řekne, že dál můžete pokračovat, teprve až jich najdete určitý počet a vám nezbývá než hledat misi na opáčko. Přitom jsem se prostě hlavně těšil na pokračování a další šílenosti, než abych chtěl několikrát reparát úrovni, které už jsem viděl. Přitom důvodů k opakování je víc než dost.
Zdravíčko, já jsem Bob, božský bratranec
U každé planety totiž samozřejmě dostanete hlavní úkol, nejčastěji vyrůst do určitého rozměru. Někdy zase musíte nabalit dostatek konkrétní suroviny a pravidelně přicházejí i různé komplikace nebo podmínky. Třeba při pirátském závodu nesmíte nikdy zastavit. Úrovně se otevírají postupně s tím, jak rostete, nebo se rovnou celé mění. Můžete třeba začít na pirátské lodi, nabalit malou chobotnici, následně se vynoří Kraken, který hází věci na palubu, až nakonec se celá loď potopí a finální kus arény spočine na mořském dně.
Po úspěšném splnění úkolu ale můžete zbývající čas využít ke zlepšení hodnocení až do magického písmene S. Kromě toho každá úroveň skrývá tři koruny, balíček s kosmetickým předmětem a nějaké ty bratrance k vysvobození. Kromě titulního prince totiž můžete hrát i za nespočet bratranců různých tvarů i velikostí nebo si vytvořit svého vlastního z posbíraných částí, a dokonce si ho pojmenovat.
zdroj:
Bandai Namco
Na hratelnost vybraná postavička nemá vliv, ale uznejte, že pobíhat kolem jako miniaturní chlapík ve slipech s naštvaným výrazem a jménem Bob, je možnost k nezaplacení, kterou jsem rád využil. Navíc se o vás jménem zmiňují i v dialozích a samozřejmě vás tak uvidí ostatní v multiplayeru.
Ten probíhá v módu KatamariBall. V něm klasicky nabalujete věci, ale kromě toho můžete pohltit i menší bratrance. Vtip je v tom, že nejvíc bodů dostanete za to, když ze sebe posbírané věci necháte odsát létajícím talířem, díky čemuž se nestává, že by jeden hráč prostě nabalil všechno kolem a stal se neporazitelným.
V rámci recenze před vydáním jsem ho zkoušel jen proti botům, ale i tak byl zábavný, ne tolik jako klasické úrovně, ale pořád zábavný. Naplno v něm jde i využít funkce vlastního playlistu a nastavit si tak hudební podkres. Během hraní se vám totiž přidá každá nová skladba, kterou uslyšíte, do seznamu, takže si je můžete sami kombinovat podle vlastního vkusu.
Ve hře je toho doopravdy spoustu co dělat. I třeba planety, které nakoulíte, se můžou měnit podle toho, co v misi děláte a sbíráte a při opakovaném hraní si tak můžete vykoulet něco, co se vám ve sbírce bude líbit víc. Ostatně úrovní je přes padesát, a tak nehrozí, že by rychle došly a sběratelé budou mít co dělat na dlouhé zimní večery.
zdroj:
Bandai Namco
Sláva králi!
Neříkám, že je Once Upon a Katamari láska na první pohled. Spíš jsme si k sobě hledali cestu, a i když jsme pro sebe nebyli jak stvoření, nějak jsme to skouleli. Vlastně mě nakonec překvapilo, jak moc jsem se bavil. Ideální je prokoulet pár úrovní a pak si dát pauzu, přeci jen celé putování umí být trochu repetitivní. Pak ale přijde moment, kdy člověk prostě dostane tu správnou náladu a běhá po mapě, aby se koulel od mise k misi a nechal si učarovat podivnou bizarností celého zážitku i skvělého soundtracku, který dokáže navodit tu správnou atmosféru. Právě slovo divnost popisuje nejlépe celkový zážitek od příběhu přes animace až na samotné počínání v hře. Divnost ale v tom nejlepším slova smyslu.
