Keeper z dílny studia Double Fine patří k těm titulům, u kterých od prvních momentů tušíte, že vás čeká specifický zážitek. Ne že by příběh oživlého majáku přicházel s převratnými mechanismy, zběsilou akcí nebo monumentální výpravou, ale právě proto, že se rozhodl kráčet úplně jinou cestou – cestou ticha, metafor a pozorování světa skrz světlo místo slov.
Hrajete za živoucí maják, který se jednoho dne zvedne z útesu, setřese ze sebe nános staletého prachu a vykročí vpřed. Na stříšce mu sedí malá ptačí společnice jménem Twig, zpočátku jen polekaná uprchlice, ale postupem času kamarádka, důvěrnice a prodloužená křídla vašich záměrů. Co zní jako nepravděpodobná dvojice z náhodné dětské knížky na horní poličce v městské knihovně, se záhy změní v zajímavé pouto bez nutnosti utrousit byť jen jedinou větu.
Keeper je hra o putování, ale možná spíš o probouzení. Světa, vás, a možná i něčeho, co se skrývalo za tajemnou oživlou stavbou dávno předtím, než dostala nohy.
Surrealistická krajina, která dýchá snem
Největší předností Keepera je bez debat jeho umělecký styl, který připomíná koláž snů. Surrealistické výjevy z bizarních biotopů, přirozeně plynoucí od pastelového nebe přes mechové terasy až po psychedelické kaňony. Občas máte pocit, že se díváte na oživlý obraz, jindy na loutkový svět, ručně osázené dioráma a chvíli nato na pohyblivou olejomalbu.
Všechno žije: Skály mají nohy, oblaka zase tváře a rostliny reagují na světlo jako na dotek. Kamkoliv si posvítíte, svět zareaguje, jako byste hladili cizí planetu. Paprsek majáku tu není jen pro krásné výhledy, tvoří vlastní komunikační prostředek. Keeper nemá dialogy, popisky, seznam úkolů a vlastně ani pořádné příběhové oblouky.
zdroj:
Double Fine
Vypráví zkrátka velmi zjednodušeně tím, co vidíte – jak se svět mění a co necháváte za sebou. Stejně tak jednoduše s vámi komunikují i jeho nepravděpodobní hrdinové. Twig projeví zájem mávnutím křídel, strach ustrnutím, a maják dokáže city vyjádřit subtilními pohyby svého zaměřovacího světla. Je to až směšně minimalistické a přitom emotivnější než řada her, které mají scénář o sto tisících slovech.
Pokud si příběh rádi domýšlíte z náznaků, je Keeper přesně pro vás. Interpretačních rovin se nabízí hned několik, ať už si v nich najdete vzkaz o tom, že pevné přátelské pouto je klíčem k odolnosti a překonání všech nástrah, metaforu o sebepřijetí, nebo příběh o očistě světa po neurčité katastrofě (s prvotním nápadem přišel kreativní ředitel Lee Petty během pandemie). Double Fine se musí nechat, že mistrně pracuje s nevyřčeným, které si do vynechaných míst doplníte sami.
Světlo jako hodinový strojek
Z hlediska hratelnosti stojí Keeper na jednoduchém konceptu – chodíte, svítíte, reagujete. Časem přibývá možnost světlo soustředit, ovlivňovat prostředí, otevírat nové trasy a navigovat Twig, která může aktivovat prvky na místech, kam maják fyzicky nedosáhne.
Přestože jde primárně o průzkum a lehké environmentální hádanky, hra se nebojí kreativně experimentovat třeba s časem. Nejde o nic, nad čím byste si lámali hlavu, spíš o jednoduchou prezentaci zajímavých a zábavných nápadů, které se střídají ve svěžím tempu. Tamhle se maják promění v loď, jindy v tvora, který umí překonávat hory, nebo se obalí práškem, jež ho nadnese.
zdroj:
Double Fine
Snový záměr, nebo designová klička?
Všechno je přitom velmi intuitivní, což je zároveň asi největší slabina Keepera, protože ve své jednoduchosti nenabízí absolutně žádnou výzvu. Je vstřícný a plynulý, zve vás na klidnou malebnou procházku, nikoliv na prověrku logických schopností nebo hbitých reflexů.
Fixní kamera je u Keepera dvousečná zbraň. Na jedné straně přináší nádherné, záměrně komponované záběry s takřka filmovou scénografií, která by při volné kameře nejspíš nefungovala. Double Fine díky tomu servíruje velmi kurátorovaný zážitek, jako byste chodili po galerii s pečlivě zarámovanými plátny.
Jenže občas tím taky zakryje cestu, kterou byste měli intuitivně vidět. V otevřenějších úrovních se dá ztratit a chvíli tápat. Opět ne proto, že by hádanka byla komplexní, ale protože prostě přehlédnete cestičku skrytou mimo záběr. Zejména ve vodních pasážích působí hra na schovávanou až nezamýšleně frustrujícím dojmem.
Keeper vám zabere přibližně pět až osm hodin v závislosti na tom, jak moc zkoumáte skryté odbočky a jestli se necháte unášet prostředím. Je to hra, kterou lze projít za jedno odpoledne, ale v myšlenkách se vám nejspíš zdrží podstatně déle. Hudba se mění podle lokací a kombinuje perkusivní rytmy, jemné smyčky i ambientní pulzování, které působí skoro až jako tep oživlého světa.
Keeper je přesně ten typ hry, kterou by bylo nesmyslem soudit tradiční optikou pro množství obsahu nebo výzvu, protože nabízí hratelný umělecký zážitek, kde jsou vjemy víc než promyšlené mechanismy.
Pokud ale máte chuť na kontemplativní pouť, Keeper vás uchvátí. Jestli potřebujete jasný cíl a řízné tempo, může se vám zdát příliš abstraktní. Ale pokud jste našli své útočiště třeba v Journey, Gris nebo The Last Campfire, nabízí se vám další malý klenot, který stojí za to nechat na sebe působit. Ne proto, aby vám předal něco konkrétního, ale proto, že vás nechá v tichosti prožít něco niterního.
