Doom Eternal – recenze
Je půlnoc a já konečně dohrál Doom Eternal. Po téměř 30 hodinách mám oči podlité krví, rozdrcená klávesnice kliká z posledního a těším se, že konečně ulehnu do nebeského klidu. Jenže ne a ne zabrat. Tepovku odhaduju na 100+ a mysl je stále ve střehu, připravena ve zlomku vteřiny uskočit, změnit směr, vystřelit, rozdrtit démonickou lebku. Hrát nového Dooma je do značné míry intenzivní workout. Pravda, bicáky, jako má Doomguy, nikomu před monitorem nenarostou, ale frenetická akce rozpumpuje váš organismus a nedá vám spát. Doslova.
The Outer Worlds – recenze
Před dávnými časy, v jedné předaleké galaxii se zrodil nový Fallout. A nebyl to ledajaký Fallout. Pocházel z dílny autorů Knights of the Old Republic II, South Park: The Stick of Truth a Tyranny. Ale všichni jsme byli zrazeni. The Outer Worlds totiž vůbec není nový díl postapokalyptické série od (v tuhle chvíli) Bethesdy, i když se v mnoha ohledech opravdu tváří jako zrušený projekt navazující koncepčně na Fallout: New Vegas. Jen je zcela originální ve svém zasazení.
Blood: Fresh Supply - recenze remasteru kultovní střílečky
Klenot z dílem Monolith Productions jménem Blood se již ve své emulované, na moderních systémech hratelné, podobě objevil v nabídkách GOG i Steamu. Pokud jste jej však na některé z uvedených platforem vyzkoušeli, jistě jste si všimli, že v mnoha ohledech nezestárl zrovna nejlépe. Atari, které vlastní práva, proto zajistilo remaster titulu, jenž nakonec dostal podtitul Fresh Supply.
Rage 2 – recenze
Je v pořádku, když doutník chutná jako doutník. Stejně tak je v pořádku, když se ve střílečce jenom střílí. Nepotřebujeme vanilkové doutníky a FPS řežby s přes koleno lámaným přesahem do jiných žánrů. Pokud se hra zaměří na jedinou věc, je pak samozřejmě nutné, aby byla zpracovaná bravurně, ale z konceptuálního hlediska to problém není. Něco podobného by bývalo slušelo Rage 2. Jenže ta se bohužel vydala jinou cestou – tvůrci vzali velmi povedenou akci a obalili ji zbytečným, obtěžujícím balastem.
Tannenberg – recenze
„Něco visí ve vzduchu,“ říkali si znepokojení obyvatelé v ulicích evropských měst. A měli pravdu – byla to první světová válka. „Něco visí ve vzduchu,“ říkali si znepokojení vojáci v rozbahněných zákopech. A měli pravdu – byl to jedovatý plyn. V Tannenbergu se stanete těmi druhými, rozklepanou bandou chlapíků, co se snaží nedýchat smrtící vzduch a neumřít po zásahu jedinou kulkou. Je to zábava.
Apex Legends – recenze nastupujícího krále battle royale
Najednou mám pocit, že to takhle mělo vždycky být. Poté, co se pánové ve zlém rozešli s Activisionem, poté, co jim vyšel Titanfall jen na dvou platformách a poté, co Titanfall 2 tak trochu zapadl mezi Call of Duty a Battlefieldem, studio Respawn konečně dostálo svému jménu. Jeho znovuzrození sice proběhlo už před lety, ale na vrcholu je teprve teď. A zaslouženě.
Metro Exodus – recenze
Třetí díl adaptace knižní série sice stále hrdě nese slovo Metro ve svém názvu, nicméně opouští jeho zatuchlé tunely a vydává se s mnohem honosnější lokomotivou Aurorou napříč rozsáhlými pláněmi postapokalyptického Ruska. Dříve stísněné prostory střídají otevřená prostranství, ale jinak se toho zase tolik nezměnilo. Lidé jsou stejnými zrůdami pod i nad zemských povrchem, ať už dýchají filtrovaný nebo čerstvý vzduch. A vy bude opět jejich trnem v oku.
Genesis Alpha One – recenze
Do rukou dostanete kosmickou loď, kterou si od základů vybudujete. Pak se budete muset postarat o přežití lidstva tím, že začnete navštěvovat cizí planety, těžit suroviny a bojovat s mimozemskými civilizacemi. Alespoň tak tedy zní sliby vývojářů z Radiation Blue, kterým se však ze zajímavé premisy nepovedlo v Genesis Alpha One vydolovat dobrou hru.
Project Warlock – recenze
Představte si retro akci, která se dovolává odkazů her, jako jsou Doom, Hexen nebo Wolfenstein 3D, ale nespoléhá na to, že ji spasí kostičkovaná grafika a zpátečnická hratelnost. Místo toho vám nabídne neutuchající řež, která se v mnoha ohledech drží tradic, ale nebojí se sáhnout také do modernějšího arzenálu a ze všeho nejdůležitější je pro ni vaše zábava. Takový je Project Warlock.
Wolfenstein II: The New Colossus - recenze verze pro Switch
Wolfenstein II: The New Colossus od MachineGames vyšel loni v říjnu a za necelý rok svého života stihl posbírat řadu nominací i prestižních ocenění. Na hrudi se mu blyští třeba medaile za akční hru roku z The Game Awards 2017. Možnost vzít si s sebou takhle povedený titul na cesty či do postele sice zní na papíře úžasně, ale port na Nintendo Switch ukazuje, že ne všechny hry mají na handheldu smysl a že zkrátka není každý den posvícení.
Prey: Mooncrash - recenze
Kdo by od DLC Mooncrash k parádnímu sci-fi dobrodružství Prey čekal příběhové rozšíření z kosmické stanice Talos I. či přídavek podle totožných not, byl by na omylu. Tvůrci z Arkane Studios sice berou do rukou stejné štětce, ale styl obrazu je výrazně odlišný. Kdo v původní hře našel největší zalíbení v průzkumu strhujícího prostředí, bude zklamaný. Pokud vás však bavila hlavně akce a chcete si v nemilosrdném tempu vyrýt na pažbu desítky zářezů po inkoustových běsech, můžete zpozornět.
Wolfenstein II: The Amazing Deeds of Captain Wilkins - recenze
Každé dobrodružství jednou skončí. Na bonusové epizody k Wolfenstein II: The New Colossus se ale nebude vzpomínat v dobrém. Série The Freedom Chronicles nepřesvědčila ani s posledním dílem The Amazing Deeds of Captain Wilkins. Masakr nacistů s vojákem na vysokých podpatcích má sice své kouzlo, ale kampaň z recyklovaného obsahu, s jepičí trvanlivostí je potvrzením zmaru celé trilogie, která je historicky nejhorším přídavkem do série Wolfenstein.
Far Cry 5 – recenze
Hodnotit většinu nových her od Ubisoftu je zapeklitý oříšek. Ať už zahalení v kápi šplháte na osmdesátou věž, nebo s kulometem a raketometem osvobozujete stý padesátý nepřátelský tábor, vždycky to bývá zábava – jenže taková povědomá. Kdyby tyhle hry existovaly ve vakuu, kdyby je nebylo možné přirovnávat k jejich předchůdcům, nejspíš by pravidelně vyhrávaly ocenění za nejlepší hru roku. Ovšem takové vakuum neexistuje, a porovnávat se musí i v případě Far Cry 5.
Call of Duty: WWII - recenze
„Válka, k čemu je dobrá?“ zpíval Edwin Starr v klasice od The Temptations. K válečným hrám, můžeme si odpovědět z bezpečí monitoru, odkud nevychlístnou ani sebevětší cákance krve. Nový díl nekonečné série Call of Duty jich nabízí celé galony, ale zůstává jednou velkou válečnou fantazií, kde nepřítele kosíte po tuctech, zatímco kolem vás létají kusy budov, vlaků nebo také spolubojovníků.
Wolfenstein II: The New Colossus – recenze
V tři roky staré střílečce Wolfenstein: The New Order starý dobrý BJ Blazkowicz kosil nácky na Měsíci, rozbíjel jim obrněné roboty, odvážil se až do samotného Berlína, připravil půdu pro revoluci, a nakonec se nechal hrdinsky odstřelit nukleárním kanónem. Člověk by řekl, že takové úspěchy musí tomu starému pardálovi stačit, ale ono ne. Wolfenstein II: The New Colossus našeho hrdinu nachází v ještě lepší formě. Dokáže vraždit národní socialisty dokonce i z nemocničního vozíku (kanón si přece jen vybral svou daň), navíc si našel brnění, co z něj dělá nadčlověka, a k tomu všemu se tentokrát podívá až na Venuši a samému führerovi do tváře. Zkrátka bombastické pokračování, jak má být.
Destiny 2 - recenze
Filmeček, filmeček a do třetice všeho dobrého ještě jedna předrenderovaná nádhera sršící břitkým humorem a osobitým audiovizuálním zpracováním. Ne, opravdu jste se nespletli a nečtete recenzi nové adventury či interaktivního filmu. Čtete recenzi Destiny 2, pokračování hry, která se mimo jiné proslavila absencí vyprávěného příběhu či nedostatkem obsahu. To vše je ale věcí minulosti, protože Destiny 2 povědomí o této značce od základu mění. Plnohodnotný příběh, nával parádního obsahu, opravené základní herní mechanismy. To vše a mnohem více na vás čeká v dlouhém dobrodružství, které přenáší hráče do promyšleného a strhujícího herního světa, jež nepřestane překvapovat ani po desítkách hodin.
Immortal Redneck - recenze
Egypt a jeho pyramidy slibují velké příležitosti nejen pro archeology. V očích hráčů se mohou stát dokonce kolbištěm pro zteč s hordami monster. V akci Immortal Redneck se pod zraky staroegyptských bohů spojuje to nejlepší ze starších stříleček a roguelike dobrodružství. Příkladná péče o postavu, spousta zbraní a milá retro atmosféra zjemňují princip drsných her, které tak rády vracejí hrdiny na start, a citlivý herní kompromis nakonec ocení i ti, kteří si v herním sebetrýznění tak úplně nelibují.
STRAFE – recenze
Heslem dnešní doby je náhodné generování levelů, předmětů a všeho dalšího, co pomáhá nekonečné znovuhratelnosti. Střílečka STRAFE, která kdysi zaujala svým ujetým videem ke kickstarterové kampani, se také rozhodla jít tímto směrem a zkombinovat vzpomínání na Doom s roguelike prvky. Jenže, roguelike lze pojmout za více konců, a v tomhle případě to vývojáři vzali za ten špatný.
Prey - recenze
Proč je vesmír černý? Představte si, že by astronauti během sovětsko-amerických kosmických závodů nenašli jenom vzduchoprázdno a finále by nebyla procházka po bledém měsíčním povrchu. Místo toho by došlo k objevu, který by nás přinutil se na černočerný prostor mezi hvězdami dívat s úplně jiným respektem a strachem. V temnotě se skrývá rasa Typhon. Nezná city, koncept utrpení je jí cizí. Budete její kořistí. Budete Prey.
Dishonored 2 - recenze
Stojím na okraji útesu olizovaného vlnami. Moře je za rozbřesku líné, u obzoru se plouží velrybářská loď, a když otočím hlavu doleva, vidím Karnacu, přístav ve stínu hory, připomínající dvojici žraločích ploutví. Dnes jsem ale žralokem já a kořistí se má stát zpupný vévoda – jeden ze spiklenců, kteří připravili mladou císařovnu Emily Kaldwin o trůn. Dívám se k městu z ostrova, na němž se rozkládá vévodovo opulentní sídlo. Patnáct hodin nazpátek jsem od lázní Addermire pozoroval postupující bouřkovou frontu a patnáct let nazpátek to byly šedivé mraky od majáku na Markhamově ostrově z Metal Age. Jedna dlouhá, šedivá nit, natažená od druhého Thiefa k druhému Dishonored.
