Divinity: Dragon Commander - recenze
Špičková herní krmě se může od těch nechutných lišit mnoha unikátními vlastnostmi. Například tím, jak citlivě smíchá téměř nemísitelné žánry, aby strávník nežaloval, že někde něco přeteklo a jinde zas něco chybí. A přesně takové je Divinity: Dragon Commander. Je to královská bašta, která téměř nikdy nezklame chuťové pohárky, protože kuchtíci z Larian Studios přesně věděli, kde čeho ubrat a co s čím ladně spojit. Vytvořili dílo s ambicí na michelinskou hvězdičku a mají můj téměř absolutní obdiv.
Shadowrun Returns - recenze
Každý národ se modlí, aby byl mír uzavřen raději před válkou než po ní, ale většinou to nevyjde. Ani v naší blízké budoucnosti prý nebudeme chytřejší. Počítá s tím scénář k Shadowrun Returns a jeho autor Jordan Weisman, jinak designérská legenda. Na jeho velký tvůrčí návrat se vyplatilo čekat. Nový Shadowrun je temný, syrový a postapokalyptický. Tak ho máme rádi.
Legends of Dawn - recenze
Chorvati vstoupili do letní turistické sezóny skutečně ve velkém. Hned na začátku července se stali členy Evropské unie a krátce poté nezávislí vývojáři ze studia Dreamatrix dokončili a vydali diablovské RPG Legends od Dawn. První rozhodnutí je nevratné a už jej nic nezmění, k druhému naštěstí existují updaty a záplaty, které mohou hru vylepšit. A že těch updatů bude třeba!
Skyward Collapse - recenze
Je poměrně obtížné popsat, o čem je vlastně Skyward Collapse. Tvůrci hry říkají, že to je jedna z poutavých her na Boha, kdy pod sebou ovlivňujete planetární dění a ukájíte své ego jako Peter Molyneux. Osobně jsem toho názoru, že tvořit a hrát „božské hry“ je spíše projevem nějakého duševního problému, protože i původní Populous byla značně nudná a rovněž tak i drtivá většina následujících her tohoto žánru včetně Black & White. Jejich pověst a renomé byly vždycky mnohem větší, než jejich skutečná zábavnost a dlouhodobá hratelnost. Ale někdo je zkrátka rád, když se k němu lidi modlí, i když jsou jenom virtuální.
Dragon's Dogma: Dark Arisen - recenze
Desítky hodin! Desítky hodin grindování kvůli dalším desítkám hodin strávených v datadisku. Ale můžu si za to sám. Záloha uložených pozic byla příliš stará a postava na dvanáctém levelu skutečně nemůže vkročit do hlubin ostrova Bitterblack, což je hlavní a jediný obsahový přídavek Dragon's Dogma: Dark Arisen. Chci vám tím vysvětlit, proč vychází recenze se zpožděním. Grindovat čtyřicet úrovní není běh na krátkou trať. Na druhou stranu, zrovna Dragon's Dogma je hra, která nestárne a zejména nestandardní podoba „datadisku“ Dark Arisen vyvolává otázku: kdy a jak do něj investovat?
Might and Magic Heroes VI: Odstíny temnoty - recenze
Máte fungující značku. Máte zázemí dokonale zpracovaného pokračování a máte i samostatně hratelný datadisk. Co víc si po odpočinku od klasické hry můžete přát! Vítejte opět ve světě Might and Magic Heroes VI, který skrze datadisk Odstíny temnoty dává prostor temným elfům.
Soul Sacrifice - recenze
Opakovaně frkám, že PS Vita nemá dostatek „velkých“ her, které by nepřicházely z PSP respektive PSOne a bylo to něco jiného než plošinovky a spíše „odlehčenější“ hry různého typu. Vážně, před Soul Sacrifice jsem si znovu projížděl nabídku a smutně zjistil, že všech šest her, které mne zajímají, už mám.
Monster Hunter 3: Ultimate - recenze
Série Monster Hunter je oblíbená především v Japonsku a v USA, u nás (čti v Evropě) ji moc lidí, alespoň dle mého dojmu, nezná. S každým dalším dílem se ale ukazuje, jaká to je škoda. Monster Hunter je totiž oslava hardcore RPG, které se dá hrát stovky hodin, dají se v něm vyrábět meče, brnění, pasti a hlavně tedy lovit obří monstra, která si nedají nic líbit. A když myslím nic, myslím tím nic ve stylu v poslední době populárního Dark Souls.
Eador: Masters of the Broken World - recenze
Eador: Masters of the Broken World je něco jako dort, který si v jedné z klasických českých pohádek od Josefa Čapka vařili pejsek s kočičkou. Na rozdíl od cukrářského výrobku z pohádky je však Eador produkt chutný. Pokud ho tedy budou hrát ostřílení stratégové, kteří mu prominou několik technických chyb a dost neintuitivní uživatelské rozhraní.
A Game of Dwarves – recenze
Typická budovatelská strategie vypadá tak, že stavíte nějaký ten zábavní park (Theme Park), budujete tropický ráj (Tropico) nebo si hrajete s vláčky a autíčky (Transport Tycoon). To vše s cílem neprodělat své virtuální kalhoty, splnit v poklidném tempu několik stanovených cílů a během pár hodin strávených u jedné mapy především dostatečně relaxovat a vypiplat dané místo či společnost k obrazu svému.
Ni no Kuni: Wrath of the White Witch - recenze
Fandové JRPG žánru to v aktuální konzolové generaci neměli vůbec lehké. Namlsáni klenoty z „péesdvojky“ vzhlíželi k zářným HD zítřkům a těšili se na hutnou japonskou žranici. Pravda, na Xbox 360 i PlayStation 3 bychom napočítali několik kousků, které by stály za desítky hodin pestrobarevného hříchu, ale staré dobré časy nám nikdo nevrátil.
Dungeonland - recenze
Zapomeňte na příběh a upozaďte význam zkratky RPG, který se ve spojení s dungeony a kobkami všeobecně skloňuje. Dungeonland je spíše akční mlátička, než nějaká hra na hrdiny, kde je třeba rozvíjet své schopnosti a činit důležitá rozhodnutí. S oběma přimhouřenýma očima by se hra dala označit za brutálně osekaný hack ‘n’ slash, který vás nejdříve vyděsí šíleně vysokou obtížností, aby vzápětí odkryl chytlavé jádro hry, které spočívá procházení tří víceméně náhodně generovaných prostředí a porážení desítek silných nepřátel. Ideálně v multiplayeru.
DmC - Devil May Cry - recenze
Bojovky jsou velmi křehký žánr. Stačí málo a po půlce hry zjistíte, že už se nebavíte. Stačí více a ještě dříve zjistíte, že hra nenabízí dostatečnou výzvu, uspokojení z dobře poskládaného komba, nic co by vás táhlo dál. Jinými slovy, udělat opravdu dobrou bojovku, která obstojí po celou herní dobu, není zrovna snadná věc a už jsme se párkrát přesvědčili, že může být hodně povolaných, ale málo vyvolených. Jak nakonec dopadla DmC -Devil May Cry? Nu, pokud už jste otevřeli článek, víte to - vy ostatní se zatím uspokojte s konstatováním „skvěle“.
TES V: Skyrim - Dawnguard - recenze
Sedím na konári a je mi dobre. Respektive - sedím na kameni a dobře je mi, protože jsem Skyrim a potažmo celý Tamriel už zase zbavil hrozivé... hrozby. Ty bývají hrozivé už z principu, ale tahle v mém případě nesla hlubší podtext. Jak rády říkají hlasy v trailerech na pokračování toho či onoho blockbusteru: tentokrát je to osobní. Tedy, bylo. A po zhruba týdnu nárazového putování není. Co? Spíš kdo! Upíři!
World of Warcraft: Mists of Pandaria - recenze
Nevstoupíš prý dvakrát do stejné řeky, říká se. Pravdou ale je, že jsme se s WoWkem namočili už popáté. Při každé návštěvě řeka vypadala trochu jinak, v mezičase přibylo ryb, ale hlavně se rozšířilo koryto. No, nebudeme dlouho chodit okolo horké kaše, aby nevychladla, a po hlavě se vrhneme do finálního textu o novém datadisku pro World of Warcraft, který jsme si podrobně představili už v prvním, druhém a třetím článku s dojmy z hraní.
King's Bounty: Warriors of the North - recenze
Říká se, že Vikingové objevili Ameriku dlouho před tím, než v ní přistál Kryštof Kolumbus. Na rozdíl od udatných seveřanů z King's Bounty: Warriors of the North nebojovali s tisícovkami zombíků, rytířů ani upírů a nepoměřili síly s trpaslíky, piráty a steampunkovými mechy. Pod vedením Olafa na létajícím koni neosvobodili zotročené národy a nepomohli desítkám průměrných obyvatel s jejich životními bolístkami. Jestli ano, tak o tom historie pomlčela.
Of Orcs and Men - recenze
Jakmile se to ve světě her zaleskne něčím novým nebo alespoň trochu neokoukaným, většina hráčů okamžitě zbystří svou pozornost. Pravda je taková, že jsme se přejedli různých klišé, která svým vydavatelům zajišťují jisté a tučné výdělky. Prostě chceme změnu! Nemusí jít o nic velkého, ani revolučního, stačí jen, aby to dobře fungovalo. Of Orcs and Men nabízí jedno neotřelé řešení, což je dobře, ale také moc dobře nefunguje jako celek, což rozhodně není důvod k radosti.
Torchlight II - recenze
O Torchlight se v žertu říkalo, že jeho největší přeborníci se rekrutují z řad nemocných Parkinsonovou chorobou. Zuřivé klikání myší těmto lidem prý sedne nejlépe. Jasně, je to trochu černý humor, ale pokud si myslíte, že druhý díl přišel s nějakou převratnou novinkou, tak se šeredně pletete. Jenže jinakost by nikdo dvojce nepřál a zároveň neodpustil.
Guild Wars 2 - recenze
Čekání na originální MMORPG hru se rovná čekání na Godota, který stále nepřichází. Po nedávno vydané mystice The Secret World však dorazil ten nejotřepanější žánr, jakým bezesporu fantasy je, s naprosto zdrcujícím úderem. Guild Wars 2 totiž baví a překvapuje současně! A to se prosím nekoná vůbec žádná revoluce. Je to prostě jen další MMORPG hra s fantasy tématikou, která vychází z úspěšného titulu a pokouší se svým tvůrcům vydělat nějaký ten dolar.
Darksiders II - recenze
Letošní rok je pro fanoušky her na hrdiny učiněným rájem a svojí troškou do mlýna přispívá i THQ, která do lítého boje s finančními problémy vysekla žolíka v podobě Darksiders II pro PlayStation 3 (testovaná verze), Xbox 360 a PC (české titulky).
