Divinity: Original Sin - recenze
Hráči, co žehrají v diskusích, že už hry nejsou, co bývaly, obtížnost se rapidně snižuje a noví hráči oldschool peckám vlastně vůbec nerozumí, nyní musí chrochtat blahem a od svého PC se jen tak nehnou. Pokud lze totiž o Divinity: Original Sin od Larian Studios něco opravdu říci, pak to, že do puntíku naplňuje význam zkratky RPG, čili v excelentní a moderní podobě realizuje koncept her jako Ultima nebo Baldur's Gate. Je snad možné, aby současné RPG mělo lepší reference?
Dragon's Crown - recenze
Pryč jsou ty časy, kdy jste ve 2D fantasy mohli být epičtí, násilní a svalnatí a nikdo vás neobviňoval z misogynie a sexismu. Kultovní hity Golden Axe a Dungeons & Dragons: Tower of Doom se ale i přes nepřízeň politické korektnosti dočkaly svého nástupce. Když veterán George Kamitani, který v 90. letech pracoval právě na Tower of Doom, zveřejnil obrázky z Dragon's Crown, čelil kritice. Hrdinové dvojrozměrné rubačky totiž svými rozměry spadají do nadlidské kategorie - jak muži svými svaly, tak ženy svými vnady. Za barokním fantasy hávem se ale skrývá herní duše kombinující skvělým způsobem mlátičku s RPG.
Warlock 2: The Exiled - recenze
Pokračování tahové strategie Warlock, která na první pohled připomíná Civilizaci ve fantasy prostředí, se stejně jako původní hra zameřilo především na válčení. Zapomeňte tedy na precizní diplomacii, vynalézání, vyvažování produkce a starání se o blahobyt všeho lidu. Přestože Warlock 2: The Exiled všechny prvky obsahuje, hrají druhé housle a slouží pouze jako podpora dobyvatelských choutek. Není to nutně špatně, neboť taktické bitvy dvou, tří, čtyř a někdy i pěti armád mohou stát za to.
The Elder Scrolls Online - recenze
The Elder Scrolls Online nepřišla s ničím radikálně novým a vlastně jen oprášila důvěrně známé mechaniky MMO žánru. Nabízí je ale ve značně vylepšeném kabátu jinak tradičního konceptu a samozřejmě v oblíbeném světě The Elder Scrolls. Pro někoho to může být málo, pro jiného postačující důvod k tomu, aby platil měsíční poplatky a bavil se.
Age of Mythology: Extended Edition - recenze
Lag. Málokdy lze hru vystihnout jedním jediným slovem, ale zrovna v případě Age of Mythology: Extended Edition není co řešit. Neodehrál jsem v ní jediný plynulý multiplayerový zápas. Sek-sek-sek. Po čase se z toho stal už takový předválečný rituál. Do chatu někdo napíše „lag?“, ostatní přikývnou, smutně konstatují, že jde o běžnou věc a se zaťatými zuby rozjedou budování svých impérií. Tahle předělávka nefunguje dobře, ale přeci jen mluvíme o jedné z nejlepších realtime strategií vůbec…
Bound by Flame - recenze
Jestli Bound by Flame, akční RPG moderního střihu, na něco útočí skutečně bez zábran, pak je to hráčova schopnost rozlišovat klišé od originality a staré pořádky od inovací. První se týká příběhové složky hry, druhé zas akční hratelnosti. Obojí dohromady míchá nové dobrodružství od studia Spiders tak zvláštně nešikovným, ale zároveň i chytrým způsobem, že novinku lze považovat zároveň za zbytečný brak i osvěžující herní sprchu. Co si z toho ale vybrat?
LEGO: The Hobbit - recenze
Traveller's Tales stihli novou LEGO hru vydat pouhé dva měsíce po vydání předchozího dílu, což je i na zkušený vývojářský tým opravdu hodně rychlé tempo. Nikoho tak asi nepřekvapí, že jsme se nedočkali žádné revoluce. Ba co víc, LEGO – The Hobbit vedle nové licence nepřináší skoro žádné novinky, tedy až na jednu kosmetickou.
Eschalon: Book III - recenze
Nehrál jsem první ani druhý díl Eschalon, ale velmi podobný Avadon 2: The Corruption mě dostal před časem na kolena. V kontextu mnoha událostí z poslední doby tvrdím, že dělat RPG hry jako nezávislý vývojář může být kouzelné pro obě strany - hráče i vývojáře.
Diablo III: Reaper of Souls - recenze
Tak jsme se konečně dočkali, milované i proklínané Diablo III se dočkalo prvního velkého datadisku Reaper of Souls, který by měl spoustu věcí napravit, přidává mnoho nového obsahu včetně nového aktu i módu a také novou postavu - Crusadera. Takže, podařilo se tvůrcům uchlácholit některé popuzené fanoušky?
Sang-Froid: A Tale of Werewolves – recenze
Občas vám sítem propadne nějaká malá, ale dobrá hra. Přesně tím případem je Sang-Froid: A Tale of Werewolves a proto se k ní vracíme. Nejde ji nedoporučit. Na divokém severu, v zasněžených lesích Kanady, se občas ozve zavytí, při němž tuhne krev v žilách. Sofistikovaně se tvářící bílí kolonizátoři sice povídačky o vlkodlacích odbývají mávnutím ruky, ale minimálně tři sourozenci vědí svoje. Josephinu totiž postihla záhadná nemoc, která ji zároveň dává věštecké schopnosti.
King's Bounty: Warriors of the North - Ice and Fire - recenze
Původní King's Bounty: Warriors of the North nabídla solidní vikinský herní svět, spoustu zajímavých misí a z toho pramenících několik desítek hodin zábavy. DLC s už poněkud přerostlým názvem King's Bounty: Warriors of the North - Ice and Fire na odkaz hry navazuje a to doslova. Abyste si ho zahráli, původní hru musíte mít dohranou, což asi nebude po chuti všem. Spousta hráčů tituly nedohrává, ale končí třeba ve dvou třetinách.
Dark Souls II - recenze
Vážně už je to pět let od vydání Demon's Souls? Čas letí, ale Souls hry zůstávají stále stejné. Co na tom, že se From Software ohání tím, že Dark Souls není přímým pokračováním Demon's, ale spíše duchovním nástupcem. My víme své, ostatně jsme za to zaplatili desítkami hodin života, utrpením, extrémními výkyvy emocí a spoustou smrtí. Naštěstí jen těch virtuálních.
Lightning Returns: Final Fantasy XIII - recenze
Miluji japonská RPG a všechno, co se skrývá za žánrovou zkratkou JRPG. Trhá mi proto srdce, když musím přihlížet sestupu celého žánru do podsvětí - alespoň na západě. Do Červené knihy ohrožených druhů se japonská RPG zapsala už na odcházející generaci a nic na tom nezmění několik dobrých nebo dokonce brilantních titulů.
South Park: The Stick of Truth - recenze (číst až od 18 let!)
Městečko South Park už sedmnáct let baví a znechucuje své diváky a za tu dobu se objevilo i několik herních zpracování. Nejznámější z nich je asi Chef's Luv Shack, soubor miniher proložený vědomostním kvízem, který ale vyšel ještě v době, kdy byl vrcholem techniky Dreamcast od Segy.
Thief - recenze
Nemá cenu omílat, že Thief s sebou táhne břemeno dědictví slavné stealth série. Prostě je to tak. Někteří hru kvůli tomu strhají a nechají válet někde v temné uličce zapomnění bez ohledu na to, že je Thief je dobrá a zábavná stealth hra. Vezmou si k ruce nějaké ty chyby (jimiž se bohužel také nešetřilo) jako argument a nafouknou je do obrovské bubliny, kterou pak milého Garretta s novým hlasem umlátí. Tu máš! Zloději zlodějská! To máš za to, že si bereš do huby kultovní hru posprejovanou pižmem nostalgie. Nikoho už nebude zajímat, že si to nový Thief skutečně nezaslouží...
Dungeon Keeper - recenze mobilní verze
Mohla to být nezapomenutelná předělávka legendární hry na mobilní platformy. Mohl to být hit, u něhož by nezůstalo jediné oko suché a slovo nostalgie by získalo zcela nový a netušený rozměr. Bavíme se Dungeon Keeperovi, na jehož vydání pro mobily a tablety čekala celá řada fanoušků s dychtivým očekáváním. V roce 1997 šlo o jedinečné zjevení z dílny Petera Molyneuxe a studia Bullfrog. A dnes?
Blackguards - recenze
Co uděláte, když vás křivě (tedy pravděpodobně křivě, moc si toho nepamatujete) obviní z vraždy, zavřou do žaláře a následně oznámí, že budete další den viset? Ne, neschoulíte se do koutku tmavé cely jako každý správný zlomený člověk, ale pěkně si provraždíte cestu ven a rozhodnete se zjistit, kdo to na vás ušil, a proč.
Ryse: Son of Rome - recenze
Bude to velké, bude to skvělé, bude to exkluzivní, bude to na Xbox One a grafické pozlátko posichruje logo Cryteku na obalu. Tak nějak zněla marketingová omáčka nového hack and slash počinu Ryse: Son of Rome, od kterého si Microsoft bezpochyby sliboval konkurenta God of War. A že novinka nevypadala vůbec špatně.
Path of Exile - recenze
"Kdyby takhle vypadalo třetí Diablo, to by bylo něco." Tak s touto větou jsem se setkal v letošním roce opravdu mockrát. Slyšel jsem jí od lidí, kteří si zdarma stáhli betu Path of Exile a po nějaké době získali pocit, že se k nim dostalo to nejlepší izometrické akční RPG. Ten postoj jsem posléze pochopil, ale nechtěl se s ním hned ztotožnit. Pravdou však je, že jde o naprosto logický důsledek toho, že tvůrci dokázali najít cestu nejen k velmi náročné a přísné hard core komunitě, ale současně umožnili dlouhé hodiny jednoduchého, intuitivního a především i zábavného hraní i laikům.
Avadon 2: The Corruption - recenze
Pokud nesledujete nezávislou scénu detailněji, pak vám pojem Avadon asi nic neřekne. Nebudu chodit kolem horké kaše, já o jedničce slyšel jen velmi vzdáleně. A to ještě od takových těch divných přátel, co vyznávají hraní komplikovaných her a při komunikaci s vámi se zásadně dívají na suk uprostřed stolu.
