The Dark Eye: Chains of Satinav - recenze
Das Schwarze Auge je německou alternativou Dungeon & Dragons, která se hlavně v zemi svého vzniku těší velké oblibě. Logicky tedy člověk při videoherní adaptaci takového námětu očekává, že se bude pohybovat v ranku RPG her nebo přinejhorším zabrousí do strategie. Většinou tomu tak i bývá, ale tentokrát ne. Namísto šablony výživného RPG se totiž nová hra z prostředí Das Schwarze Auge navlékla do podoby klasické point and click adventury.
Game of Thrones (RPG) - recenze
Po nepovedené strategii Game of Thrones: Genesis se studio Cyanide snaží známou značku provařit v RPG žánru a bohužel opět prokazuje svou (ne)schopnost se s tématem nějak slušně vypořádat. Upřímně nechápu, kde Francouzi vzali licenci na Game of Thrones. Seriál tuhle povedenou ságu katapultoval mezi nejcennější artefakty současné mediální zábavy, takže byste čekali, že se o herní adaptace poperou větší, známější a hlavně šikovnější studia. Z nějakého důvodu se tak nestalo, čili jsme odkázání na Cyanide a jejich metodu „sekám to jak Baťa cvičky, ono se to vyplatí“.
Diablo III - recenze
Uplynulo dvacet let a Zlo s velkým Z opět povstalo. Na Nový Tristram padla hvězda a zabořila se do katakomb místního kláštera, což samozřejmě nevěstí vůbec nic dobrého. Vy, coby hrdina bez bázně a hany, se na místo velké události jdete podívat. Záhy zjistíte, že malé městečko je obléháno hordami nepřátel a tyhle stvůry mají na svědomí i zmizení místního mudrce, nám ne úplně neznámého Deckarda Caina. Je jasné, že spojení s tímhle chlápkem nebude znamenat nic jiného, než že osud říše je opět v rukou jednoho bezejmenného bojovníka.
Zaklínač 2: Vrahové králů - recenze X360 verze
Knihy Andrzeje Sapkowského o zaklínači Geraltovi se u nás těší velké oblibě a není tedy divu, že se s úspěchem setkalo i Geraltovo první herní dobrodružství. A protože na tom dobře bylo i to druhé, vrací se nyní v Enhanced edici na PC a X360, přičemž nás nejvíce zajímá právě konzolová verze. Jde totiž o první konzolový titul CD Projektu, do něhož firma logicky vkládá velké naděje. Otázka tedy zní: přinese svištění stříbrného meče radost i konzolovým hráčům? Odpověď na vznesenou otázku je přitom až směšně jednoduchá: ano.
Legend of Grimrock - recenze
Dungeon crawler, krokovací dungeon - ráj milovníků čtverečkovaných papírů, odmítajících uznat pojmy jako kontinuum a spojitost. Ráj, kde sklepením vládnou jen pravé úhly. Jestliže si adventury stěžují na to, že musí sedět v přítmí zapadlého kouta, dungeony už několik let čumí do hlubin bezedné propasti na konci světa, kam za nimi přichází už jen ti nejodvážnější. To se teď ale změní.
King Arthur II - recenze
Král Artuš je zajímavý mix strategie á la Total War, RPG a textové adventury. Největší díl tohoto překvapivého koktejlu na první pohled zapadá do první kolonky. Zcela podle vzoru výše zmíněné série budujete, domlouváte různá spojenectví a posouváte armádu vašeho udatného reka po mapě, abyste se v klíčových okamžicích přepnuli do RTS simulace bitvy samotné a předvedli brilantní taktický výkon při přímém velení vašim jednotkám.
Kingdoms of Amalur: Reckoning - recenze
Jsou hry, které to nemají lehké. Je za nimi vidět opravdu hodně práce, umu i talentu. Mnohdy dokonce převyšují dobře propagovanou konkurenci v kvalitě i uměleckém dojmu, ale podobného věhlasu stejně nedosáhnou. Budou navždy solidní dvojkou, kdesi ve stínu věhlasného titulu, kterému se mnoho lidí klaní třeba jen proto, že jde o momentální módní záležitost. Tento nevděčný osud snad Kingdoms of Amalur: Reckoning nepotká. Nebylo by to rozhodně spravedlivé, protože tahle hra by se na vlně zájmu měla vyhřívat a bavit opravdu hodně fanoušků.
ArcaniA: Fall of Setarrif - recenze
Představ si svět, kde je ti dovoleno vše. Vidět tmu, poslouchat ticho, hladit vzduch a mlčky křičet, jak se ti to líbí. Představ si dobrodružné fantasy, které tohle všechno dokáže. Chvíli jsi nečistý lapka, když po špičkách rajzuješ v cizí spižírně, jindy jsi zase svalnatý rek, co vítězoslavně zvedá skalp kvílejícího netvora. Odpustíš pak prostému vesničanovi, když daleko od tvých dobrodružství nevěří, že zrovna ty zachraňuješ svět? Odpusť, i to má svůj skrytý smysl.
Lord of the Rings: War in the North - recenze
Pán prstenů se po zdařilé filmové adaptaci Petera Jacksona proměnil ve výdělečný artikl, který stále dokáže nést zlatá vejce. Dlouhá řada herních titulů to jen dokazuje. Pravdou však zůstává, že kromě The Lord Of The Rings Online těch opravdu dobrých her mnoho nebylo. Je příjemným zjištěním, že Pán prstenů s podtitulem War in the North k těm dobrým po zásluze patří.
The Cursed Crusade - recenze
Hry a celý ten cirkus kolem nich funguje podle přesně zaběhnutých pravidel a upřímně řečeno, jen málokdy ostříleného hráče něco překvapí. Jedno z nepsaných pravidel třeba říká, že každý úspěšný titul přitáhne celou řadu plagiátů. Někdy zdařilých, jindy méně a velmi často naprosto ohavných. Hádejte, do které kategorie patří The Cursed Crusade?
Might and Magic: Heroes VI - recenze
Psát recenze na hry, které se úspěšně jednou za čas rozmnoží do dalších pokračování a opírají se o velmi silnou komunitu věrných fanoušků, není zrovna vděčný úkol. Nalijme si čistého vína, přátelé. Co čekáte od nového dílu Might and Magic Heroes VI? Pokud zní odpověď, že se těšíte na výrazný krok kupředu a revoluční změny, pak jste asi spadli z višně.
A Game of Thrones: Genesis - recenze
Jste fanoušky G.R.R. Martina či spíše jeho ságy Píseň ledu a ohně? Chtěli byste s Nymerií dobývat Dorne, létat s draky Aegona Dobyvatele a udělat z Harrenhalu hroudu očouzené architektury? V tom případě vám A Game of Thrones: Genesis tohle všechno umožní, bohužel ve stylu natolik neatraktivním a herně mizerném, že to nestojí ani za váš čas, ani peníze. Pokud tedy nejste opravdoví hardcore fanoušci RTS her, kteří musí zkusit vše. Genesis se sice moc snaží o nějakou inovaci, ale nevychází to. O to víc její selhání bolí. Zajímavé nápady tu prostě umírají na otřesné designérské chyby.
Might & Magic: Clash of Heroes - recenze
Fanouškům čekajícím na vydání šestého dílu Heroes, připadá teď každý den jako týden. Možná ani neví, že si dobu do pátku 14. října mohou ukrátit skvělým titulem, který s jejich milovanou sérií sdílí stejný herní svět, a jehož hratelnost je podobně návyková, jako obligátní „ještě jeden tah a jdu spát.“ Clash of Heroes představuje parádní oddechovku, u níž jedna bitva trvá většinou do deseti minut, ale s radostí u ní strávíte několik hodin.
Bastion - recenze
Supergiant Games jsou sice v herním průmyslu nováčci, ale hned jejich první hra dokázala způsobit pořádný zájem ještě před vydáním. Akční RPG Bastion dostalo na E3 2011, zejména díky nádherné grafice a unikátnímu zapojení komentátora veškerého děni, více jak patnáct ocenění v kategorii nejlepší stahovatelná hra a na nás je rozhodnout, zda tehdy nešlo o předčasné oslavy.
Dungeon Siege III - recenze
Svět už není, co býval. Roky dané jistoty a základní pravidla berou za své a mizí kdesi v nenávratné historii herního průmyslu. Prosím vás, tuhle větu si zapamatujte a opakujte si ji u každého dalšího odstavce. Dohráním třetího a bez uzardění lze říci, že i dlouho očekávaného pokračování autor tohoto článku rozhodně nevyřešil dilema, zda strávil čas u naprosto fantastické RPG mlátičky, anebo u dalšího pokusu herních vývojářů snažících se přiblížit hry lidem, kteří zrovna včera narazili v magazínu o životním stylu na inzerát propagující PS3 nebo Xbox360.
Hunted: The Demon's Forge - recenze
Kdyby náš stát generoval stejným tempem HDP, jako herní průmysl vymýšlí neustále nová univerza fantasy světů, asi bychom se měli jak pěkně vykrmení čuníci. Hunted: The Demon's Forge sice nabízí nový a neokoukaný svět, do něhož tvůrci zasadili dvě zbrusu nové postavy i příběh, ale tahle taškařice věru díru do světa neudělá. Ponořit se do příběhu, který na sebe vrství jedno klišé za druhým, tak jako všechny filmy se Stevenem Seagalem v uplynulých dvaceti letech, to dá zabrat i hodně tolerantnímu hráči. Ale raději pěkně po pořádku. Ono udělat hru, která není originální a navíc jako závdavek nenabízí žádnou přidanou hodnotu, není popravdě žádný majstrštyk, ale zase na druhou stranu takových titulů se objevila celá řada a byly úspěšné.
Zaklínač 2: Vrahové králů - recenze
Cynik zná cenu všeho, ale hodnotu ničeho, říká Wilde. Vždycky mi přišlo, že docela trefně. Snad proto jsem nikdy nedokázal vítat Sapkowského hrdinu s tak otevřenou náručí, jako většina z vás, kdo tenhle text čtete. Svět zaklínače Geralta je prohnilý až do morku jeho literárních kostí a sám Geralt tou všudypřítomnou hnilobou putuje s konstantním nechutenstvím ve tváři i hlase. A s takovým hrdinou se zjevně Čech (Moravan, Slezan...) ztotožní jedná báseň. Je svým způsobem milé, že si národ cyniků a ateistů až skoro nábožně oblíbil polského autora, ale Sapkowski je všechno, jenom ne patetizující křesťan.
Warhammer 40k: DoW II - Retribution - recenze
Cílem datadisků je kromě obohacení stávající hry také oškubat nás o další peníze. Někdy však tasíme peněženku rychle a rádi, zvláště u samostatně hratelných přídavků, které nevyžadují vlastnictví původní hry. Třeba jako tomu bylo u prvního rozšíření realtime strategie Warhammer 40,000: Dawn of War II - Chaos Rising (recenze). Jenomže tenhle datadisk, přestože byl kvalitní, přišel i se vzkazem - pokud si, ty parchante, nechceš koupit původní hru, budeš moci válčit jen za zkorumpované Vesmírné mariňáky, kteří propadli silám Chaosu. Další frakce ti zpřístupním, až zaplatíš!
Dragon Age II - recenze
Hawke to měl od začátku těžké. Přichází s hlasem tam, kde býval němý hrdina, s osobností na místo, které zaplňovala hráčova představivost, s městem místo celého kontinentu. Vzal si velkou část stylu svého bratránka Sheparda z Mass Effectu a to dnešní staromilská společnost, stále v přítmí krčmy vzpomínající na časy, kdy existovala Baldurova brána, nemá ráda. A ještě ke všemu se Hawke prezentuje velmi nešťastným demem, které z něj ukazuje to nejhorší. Politik by z něj byl mizerný. Tedy v reálném světě, protože v Kirkwallu je poměrně... Ale to je na delší povídání. Hlavní je, že Hawke není takový přímočarý nekňuba, jak se mnozí báli a Dragon Age II není akčním znesvěcením svého tradičnějšího předchůdce.
Guardians of Graxia - recenze zajímavé tahovky
Mám pro vás návod, jak zbohatnout. A když už byste se náhodou netopili v penězích, alespoň budete dělat, co vás baví. Stačí se inspirovat u firmy Petroglyph, tvůrce tahové fantasy hry Guardians of Graxia, kde vymysleli jeden herní mechanismus a dokázali z něj vycucnout, co se dalo. Guardians of Graxia je totiž v základu desková hra, která se dostala na počítače, stala se z ní karetní hra a dokonce si osvojila téma druhé světové války a pod názvem Panzer General odskočila na konzole Xbox 360. Tomu se říká dokonale vyždímaný nápad. Ze stolu do počítače
