The Cursed Crusade - recenze
4/10
zdroj: Archiv

The Cursed Crusade - recenze

Datum vydání:
13. října 2011
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

26. 10. 2011 21:15 | Recenze | autor: Karel Drda |

Hry a celý ten cirkus kolem nich funguje podle přesně zaběhnutých pravidel a upřímně řečeno, jen málokdy ostříleného hráče něco překvapí. Jedno z nepsaných pravidel třeba říká, že každý úspěšný titul přitáhne celou řadu plagiátů. Někdy zdařilých, jindy méně a velmi často naprosto ohavných. Hádejte, do které kategorie patří The Cursed Crusade?

Nemá cenu chodit okolo horké kaše a půjdu na věc rovnou, jak se říká, od lesa. Historie a středověk do her patří, o tom není žádných pochyb. Dějiny obecně přitahují filmové diváky, čtenáře románů i badatelsky hodnotnějších knih a je naprosto logické, že vývojáři po téhle tématice sahají velmi rádi. Středověk obecně zažívá renesanci (to je bizarní tvrzení, že) a nelze odhadnout, zda je za tím úspěch herní série Assassin's Creed, nebo jen obsedantní porucha béčkových herních studií. Každopádně je to nezpochybnitelný fakt.

Křižáci za kačku

Na téhle pofiderní vlně zájmu se pokusilo svézt i studio Kylotonn (má na triku průměrné hry: Bet on Soldier, Speedball 2 a další), které se se znalostí dějin na úrovni repetenta páté třídy základní školy vrhlo do tolik oblíbených křižáckých válek. A protože všechno už tady někdy bylo a vymýšlet opravdu něco nového a originálního by zabralo hodně času, smíchali podobně jako Babica všechny žánrové ingredience, na které si vzpomněli. The Cursed Crusade je tak mix 3rd person akční hry i RPG, a vzhledem k naprosto brutálnímu a nepochopitelnému ovládání, také složité "strategie". Ten kdo pochopí, jak na to, může do minuty hrát klidně složité hry jako Star Wolves nebo ty nejnáročnější letecké simulace i se zavázanýma očima.

Protože jeden hrdina je už jen pro zoufalé socky, ale tři a více už jsou zase jen pro milovníky kolektivních sportů, zvolili tvůrci obligátní dvojici. Dva chlápci v křižáckých hábitech prostě táhnou. Pro Kylotonn byl však samotný středověk velmi fádní, i napadlo je, že příběh musí být trochu složitější, šmrncnutý hororově nadpřirozenou atmosférou, nejlépe v nějaké alternativní dimenzi. Jak se rozhodli, tak učinili a k mixu několika žánrů přidali jednoznačně nejobskurnější zápletku, která byla zrovna po ruce. Systémem otázka odpověď tak začal vznikat velmi zvláštní a nepovedený příběh.

Ovládání jako JAK 42

Dvojice Denz de Bayle a jeho věrný přítel Esteban putují v rámci 4. křižácké výpravy skrze Evropu až dolů na jih, a pak dál na Blízký východ. Denz musí vyřešit jakýsi obskurní problém, týkající se jeho otce. Aby toho však nebylo málo, tu a tam se přepne do pekelného módu s lávově oranžovým nádechem, v němž bude čelit drsně vyhlížejícímu nadpřirozenému zlu v masce, kterou už před lety používal tuším Predátor.

Skutečný příběh se však neodehrává během hraní, ale pomocí in-game animací, kterých je zde tak nehorázné množství, že po chvíli můžete ztratit o strašlivě dlouhé dialogy a myšlenkové pochody hrdinů jakýkoliv zájem. V tu chvíli ale vyvstane problém, jak je přeskočit, protože klasické klávesy jako escape, mezerník, či enter se v tu chvíli tváří, jako kdyby patřily úplně někomu jinému. Až nahodile vzteklé stisknutí pravého tlačítka myši vyvolalo možnost zmáčknout klávesnici a brebentění dvou toporných bojovníků přeskočit.

zdroj: Archiv

Nutno říci, že tenhle trik pak použijete ve hře stejně často, jako naklikávání všelijakých kombo úderů, kterých je ve hře několik desítek. Podstatou hry by nemělo být zdlouhavé a nudné sledování dějových pavučin nepříliš talentovaných scenáristů z Kylotonn, ale hraní. Nebo už hratelnost ve hrách nefrčí?! Jenže samotné hraní i přes všechny solidní nápady a prvky, které tvůrci do hry vrzli, začne velmi brzy, a postupem ve hře stále častěji, narážet na otravné překážky. Absolutní nelogičnost postupu kupředu se snoubí s naprosto bizarními souboji, imbecilitou AI a ovládáním, za které by se určitě nemusel stydět ani Stephen Hawking (bez urážky) u svého vozíčku.

Svět křižáckých tažení se zde smrsknul na ubohý koridorový postup kupředu, který je doplněn o všelijaké vychytávky v podobě nastrkaných překážek a úkolů. Ty pak hráč zdolává tím, že většinou něco někam posune, nebo se přepne do "pekelného módu" a uvidí to, co by jinak neviděl, nebo přijde k překážce, zmáčkne čudlík a v in-game animací uvidí, co vzápětí jeho hrdina provedl.

Kombo dílem náhody

The Cursed Crusade se snaží být i napínavá, ale některé věci prostě nefungují. Zvláštnost soubojů v Assassin's Creed, kdy na vás naběhlo několik načuřených chlápků, ale vy jste je postupně likvidovali jednoho po druhém, maximálně po dvou, v pohledné bojové choreografii, vypadá v okopírovaném podání Cursed Crusade přímo hrozivě. Představte si modelovou situaci, která odpovídá průběhu většiny soubojů. Proti vám stojí čtveřice velmi rozezlených vrahounů. Začnete si to vyřizovat s jedním z nich a místo toho, aby na vás ti ostatní naběhli a alespoň asistovali svému kolegovi, pohupují se na místě, jako by jim měl prasknout močový měchýř.

Umělá (ne)inteligence vašeho sparingpartnera pak zavání skutečně retardovaným vystupováním. Zbavit se jí lze poměrně jednoduše, pozvete kamaráda, rozpůlíte monitor a můžete hrát společně v kooperaci. Tahle věc kupodivu funguje docela dobře, protože dva se vždycky nad chybami jiných více a nahlas zasmějí. Ovládání PC verze pomocí klávesnice a myši je de facto sebevražednou misí. Nápověda ve hře je mimo mísu: "Stiskněte mezerník". Zmáčknete a… nic. Systém akce a reakce má místy takové zpoždění, že člověk v jednu chvíli neví, zda právě naklikané kombo vyvolal on zuřivou kombinací tří tlačítek myši nebo jde o chybu systému.

Zbraní je dost

Když se však oprostíte od všech negativních dojmů, zjistíte, že samotné souboje vypadají docela k světu. Když ostrý meč pronikne tělem protivníka a jeho ostří projede i texturou blízkého domu, nabudete jednoznačně pocitu, že držíte v rukou samotný Narsil. Bojové vlastnosti a jejich efektní využití zvyšuje i množství zbraní. Můžete střílet z kuší, používat všelijaké typy mečů i řemdihů a po dokončení levelu pak v chaotické tabulce vylepšit vlastnosti k jejich efektivnějšímu využití.

Na to, jak moc je tahle hra "nalajnovaná", komplikuje život asi stejně jako dálnice z Prahy do Brna. Víte, že jedete dopředu, ale vlastně si místy připadáte, že jste se propadli do devatenáctého století na kamennou cestu a nevíte, co dělat. Takové pocity ve vás The Cursed Crusade bude vyvolávat velmi často. Stojíte na čtvercovém nádvoří, nikde nikdo a vy prostě nevíte kam dál. Řešení je většinou jednoduché, ale nesmyslné a jen zvýší váš vnitřní ukazatel vzteku.

Ale pozor, ono to celé vůbec nevypadá vůbec špatně. Sice prolézáte absolutně fádní a anonymní prostředí, které díky tomu, že se kolem povalují sudy (ano, zase ty sudy) a před vámi se vypíná cimbuří, evokuje středověk, ale grafika hry splňuje požadavky pro solidní průměr.

Chyby srážející ke dnu

The Cursed Crusade mohla být docela slušná hra, kdyby se jen vývojáři trochu víc snažili. S tak velkým množstvím chyb, přešlapů a naprosto zbytečných kiksů však nesahá ani po průměrném hodnocení. Na otázku, zda má smysl The Cursed Crusade hrát, se nabízí velmi jednoduchá odpověď. Určitě ano, pokud patříte k příznivcům středověku a je vám úplně jedno, že tvůrci rezignovali na elementární slušnost vydat bezproblémovou hru.

Verdikt:

Mohla to být solidní průměrná rubačka s prvky RPG, která by na nějakých deset hodin příjemně bavila. Jenže, kdo má chuť se půl dne čistého času mořit s absurdními a zbytečnými chybami? Nikdo.

Nejnovější články