Adam: Gamescom pro mě dobře nezačal. První na seznamu schůzek byla Valkyria Chronicles 4 a byla to také jediná domluvená hra, kterou jsem neviděl. Novinářské vstupenky jsme měli připravené z nedělního Devcomu, na výstavišti jsme byli včas, ale když nás úderem deváté hodiny pustili dovnitř, stánek A040 jsem v hale 4.2 nenašel. Nepomohla ani kontrola emailů, instrukcí, nebo informační cedule u vchodu do haly.
Stánek A040 prostě oficiálně neexistoval a SEGA mezi vystavovateli v hale 4.2 vůbec nebyla. Po zmateném pobíhání po jiných halách jsem narazil na malé logo SEGA, jenže chyba lávky: tohle byl stánek jenom pro Two Point Hospital. Po krátkém rozhovoru s tamní PR jsem se dozvěděl, že SEGA jako taková v hale 4.2 není a že na Valkyria Chronicles musím přes Koch Media.
Než jsem se ale dostal zpátky a celý uřícený vyděsil chudinky recepční na stánku Koch Media, bylo 9:20 a slot byl fuč. Nabídnutý náhradní slot mi zase kolidoval s Shadow of the Tomb Raider, takže bohužel, Valkyria Chronicles 4 prostě nebude. Tedy ne z mého pohledu, Vašek už se jí věnoval v článku o traileru.
Šárka: Můj Gamescom začal vlastně už v pondělí, prezentací Square Enixu. Ne ovšem v prostorách výstaviště, ale ve stylovém kině na druhém břehu řeky. Šla jsem tam s tím, že si prakticky určitě zahraju aspoň Just Cause 4, takže jsem byla trochu překvapená, když se prezentace odehrála ve stylu těch E3 celá hezky na pódiu.
Mluvilo se jen o dvou hrách – informace o Life is Strange 2 jsme dostali prakticky ve stejnou dobu jako lidi venku, jen nám kromě traileru a začátku první epizody pustili ještě gameplay z lesa, kde Sean s Danielem hledají přístřeší a zdá se, že by pokračování mohlo být trochu míň lineární. Ale to, co se děje kolem Just Cause 4, nesmím zatím ani naznačovat!
zdroj: Vlastní
Adam: Chuť jsem si spravil u Bandai Namco. Velký, téměř tříhodinový slot složený z prezentace několika her a následného volného hraní byl jeden z těch výživnějších. Soul Calibur VI v čele s Geraltem vypadal slušně, Ace Combat 7: Skies Unknown zapůsobil svým podáním příběhu a z Twin Mirror se zase klube solidní epizodická adventura.
Bez mučení se přiznám že Jump Force šlo úplně mimo mě, zatímco 11-11: Memories Retold zaujalo a nepustilo po celou dobu hraní. Působivá adventura z první světové války sází spíš na unikátní vizuály a vyprávění, než na hratelnost, ale sázka je to dobrá.
Příběhová Twin Mirror od Dontnod potěšila, stejně jako nadcházející hororová série The Dark Pictures Anthology. Její první kousek vyjde pod názvem Men of Medan příští rok, vývojáři se prý inspirují u Black Mirror a kratičká hratelná ukázka slibně vypadající hororovou adventuru jen potvrdila. Trochu připomínala Heavy Rain říznutý Until Dawn a graficky vypadala opravdu dobře. Necelou hodinu jsem pak ale strávil kolem zombíků v Dying Light 2, které se rýsuje jako opravdu solidní akce.
zdroj: Archiv
Šárka: Úterní ráno jsem začala ve strategickém duchu. Mojí strategií bylo zjistit si, do které haly mám jít a jestli můj stánek vůbec existuje. Ale k věci: Ubisoft u ANNO 1800 prý vyslyšel volání fanoušků, podle jejichž názoru by sérii devatenácté století prospělo – a mně nezbývá než souhlasit. Pro budování virtuálních městeček mám odjakživa slabost a baví mě i novinka v podobě námořních expedic.
Na oběd jsem si dala dlouho očekávané Mount and Blade II: Bannerlord. Respektive očekávané lidmi v mém okolí, pro mě osobně to byla premiéra v rámci celé série. Vývojáři se dušují, že by ho chtěli stihnout vydat příští rok, ale nejsem si jistá, jak reálné je to očekávání. Hra na mě na první dobrou zapůsobila hodně nedodělaně a během souboje jsem si ještě stýskala po proklínaném systému z Kingdom Come.
Odpoledne mě čekalo World of Warships Legends, tedy očekávaná konzolová verze lodního titulu od Wargamingu. Lodím rozumím asi ještě trochu míň, než Mount and Blade, takže můžu jen zhodnotit, že grafická stránka vypadá úžasně, hlavně efekty vodní hladiny, a demo kupodivu běželo hezky plynule. Ovládání i uživatelské rozhraní se dělá na míru konzolím, potažmo ovladačům, takže žádný strach.
Den jsem zakončila s Dying Light: Bad Blood, kam jsme měli jít s Adamem společně, ale on místo toho zabloudil na Dying Light 2. Světlo jako světlo, že? Nejsem moc velká fanynka battle royale, navíc nevím, jestli tu je pro nějakou další místo, ale taktika levelování skrz PvE, které vám pomůže s PvP částí, se mi zdá přinejmenším zajímavá. Z dvanácti novinářů jsem zůstala mezi posledními dvěma přeživšími, chvíli jsme se kočkovali s vedle sedícím Francouzem, než naše trápení ukončil molotovem.
zdroj: Archiv
Adam: Druhý den gamescomu jsem naštěstí začal mnohem líp. První na seznamu byl Capcom, respektive očekávaný Resident Evil 2 Remake a na E3 představený Devil May Cry 5. O významu a důležitosti čtvrtého Biohazardu vím, ale stejně je dvojka můj zatím nejoblíbenější díl. Namísto Leona jsem se ale chopil Claire a rozdal si to s jedním menším bossem. Byl to typický Resident Evil a já byl spokojen.
Podobně mě potěšil i Devil May Cry 5. Bleskově rychlou akcí a téměř „tancem“ mezi všemi nepřáteli. Ani v tomto případě bych nečekal nic radikálně odlišného, ale zrovna u DMC5 je jistý návrat k ověřené hratlenosti určitě dobře.
Před výletem do kobek v Shadow of the Tomb Raider jsem se vydal ještě na bojiště a na obřím stánku si zahrál Battlefield V. Na přebarvičkovaný a dosti divoký úvodní trailer jsem si popravdě ani nevzpomněl. Battlefield V vypadal, a hlavně se hrál jako „prostě další Battlefield“.
Dost podobně na tom byl i nový Tomb Raider, o kterém jsem se už stručně rozepsal v dojmech z hraní. Ještě stručnější pak byl Total War: Three Kingdoms, kde jsem měl dohráno za zhruba deset minut. Středu jsem pak za sebe uzavřel mobilní verzí třetího Diabla.
Blizzard se totiž konečně vydal na Switch, kde vyjde jeho Diablo III: Eternal Collection ještě během podzimu. Tady nemá cenu chodit kolem horké kaše: Diablo se na Switchi hraje perfektně, běží skoro pořád v krásných 60fps a ovládá se intuitivně.
Příjemná je také podpora offline hraní, což je u Switche víceméně nezbytnost. Jakkoliv tak můj Gamescom začal špatně a utekla mi Valkyria Chronicles 4, Diablo III: Eternal Collection byla hezká tečka za celým tím dvoudenním řízeným chaosem. Ne všechno bylo super, ne všechno vyšlo, ale kolem a kolem to za to stálo a hned bych jel znova.
zdroj: Archiv
Šárka: Středa byla ještě nabitější. Dostat se na beznadějně přecpaný Cyberpunk 2077 bez schůzky domluvené před konferencí jsem si vytkla jako osobní cíl celého Gamescomu. Jeho plnění sestávalo hlavně z pruzení všech možných PR i novinářských kontaktů, ten definitivní mi v osm ráno napsal, ať se stavím ve dvanáct. V poledne mi vítězoslavně oznámil, že mě zvládne protlačit na slot v sedm večer, jestli mám prý čas. No to teda jasně že mám.
Jinak jsem ale ráno zase začínala s Ubisoftem. Tentokrát s Assassin’s Creed Odyssey, které na první pohled nápadně připomíná Origins, ale tím dobrým způsobem. Povedlo se mi dokonale znemožnit, protože jsem snad všechny odehrála na Dualshocku a s xboxovým ovladačem jsem působila jako někdo, kdo asasína v životě nehrál. Příklon k zaklínačovitosti rozhodně vítám, námořní bitvy v demu bohužel nebyly a souboj s Medúzou mi dal vzhledem k handicapu dost zabrat, celkově ze hry mám dobrý pocit.
Na oběd mi vyšla dvouapůlhodinová prezentace Call of Cthulhu. Opět s ovladačem od Xboxu, což tentokrát nevadilo, protože tady žádné frenetické souboje nejsou. Vlastně vůbec žádné – detektivní adventura působí jako klasická hra od Focusu. Má hloubku rozhovorů a systémů The Council a atmosférou mi hodně připomíná Vampyra, kterému dle mého nejvíc ubližují právě souboje. A ty tady nejsou, takže spokojenost. Dokonce Francouze podezírám, že hlavního hrdinu Call of Cthulhu namlouvá dabér Jonathana Reeda, Anthony Howell, takže je iluze sdíleného vesmíru dokonalá.
zdroj: Archiv
Po detektivce s chapadly jsem zamířila na prezentaci „neoznámeného titulu od Devolveru“, který v mezičase od smluvení schůzky stihli odtajnit, takže jsem zjistila, že jdu na indie skákačku Gris. Což mi vůbec nevadilo, protože se mi výtvarným stylem stihla zalíbit už při oznámení. Nicméně mám z půlhodinky hraní pocit, že jde o jednu z těch krásných, líbezných skákaček, u kterých ale máte chuť prohodit ovladač televizí. Ori?
Na stánku Nintenda jsme se jen rychle otočili, dali si dvě kola v Super Smash Bros., vyzkoušeli pár miniher v Super Mario Party a chytili Pikaču v Pokémon Let’s Go Eevee. Já odtamtud spěchala na prezentaci Control, avšak ta byla identická s tou na letošní E3, takže trochu ztráta času novinářů i prezentujících.
Dvoudenní shon jsem tedy zakončila u stánku CD Projektu. Přes den nabrali s prezentováním skoro půlhodinový skluz, ale díky vychlazenému pivu a společnosti slovenských kolegů bylo čekání celkem snesitelné. Cyberpunk 2077 byl pro mě příjemnou tečkou za letošním Gamescomem – ne, nenechali nás ho hrát, ne, nevím, kdy vyjde, ale pokud bude jen z desetiny tak nabušený, jako ukazované pasáže, bude to pořád velká pecka.
zdroj: Archiv
